Nejsilnější dokumentární filmy, knihy a události roku 2024

Adriana Belešová, programová vedoucí MFDF Ji.hlava

1. Dům bez východu Tomáše Hlaváčka.

2. Slovenské století Pavla Kosatíka.

3. Konference spolku ARAS – Kvalita života a tvorby v českém filmovém průmyslu
Na Slovensku – vznik iniciatívy Otvorená Kultúra a všetky ich akcie podporujúce kultúru na Slovensku v podmienkach, ktoré sa vracajú veľmi do histórie našich dejín spôsobené neschopnou ministerkou Martinou Šimkovičovou. 

Ivo Bystřičan, filmový a televizní dokumentarista a dramaturg

1. Dokument Soundtrack státního převratu režiséra Johana Grimonpreze je strhující a mnohovrstevnatý pohled na události vedoucí k atentátu na Patrice Lumumbu, prvního premiéra nezávislého Konga. Věc, která by nám tady a dnes mohla být šumafuk – jenže snímek s pozoruhodnou naléhavostí dokládá provázanost světa i s tím naším na způsob kruté učebnice geopolitiky. Sleduje nejen Lumumbův vzestup a pád v roce 1960, ale také komplexní geopolitické intriky, včetně vlivu kolonialismu a rasové politiky a rolí CIA, OSN a velmocí. Příběh je vyprávěn prostřednictvím brilantního využití archivních záznamů, dobových textů a memoárů politických vůdců a agentů. Neuvěřitelná práce, která nedovoluje přestat myslet na zákulisí dnešních událostí v mezinárodní politice, propastné rozdíly mezi skrytými zájmy politických aktérů a vyprávěními určenými veřejnosti. Grimonprez působivou formou mimo jiné odhaluje paradox, jak umění a kultura, jako zejména hudba černošských jazzových muzikantů, byly zneužity pro politickou propagandu a krytí tajných operací, které přitom samotní umělci veřejně odsuzovali. Film spojuje tyto události s jejich dalekosáhlými důsledky pro dnešek a upozorňuje, že historie není mrtvou minulostí, ale živou silou formující současnost.

2. Jak spatřit člověka za hradbou politických názorů? Mónica Guzmán ve své knize I Never Thought of It That Way nabízí cesty, jak v sobě vzbudit skutečný zájem o druhé a schopnost se s nimi bavit v době, kdy je společnost hluboce polarizovaná a kdy my sami máme pocit, že se nacházíme na opačných pólech názorového, postojového i hodnotového spektra než mnozí druzí. Mohlo by se zdát, že jde o banalitu, protože přemýšlet o druhých a mluvit s nimi přece umíme. Mónica Guzmán vychází z toho, že pravdou je opak a zažité rámce nás k druhým zhusta nepouštějí – a lidé odlišní se nám vzdalují, čímž sílí vzájemná nevraživost a agrese. Autorka předestírá, jak nahradit jistotu zvědavostí a obnovit lidské spojení, které je klíčem k překonání rozdílů. Klíčovým nástrojem je otázka „Co mi uniká?“, která vybízí k hlubšímu pochopení druhých a k opouštění zjednodušených předsudků. Schopnost dialogu mně přijde jako nejdůležitější kompetence, kterou bychom v sobě měli pěstovat jako druh gramotnosti. Fantazie a zvědavost jsou v tom motorem, o nějž člověk však většinou přijde už ve škole.

3. Pro mě nejpodstatnější událost roku v oblasti audiovize začala sice na jeho konci, ale přelévá se do toho příštího. O (ne)zvýšení poplatků médiím veřejné služby se nepodařilo hlasovat pro naprostý názorový a hodnotový kaleidoskop poslanců a poslankyň. Jakkoli jde o relativně směšnou sumu vzhledem k době, kdy se poplatky naposledy zvyšovaly a odkdy značně rostly ceny všeho, je nízká podpora nezávislého veřejného média, jako je ČT (a samozřejmě ČRo), tristním obrázkem o smýšlení zákonodárců a zákonodárkyň i mocném vlivu zájmových skupin a komerčních médií. Co je ovšem také skličující, že ČT svou potřebnost pro demokratickou veřejnost artikuluje velmi krotce a její teze inspirované 90. lety nevzbuzují valný zájem. V samotném programu se totiž už tradičně obtížně hledá opora tvrzení, že bez silné ČT se demokratické společnosti povede hůře, ba že se tím samotná demokracie ohrozí. To, čím společnost žije, čím se lidé trápí, jaká je doba a jak se vztahovat k budoucnosti, televize veřejné služby akcentuje s rozpačitostí a bylo by chybou pokládat nezájem veřejnosti, a tudíž i její malý politický tlak, za nevděk. Veřejnost by lépe chápala potřebu ČT, pokud by v ní nacházela to, co potřebuje, aby byla veřejností.

Lucie Česálková, filmová historička, šéfredaktorka časopisu Iluminace

1. Bylo to více větších i menších dokumentů a některé z nich si nechám do jiných anket. Zde zmíním Čtyři sestry (Kaouther Ben Hania, 2023), silný film o rodinných vztazích a traumatech, složité společensko-politické situaci Tunisu a postavení žen v něm, stylisticky a formálně výrazný díky gestu přiznané inscenovanosti coby zapovídané metodě, kterou reflexivně znovuobjevuje pro umělecký dokument.

2. Pro tuto anketu asi překvapivě nevolím nonfikční dílo, ale prózu. Na podzim jsem se totiž dostala k drobnému diptychu Becky Chambers Žalm pro divostrojné a Modlitba pro samorostlé, souhrnně označovanému jako série Mnišstvo a roboti. Tyto útlé solarpunkové knížky mě dovedly ke stejným typům úvah jako odborná literatura řešící naši udržitelnou budoucnost, a to nečekaně imaginativním, zábavným, až roztomilým způsobem. Východiskem vyprávění je představa, co by se stalo, kdyby to byly stroje, kdo ve Věku továren (rozuměj v naší neoliberální současnosti) první prozře, rozhodne se přestat otročit lidem a spolupodílet se na drancování planety – a prchne do divočiny? Jádrem knihy je pak pozdější setkání čajového mnišstva Echa s robotem Hnízdem, jejich společná cesta a meditativní dialogy nad vztahy lidského, přírodního a technologického. Některé z nich opravdu nezapomenutelné a důvtipné; třeba ten o vnímání času, který „zdivočelí“ roboti nadšeně tráví například trpělivým sledováním růstu stalagnitů.

3. Pro budoucnost české audiovize je klíčovou událostí schválení transformace Státního fondu kinematografie ve Státní fond audiovize; teprve v dalších letech uvidíme, co to bude znamenat a jak si to celé sedne. Současně bych ráda pokládala za událost to, že se začaly více aktivizovat profesní organizace, zejména ARAS, mimo jiné pořádající debaty o pracovních podmínkách v oboru; APA nechala zpracovat potřebný výzkum o pozici žen v české audiovizi (byť jen na příkladu hraných filmů). Ten mimochodem vhodně doplnil zimní „skandál“ okolo vystoupení režisérky Darii Kashcheevy na Českých lvech, na který už mezitím všichni zase zapomněli. Všechno to jsou podstatné „události“ pro diskuzi o rovnější a snesitelnější české audiovizi.

Tereza Domínová, šéfredaktorka dok.revue

1. Letos mě zasáhly snad všechny filmy z ji.hlavské sekce Česká radost – každý z nich jinak, ale všechny silně. Nalézala jsem v nich dva opakující se motivy: 1) potřebu empatie, solidarity a hledání jiných možností spolužití (Dům bez východu, Dajori, Avian Omen, Lišejníky, Prezidentka – i když ta soutěžila v Opus Bonum) a 2) s tím související generační střet (Kamera Tortura, Kinetopsie). Architekton Viktora Kossakovského mě zase nejvíce vizuálně uhranul a svět mi na čas sesadil z obvyklé perspektivy. Je ale nutné vidět jej na plátně.

2. V zajetí obrazů: Vizuální politika 21. století Andrey Průchové Hrůzové. Pokud chceme v dnešním světě nejen konzumovat obrazy kolem sebe a nechávat se jimi fascinovat, děsit a frustrovat, ale také rozumět tomu, jak a proč na nás působí, jedná se o must-read. Básnická sbírka Jak se líčit v nemoci od Iryny Zahladko.

3. Ve světě: Vítězství dekolonizačního dokumentu Dahomey francouzsko-senegalské režisérky Mati Diop na Berlinale.
U nás: Rozhýbání debaty o pracovních podmínkách matek a obecně žen u filmu Dariou Kashcheevou a následně rozšíření diskuze na celou filmařskou obec. Historicky první vítězství dokumentu na festivalu v Karlových Varech (Náhlý záblesk hlubších věcí Marka Cousinse).

Jan Gebert, dokumentarista

1. Svou syrovou autenticitou mne zaujal film Prokletí od Roberta Minerviniho. Dokázal zpřítomnit nijak význačné a nikterak hrdinské válečného tažení z dob americké občanské války tak, že z něj zblízka dýchala prérijní zima, banalita, nuda i hrůza války. V dnešním kontextu nesmiřitelně rozdělené západní společnosti a především ruské agrese, jsem film bral jako adekvátní připomínku a společenský komentář.

2. Opakovaně jsem se vracel ke knize Davida Graebera a Davida Wengrowa Úsvit všeho. Antropologie ze své podstaty rozšiřuje obzory, tahle věrohodně boří naši představu lineárního vývoje naší civilizace.

3. Za podstatné považuju, že se otevřeně začalo mluvit o finančním ohodnocení lidí v audiovizi.

Jan Gogola ml., režisér, dramaturg, pedagog ateliéru Audiovize FMK UTB ve Zlíně

1. Od marca do mája ťa slnko nezraní. Tzv. dokumentární film režiséra Martina Pavola Repky a jeho rodiny Za dňa ťa slnko nezraní pokračuje po šesti letech v letošním tzv. hraném Repkovém filmu Od marca do mája. Dva filmy v jednom jako dokument fikce o tom, že když na sebe navzájem svítíme svým vnímáním, tak dokážeme svítit i ve tmě. V domě propojeném témbrem Miláčka neboli vodního čerpadla Darling.

2. Svoboda + Palcr: Vidět sochy
„… není tu odhalována jenom hmota světlem, nýbrž ona sama se jej také zmocňuje, vstřebává jej či odráží, pohlcuje ho a nevrací nebo, vracejíc je v lesku, nepřijímá jeho odhalení. Je živá, je subjektem, nejen objektem. A způsob, jímž je hmota věcí ve vztahu k prostoru-světlu-Bytí, to odhaluje. Užaslý pohled vidí podstatnou jednotu světa.“ Píše Vladimíra Koubová-Eidernová ve stati „Řeč o srozumění těch, kdo se domlouvají viděním“. Svítící slova „vystavená“ v knize o vzájemném vnímání kamene sochy (Zdeněk Palcr) a světla fotografie (Jan Svoboda).
DokuKonference

3. Po katedře dokumentárního filmu FAMU a Ateliéru dokumentární režie VŠMU uspořádal letos ateliér Audiovize FMK UTB ve Zlíně třetí ročník DokuKonference. Té se kromě studentstva a vyučujících ze zmíněných institucí zúčastnili také Ústav filmové, televizní a rozhlasové tvorby Slezské univerzity, Ateliér dokumentární tvorby FAMO v Písku a Katedra filmové dokumentární tvorby Akademie umění v Bánské Bystrici. Tam se v příštím roce uskuteční čtvrtý ročník tohoto workshopu zaměřeného na vzájemné reflexe převážně rozpracovaných filmů studentstva z uvedených škol. Jde o setkání, které je důkazem toho, že i v době založené na principu vymezování se, je možné potkat se v konstelaci jakkoli kritického vnímání a zažít perspektivy šesti různých institucí jako jednu společnou projekci tvůrčí zkušenosti.

Andrea Hanáčková, teoretička dokumentu, Univerzita Palackého Olomouc

1. Po úspěšném pátrání antropoložky Kateřiny Mildnerové po Černých Češích (film České televize a Univerzity Palackého Olomouc, 2022) v Namibii se stejná autorka s fotografem Antoniem Cossou vypravili do Zambie. Připravili projekt Born different o albinismu. Zatím skvělá výstava, antropologický a etnografický výzkum, charitativní sbírka, přednášky, workshopy, do budoucna film. Autoři mapují nejen tváře a prostředí mužů, žen a dětí, kteří se narodili jako albíni, ale především jejich společenský status, život na periferii společenství, z pohledu Evropanů těžko uvěřitelné rituální mrzačení i vraždy těchto lidí od nejútlejšího věku.

A tip z auditivního dokumentu, kterému se profesně věnuji především: fenomenální úspěch platformy HateFree na letošním Prix Bohemia Radio, dokumentární podcast Exteriéry: Hotel Hate Brit Jensen, V maringotce Evy Lammelové, Nechat to bejt Jiřího Slavičínského. 

2. V návaznosti na skvělý podcast Doba složitá (Český rozhlas, Alice Koubová, Tomáš Koblížek, Anna Beata Háblová, 2024) jsem se celý rok prohrabávala všemi podobami fenoménu odolnosti. Kniha rozhovorů Odolná společnost (Alice Koubová, Barbora Baronová, 2023) je nejen krásná na dotek, ale hlavně velmi inspirativní a posilující. Představuje lidi, kteří ze svých životních témat dokázali udělat policy a vytrvale, desítky let takovou agendu nastolují v proměňující se společnosti, nejčastěji v modu „navzdory“.

3. Po celý rok 2024 mě fascinuje způsob, jak slovenská podcastová scéna uchopila celý politický průšvih své země a jak se snaží být vidět, slyšet, nezbláznit se, podpořit se, nepřestat se smát. Piatoček, Kačer a Bárdy, Ťažký týžděň, Prezidenti, Toto vystrihneme plus Československý podcast, 360tka a další. Milí, Slovenky a Slováci, bozkávame vás, všadě!

David Havas, ředitel kina Ponrepo

1. Dům bez východu (Tomáš Hlaváček) a Portréty přízraků (Klebera Mendonca Filho).

2. Letecká válka od W. G. Sebalda, vypořádávání se s traumatizovanou kolektivní pamětí, a hlavně malý velký manifest proti bombardování civilního obyvatelstva v jakémkoli kontextu.

3. Pamatuju si málo roků, kdy jsem viděl tolik dobrých českých filmů, které na malé ploše dokáží předat velká témata a jsou zároveň tak trochu „mimochodem“ výborně a sebevědomě natočené. Aniž by vyloženě přejímaly trendy, které jsem viděl někde jinde. Uvést můžu Od Marca do mája (M. P. Repka), Mord (A. Martinec), zmíněný Hlaváčkův Dům bez východu, Ještě nejsem, kým chci být (K. Tasovská), Amerikánka (V. Tauš). Ze studentských Lepší člověk (Eliška Jirásková), Sluneční stvoření (Š. Mullerová) nebo They can hear your smile (M. Jiřinec).

Jan Havel, grafik, studio Belavenir, autor designu tištěné dok.revue 

1. Můj nejlepší letošní dokumentární film byl poněkolikáté zhlédnutý osmadvacet let starý Vachkův Co dělat?. Nevím proč, vždycky mě zhypnotizuje obrazem a mnohoznačností. Dále poctivě zhlédnuté díly Vyšetřování leteckých katastrof.

2. Nejlepší letošní přečtenou knihou byl šestačtyřicet let starý Mráz přichází z Kremlu Zdeňka Mlynáře. 

3. Výstava Nové realismy v Městské knihovně v Praze, jako příklad veřejnosti sdílné výstavy.

Iva Hejlíčková, programová ředitelka AČFK a LFŠ

1. Tady není ani vteřinu nad čím váhat. Ještě nejsem, kým chci být. Originální, obnažující, fyzický… a tak bych mohla pokračovat ještě dlouho.

2. Mašinerie lží od Ben-Drora Jeminiho. Velmi poučná studie o tom, jak akademická půda a média ovlivňují izraelsko-palestinský konflikt. 

3. Jednoznačně schválení audiovizuální novely. Všem se nám bude dýchat lépe.

Radka Hoffmanová, ředitelka Audiovizuálního centra při kině Kavalírka

1. Žádná jiná země (No Other Land, r. Basel Adra, Hamdan Ballal, Yuval Abraham, Rachel Szor, 2024), ktorý pojednáva o vysídľovaní palestinských osád na Západnom brehu Jordánu. Už sa mi dlho nestalo, aby vo mne film vyvoval tak silný mix emócií.

2. Neviem, či úplne rozšíril obzory, ale každopádne ma najviac zaujal autofikčný denník Davida Zábranského Jů a hele. Čo mi na tomto texte pripadalo pozoruhodné, je spôsob, akým ma autor vtiahol do (častokrát konfrontačného) vnútorného dialógu s rozprávačom Davidom Zábranským.

3. KIDS Regio Forum (27.–29. 6., Erfurt). Koná sa každých 5 rokov a tento rok som možnosť sa fóra zúčastniť. Organizátorom sa podarilo to, aby sa počas 2 dní na jednom mieste zišlo viac než 60 profesionálov z 25 krajín a rôznych odvetví filmového priemyslu, aby aktívne pracovali na stratégiách a návrhoch politických opatrení, ktoré môžu pomôcť k posilneniu postavenia kvalitnej kinematografie pre deti a mládež ako aj k celospoločenskému pochopeniu jej významu. 

Andrea Průchová Hrůzová, teoretička vizuální kultury

1. Dobrým diváckým zážitkem letošního roku pro mě bylo sledování dokumentárního filmu The Iron Ministry (2014) od J. P. Sniadeckého, který vznikl jako součást umělecko-výzkumné tvorby platformy Sensory Ethnography Lab. Film jsem měla možnost sledovat se skupinou studentstva sociální antropologie a přinesl nám cennou diskuzi na téma etiky etnografického filmu a hledání rozostřených hranic mezi dokumentárním uměleckým filmem a antropologickým snímkem.

2. V uplynulém roce mě oslovilo vícero knih, z nichž musím jmenovat alespoň překlad titulu Ivana Kalmara Bílí, ale ne tak docela: Iliberální vzpoura ve střední Evropě (Utopia libri, 2024, originál 2022). Zásadně mě oslovila útlá, literárně-výtvarná publikace Malé divadlo Hannah Arendtové (Pink Box, 2023, originál 2014) autorky Marion Muller-Colardové s mnohovrstevnatými ilustracemi Clémence Polletové. Kniha zcela srozumitelně a chytře vystavuje základní pilíře myšlení Hannah Arendt, ale zároveň mi posloužila jako dobrá připomínka toho a argumentace pro to být účastni na veřejném životě, a to zejména pokud se stavíme do rolí vědkyň a vědců.

3. Fungování platformy Kino Palestine, která prostřednictvím výzkumu a dramaturgie aktivně rozvíjí kulturní politiku solidarity, přičemž otvírá dveře do různých kulturních a uměleckých prostor.

Ondřej Kazík, programový ředitel festivalu AFO

1. Letos mě silně zasáhlo mnoho nejen dokumentárních děl. Vybírám pouze čtyři. The Veiled City režisérky Natalie Cubides-Brady, a to pro sílu autenticity archivních záběrů londýnského smogu, který mi až příliš živě připomněl vzpomínky na dospívání na Ostravsku. Lišejníky Ondřeje Vavrečky. Lišejníky od té chvíle považuji za nejabstraktnější umělecká díla mezi živými organismy. Ta druhá debutující režisérky Marie-Magdaleny Kochové pro empatii, sílu i citlivost, s jakou snímek dokáže zprostředkovat vnitřní svět své protagonistky. A konečně Tracing Light Thomase Riedelsheimera, jenž letos otevíral festival DOK Leipzig. Riedelsheimer zkoumá světlo s fascinací i pokorou, klidným a promyšleným přístupem. Ve svém snímku vypráví v jiném čase o tomto nejabstraktnějším i nejkonkrétnějším fyzikálním jevu, který se projevuje jako proud částic i vlna a bez něhož by nebyl film. Tracing Light je ten nejlepší snímek k oslavě slunovratu a úžasu nad světlem, které umožňuje kinematografii.

2. V únoru 2024 vyšel český překlad knihy Úsvit všeho: Nová historie lidstva (The Dawn of Everything: A New History of Humanity) od Davida Graebera a Davida Wengrowa. Tato publikace mi od svého původního vydání zásadně rozšiřuje obzory a mění pohled na lidskou minulost. Autoři ukazují, že dějiny nelze redukovat na jedno velké vyprávění o lineárním pokroku. Naopak, historie je plná politických experimentů, kreativity a odvahy představit si jiné formy uspořádání společnosti. Druhou knihou, která mi v roce 2024 rozšířila obzory, byla sbírka esejů českého autora Luďka Čertíka Spolu, nezkrotní: Eseje ze živého světa. Čertíkův zkoumavý a poetický pohled na mimolidskou přírodu, naše místo na planetě i jedinečný vztah ke krajině mě přiměl k hlubší reflexi světa kolem nás. Autorovy postřehy a úvahy podněcují čtenářstvo nejen k přemýšlení, ale také k aktivnímu vykročení do terénu a intenzivnějšímu prožívání přírody. Tato kniha je cenným příspěvkem k diskuzi o našem soužití se všemi pestrými formami života na Zemi.

3. Transformace Státního fondu kinematografie na Státní fond audiovize od ledna 2025 je podle mě nejvýznamnější událostí v české audiovizi za poslední rok(y). Tato změna rozšiřuje působnost fondu i na další formy audiovizuální tvorby nad rámec kinematografie. S transformací bude podporovat i vývoj a výrobu seriálů, videoher a dalšího audiovizuálního obsahu. K Novému roku a Novému Fondu přeji, ať nás čekají audiovizuální počiny s novými pohledy na svět, díla, která nás přimějí klást si znepokojivé otázky a inspirují k přehodnocení zaběhlých představ o povaze reality.

Sára Kolomazníková, studentka KDFS UPOL, kulturní publicistka

1. Ještě nejsem, kým chci být

2. Zofia Baldyga: Poslední cestopisy (2023)

3. Proslov Darii Kashcheevy na udělování Českých lvů ze zřejmých důvodů

Radim Kopáč, kulturní publicista

1. Ne film, text o filmu. Rozhovor s režisérem Markem Cousinsem, sympaticky potrhlým, pokérovaným Skotem v sukni. Třeba pro větu: „Píšu operu o koupelích!“ Nebo pro fotku, kde táhne s Tildou Swinton auťák s kinem.

2. Román Salmana Rushdieho Nůž. Pádný příspěvek do rozjeté diskuse o možnostech a mezích „autofikce“. Jasný důkaz, co jediné má v životě a díle smysl: kritika, komika – a hlavně láska. „Uzdravující, sjednocující, podnětná síla lásky.“

3. Změny ve věci koncesionářských poplatků aneb Příležitost dělá zloděje!

Zuzana Kopáčová, PR dok.reve, vedoucí mediální komunikace MFDF Ji.hlava 

1. Štěstí a dobro všem od Filipa Remundy.

2. V pasti pohlaví od Silvie Lauder.

3. Osmadvacátá dokumentární Ji.hlava, která s prodloužením na deset dní zahájila úplně novou etapu své existence.

Milan Kruml, analytik v České televizi

1. Dakar Sistaz, režie Jan Těšitel; ukázal, že i v portrétních dokumentech je možné přicházet s novými nápady a postupy.

2. Neviditelné ženy od Caroline Criado Perez.

3. Razantní nástup AI v oblasti produkce, ale i obsahu – a s ním spojené investice do dalšího rozvoje systémů umělé inteligence po celém světě. Doma pak pád mediálního impéria Jaromíra Soukupa.

Jan Křipač, šéfredaktor Filmu a doby, šéfeditor Filmového přehledu

1. La Rivière (Dominique Marchais, 2023) – esej o fascinujícím světě říčních toků a jejich sepětí s člověkem.

2. Antoine de Baecque a Philippe Chevallier (eds.): Dictionnaire de la pensée du cinéma – vynikající kompendium filmového myšlení. Jde daleko za rámec tradičních film studies, vztahuje se k filozofii, historii, psychologii, básnictví, výtvarnému umění… Kniha, která v češtině (ale i v angličtině) zatím bohužel chybí.

3. Novela zákona o audiovizi, která určí podobu tuzemského filmového, televizního a herního průmyslu v následujících letech.

Petra Kupcová, kulturní publicistka, produkční Divadla X10 

1. Rozhodně dokument režisérky Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být o fotografce Libuši Jarcovjákové, ve kterém se pro vytvoření intimní atmosféry využívá vyprávění zprostředkovaného „pouze“ fotografiemi, což diváka vyloženě vybízí k citlivému naslouchání.

2. Vzhledem k aktuálnímu dění u nás i ve světě mě jednoznačně zasáhla reportážní kniha Jiřího Pasze Páchat dobro zpracovávající téma společenské, politické i environmentální krize. Stejně jako předchozí zmíněný film je velmi citlivá zejména k aktérům, o nichž pojednává. Jejich příběhy neromantizuje, z utrpení nedělá lidský úděl, ale naopak dává podněty zamyslet se, jak můžeme dobro i (pro nás) v nelehké situaci rozvíjet. Navíc ji doplňují autorovy fotografie, což dodává reportážím na autenticitě.

3. Podcast Slast Lindy Bartošové, který nezáměrně v prvé řadě rozproudil debatu o smyslu veřejnoprávních médií a koncesionářských poplatků. V druhé řadě pak ukázal, že díla tematicky zpracovávající sexuální a intimní život (nejen) žen rozhodně nejsou v našem prostředí přežitkem, ale nutností, jak ostatně dokazují negativní a zejména nenávistné komentáře například na adresu samotné autorky.

Vadim Kuskov, scenárista, webeditor dok.revue

1. Maďarský dokument Cestička ke štěstí (Narrow Path to Happiness)

2. Haley Eleanor, Williams Litsa: Co vás trápí?.

Eva Lammelová, dokumentaristka

1. Fakír v rámci České radosti na MFDF Ji.hlava. Měla jsem možnost film moderovat, a filmů o Romech jsem viděla dost, ale tento mi velmi imponoval kamerou, blízkostí a velkou empatií vůči aktérům/hrdinům filmu a nápaditou vizualitou.

2. Náhradka od Báry Postránecké – hodně mi rozšířila obzory ohledně náhradní rodinné péče, zasáhlo mě pěstounství hendikepovaných dětí.

3. Jako vždy MFDF Ji.hlava – moc dobrý dětský program, baví mě moderovat diskuze k filmům, a tak osobně poznávat nové filmové tvůrce.

Timon Láska, kulturní publicista

1. Už od premiéry na Ji.hlavě mnou rezonuje Avian Omen. Zatím nikdo kromě režisérky, umělkyně a aktivistky Denisy Langrové nedokázal takto precizně zachytit vliv člověka na veřejný prostor a jeho nehumánní obyvatelstvo. Silně existenciální osobní výpověď pracovnice záchranné stanice a jejího vztahu k holubům formou ekofeministického hororového found-footage dokumentu hraničícího s autofikcí vyzývá k aktivnímu boření lidské, třídní nadvlády nad veřejným prostorem a návratu ke kolektivnímu právu na město.

2. Letos jsem se konečně dostal ke sbírce esejů Odnjinud, jež se nachází právě zde vietnamské spisovatelky, dokumentaristky a kulturální teoretičky Trinh T. Minh-ha. Akademické myšlení se zde prolíná s autorčiným celoživotním hledáním vlastní identity. Tak jako Marguerite Duras nalézá smír se svým „nejprostším já – býti ženou“ a přijímá fakt, že domov už navždy bude nacházet zde, na okraji svého vlastního těla.

3. Zcela jednoznačně projev animátorky Darii Kashcheevy během předávání Českého lva. Dariina odvaha ukázala, jak moc hnilobně zakořeněný je patriarchát v českém filmovém průmyslu, a zažehla obrovskou jiskru v debatě o podmínkách žen a matek nejen v něm, ale v kultuře celkově. Vnímám proto za povinnost zde Darii za tuto odvahu ještě jednou poděkovat.

Viktor Licek, programový manažer MFDF Ji.hlava

1. Pětadvacet let po radikální knižní autofikci Incest rozkryla Christine Angot další kapitolu svého života – ve filmu Une famille konfrontuje francouzská spisovatelka rodinu svého zesnulého otce, který ji v dětství opakovaně znásilňoval a týral. Niterně znepokojivá, nekompromisní intervence do vlastního traumatu a tragicky mlčící rodiny překopala moje představy o filmu jako efektivním nástroji pro změnu.

2. Jazykové hry s rytmem, aluzemi a s grafikou v Temných končinách Vanessy Onwuemezi.

3. Reakce německé ministryně kultury Claudie Roth, která na zakončení únorového festivalu v Berlíně nejprve veřejně zatleskala tvůrcům palestinského filmu Žádná jiná země (No Other Land), kteří v děkovné řeči vyzvali k ukončení genocidy v Gaze a trvalému příměří. V pozdější tiskové zprávě ministryně uvedla, že potlesk patřil jen a pouze izraelské části štábu.

Petr Michal, dokumentarista

1. Dům bez východu.

2. Charles Burns: Naposled.

3. Konference AČK, AFS, ARAS: „Kvalita života a tvorby v českém filmovém průmyslu“.

Julia Pátá, kulturní publicistka

1. Mezi dokumenty, které mě letos zasáhly, patří koncertní snímek Portishead: Roseland New York, který jsem měla příležitost zhlédnout v rámci ji.hlavské sekce Zkouška sirén. Rytmická koordinace střihu a hudby, záběrů frontmanky Beth Gibbons v obklopení sehraného, eklekticky působícího orchestru nechává diváctvo v naprostém transu až do konce hodinu a půl dlouhé stopáže. Vedle toho dokument natočený v roce 1998 ukazuje již zaniklé prostory kdysi kultovní tančírny Roseland, na jejímž místě dnes stojí rezidenční mrakodrap.

2. Audio Culture: Readings in Modern Music nabízí mezioborový průřez teoretickým myšlením o hudbě přes eseje z oblasti antropologie, ekologie, queer studies po texty pojednávající o praxi avantgardní/experimentální hudby.

3. Konference „Kvalita života a tvorby v českém filmovém průmyslu“ a posílení obecné debaty o podmínkách filmařů a filmařek v České republice.

Petr Pláteník, editor a publicista

1. Dokumentární film Šedá zóna od slovenské režisérky Daniely Meressy Rusnokové. Zdůraznil bych slovo „zasáhl“. Protože takto intenzivního emocionálního efektu u mě dosáhl. Jde až o divácky bolestivý zážitek ze sledování utrpení, které může doprovázet jinak většinou společnosti prožívaný radostný vstup do života. Pro matku předčasně narozeného dítěte, kterému lékaři dávali málo šancí na přežití, se mění v každodenní vzmáhání beznaděje a boj s vyčerpáním i bezútěšnými ekonomickými podmínkami při péči o fyzicky indisponovaného syna. Kinematografický monument existence vznikající v mezní situaci, kde se stýká láska s nicotou.

2. Určité dokumentární kvality má kniha Nezval: Básník a jeho syn, vydaná nakladatelstvím Kodudek. Krystyna Wanatowiczová v ní přistupuje k portrétu jednoho z nejslavnějších českých básníků obdobně jako někteří tvůrci observačních dokumentů. Co nejvíce potlačuje vlastní hodnocení a soudy, v menší míře jsou zastoupeny vyjádření samotného Nezvala a básníkův obraz naopak skládá z prohlášení jeho blízkých lidí nebo veřejně exponovaných osobností. Tragický rozměr celému příběhu dodává převyprávění krátkého života Nezvalova nemanželského syna Roberta, který padl pod tíhou otcova odkazu. Nezanedbatelná část knihy je také věnována básníkovu působení v kinematografii, především na funkcionářských pozicích po druhé světové válce. V takto koncentrované podobě se s těmito informacemi setkáváme možná vůbec poprvé.

3. Asi i proto, že se blíží volby, chce nynější politická reprezentace vypořádat některé zásadní legislativní a strukturální otázky týkající se audiovize u nás. Ať už jde o ustavující se Fond audiovize nebo zvýšení koncesionářských poplatků pro ČT a ČRo, rozpaky budí především dojem, že se tak neděje v souladu s nějakou dlouhodobou strategií, na které je širší shoda. Spíš to můžeme dát do souvislosti se snahou prosadit „nezvratné“ změny, než vládní posty obsadí nynější opozice. Že šlo vždy při daném uspořádání věcí do jisté míry o politickou záležitost, si nebudeme zapírat. Obezřetní bychom ale měli být v okamžiku, kdy mocenské hry jsou tím jediným činitelem, který hlavní aktéry i veřejnost zajímá.

Janis Prášil, filmový publicista

1. Dům bez východu, režie Tomáš Hlaváček. Alarmující a syrově přímočará zpráva o obchodu s chudobou, bezmoci a deziluzi, pramenící ze střetu s institucionalizovaným bezprávím.

2. Proplétání světů, Jindřiška Bláhová (ed.). Napínavé čtení pro každého, kdo rád objevuje nové souvislosti, týkající se nejen filmového festivalu Karlovy Vary, ale i společenské, politické, kulturní či hospodářské historie.

3. Fotografická výstava děl Libuše Jarcovjákové ve Veletržním paláci a její filmový portrét Ještě nejsem, kým chci být v režii Kláry Tasovské. Pátrání po identitě osobní, společenské, historické i kulturní.

Radim Procházka, producent, režisér, vysokoškolský pedagog 

1. I když jsem neviděl Dům bez východu Tomáše Hlaváčka, zasáhly mne ohlasy na něj. Mám ho na seznamu. Gratuluji producentovi Martinu Kohoutovi a celé produkční společnosti GPO Platform, že se stále odvážně až bezhlavě vrhá i do těch nejkontroverznějších témat.

2. Až skončí práce, Helen Hester, Nick Srnicek. Člověk tak nějak tuší, že třeba práce v domácnosti má nějakou cenu. Ta se ale obvykle „zdvořile“ nevyčísluje. Teprve tahle kniha mi ukázala, kolik času a peněz to dělá v globálních měřítcích a v historických souvislostech. Mezitím čtu zprávy z Tokia, kde zavedou čtyřdenní pracovní týden, mimo jiné jako způsob boje s nízkou porodností. Asi čtou tamní politici knihy z Alarmu víc než ti čeští.

3. Definitivní přijetí novely zákona o audiovizi, která mění financování kinematografie i způsob rozdělování podpory. Mám z ní ale smíšené pocity. Na jedné straně oceňuju neuvěřitelný tah na branku našich vyjednavačů, jednotu lidí z branže a podporu ministerstva kultury na čele s historicky prvním náměstkem pro audiovizi, Martinem Šaškem. Ten dokázal zkrotit lobbisty, kteří dlouhá léta blokovali jakoukoli možnost odvodů z výnosů VOD platforem do Fondu kinematografie (napříště už audiovize). Na druhé straně mám obavu, že nový způsob povede k mainstreamizaci a omezení umělecké tvorby na úkor žánrové.

Anna Řezníčková, básnířka, editorka 

1. Byla jsem uchvácená Soundtrackem státního převratu. Je to, jako by Johan Grimonprez zdeformoval čas a celou planetu tak, aby se všechno protáhlo klíčovou dírkou ve tvaru Konga. Scény se střídají v drtivých kontrastech: CIA plánuje atentát na prvního demokraticky zvoleného premiéra Konga, sloní mládě neohrabaně bruslí po schodech, Louis Armstrong drží nesnesitelně dlouho pronikavé C6, Nikita Khrushchev mlátí botou při zasedání. Bolestivý pohled na to, jak ideály o rovnosti narážejí na západní imperialismus.

2. Radikální potřeby Terezy Semotamové jsou portrétem, zdálo by se, úspěšné umělkyně, odevzdaně se potácející na hraně smyslu života. Myslím, že je to kniha, která ukazuje velmi trefný způsob současného psaní. Rezignuje na velké příběhy, uklidňuje svou upřímnou ztraceností v obrovském množství informací a updatů. Vyprávění plyne jako deníkové zápisky v poznámkách telefonu, ve zdánlivé banálnosti, ale odhaluje podstatu trápení celé generace. 

3. Novela zákona o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie. 

Pavel Sladký, kulturní publicista, Český rozhlas, Film a doba

1. Palestinsko-izraelský snímek Žádná jiná země a kanadsko-ukrajinské Odposlechy, oba naprosto jinak formálně pojaté snímky, které jsou hrozivou výpovědí o aktuálně probíhajících konfliktech, vyrůstajících z dlouhodobých problémů, a o dehumanizaci skrze agresi. Ani o jednom nejde hovořit bez toho, aby debata byla zpolitizovaná, bohužel. Z českých děl potom film Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, která filmem našla originální a organickou cestu nejen k portrétu, ale skrze něj také k dějinám a způsobům, jakým se k nim vztahujeme z dnešní perspektivy, tedy i skrze outsiderství a minority.

2. Nemám jednu „knihu roku“, byly to básně Paula Celana i Miloše Doležala, esejistika Luďka Čertíka, některé povídky Hany Lundiakové, jazyk Marka Torčíka, reportážní příběhy Iana Urbiny z knihy Oceán mimo zákon.

3. Důležitou obecnou událostí v našem prostoru je novela zákona a transformace financování českého filmu. A také debata o zázemí lokální kinematografie a tvůrčích profesí, které ji provázejí. Brzy bude následovat diskuze o tom, že pokud bude vznikat méně filmů v lepších finančních podmínkách, tak co to (prekarizovaným, destabilizovaným) tvůrcům a tvůrkyním opravdu přinese.

Andrea Slováková, kurátorka sekcí Fascinace a VR Ji.hlava, režisérka, filmová teoretička

1. Každý rok hledám ten velký poetický film – dílo, které přemýšlí a zároveň buduje neopakovatelné obrazy. Z programu MFDF Ji.hlava se tomu hodně blížila Chvála stínů, výborně strukturovaná filozofická esej. V některých částech extrémně pomalý film, což vyžadovalo značnou diváckou investici, ale nakonec jsem byla ráda za to „nucené“ zpomalení. Oceňuju způsob pojmenování rozdílu mezi západním a východním vnímáním mimo výklad vycházející ze stereotypů či stereotypy podporující. Nepovrchní, jemný film.

Jako obvykle přidám i krátký film – pro ty ve výročních anketách typicky není místo, je ale myslím důležité i na tuto, svým rozsahem i kvalitou každoročně nezanedbatelnou tvorbu kriticky nahlížet. Z letošních byl jedním z těch, co mě strhly nejvíc, esej slovinské výtvarnice Jasminy Cibic Majáky, který vznikl původně pro Irské muzeum moderního umění – je však vhodný i pro prezentaci v kině. Otázky kulturního sebeurčení i podob ženského hlasu zpřítomňuje skrz obrazy architektonických solitérů v balkánské krajině a performativní výjevy, které lze číst i jako archeologickou skládačku. Chytrá báseň.

2. Smutek Belgie (Hugo Claus) si soukromě nazývám velkou knihou o malých kolaboracích. Na příběhu Belgie během druhé světové války ukazuje, čím jsou každodenní rozhodnutí komplikovaná v situacích rychle se proměňující politické a (nejen) válečné reality, jak myšlenkové vzorce a stereotypy setrvávají a ovlivňují pochopení komplexnějších změn a jak klíčové je dokázat číst zlo i v malých projevech, pohybech a činech všedního dne. V jak „banálních“ věcech (aluze na termín „banální zlo“ je záměrná) začíná nelidskost.

3. Jako klíčovou událost letošního roku vnímám novelu Audiovizuálního zákona. Sledování toho, jaký vliv mají a jak ho prosazují různé zájmové skupiny v rámci české audiovize, bylo zcela jiným čtením té audiovizuální krajiny, než jak to běžně děláme skrz tvorbu a její kritickou reflexi. Byla jsem zklamaná, jak málo sebevědomí Česká republika má v kulturní oblasti – budeme si brát od provozovatelů VOD jen dvě procenta, což je v evropském kontextu málo a je to škoda. Zároveň je potěšující, že se příjmy fondu zvýší, že se rozšíří oblasti podpory a že se lépe propracoval systém pobídek a jejich podmínek. Povedlo se prosadit i to, aby v představenstvu byly zastoupeny vysokoškolské instituce, které praktickou audiovizi vyučují, což je významné, protože studentstvo je to, které do prostředí spoluutvářeném tímto zákonem bude vstupovat.

Tomáš Svoboda, vedoucí ateliéru Nových médií I na AVU, vizuální umělec, filmový scénograf, architekt výstav

1. Albert Serra, Osamocená odpoledne.

2. Hito Steyerl, Umění bez daně.

3. Přerušení projevu Darii Kashcheevy během předávání cen Český lev.

Tereza Swadoschová, vedoucí Inspiračního fóra

1. V Ji.hlavě na mě zapůsobil film Tomasze Wolského Rok v životě jedné země, velmi se mě dotkl dokument Šedá zóna režisérky Daniely Meressy Rusnokové. Nejsilněji mě ale letos zasáhly nefestivalové, nedistribuční filmy: krátké dokumenty, videa a reportáže, které se ke mně dostávaly online – sdíleli je se mnou lidé z pásma Gazy, když jsem připravovala program o válce pro Inspirační fórum. It’s Bisan From Gaza – and I’m Still Alive (Bisan Owda), Surviving: Orphans of Gaza (Ruwaida Kamal Amer) a mnoho dalších svědectví přímo z epicentra humanitární katastrofy, kterou odstartoval útok Hamásu na Izrael a následná izraelská vojenská operace v Gaze. Jsou to příběhy každodenního života ve strašlivé situaci, zachycují bezvýchodnost a utrpení, někdy odvahu a naději. Sledovala jsem je prakticky v přímém přenosu s hlubokým pocitem bezmoci, ale i potřebou nezavírat oči.

2. Román Osmý život (pro Brilku) autorky Nino Haratischwili v překladu Michaely Škultéty mě okouzlil svou magičností a schopností zachytit, jak velké historické události ovlivňují životy jednotlivců. Autorka proplétá krvavé dějiny Gruzie, Sovětského svazu a Ruska dvacátého století s příběhy lásky, ztrát, obětí i naděje a vtahuje čtenáře tak blízko, že se ocitne na dosah dějin i lidské duše. Závidím každému, koho tohle fascinující čtení bezmála tisícovky stran teprve čeká.

3. Za nejpodstatnější považuji události, které tematizovaly podmínky v českém filmovém průmyslu. Diskuze na Finále Plzeň o postavení žen ve filmu, konference v Kampusu Hybernská zaměřená na kvalitu života ve filmovém průmyslu a debaty na ji.hlavském festivalu o postavení tvůrců a tvůrkyň a budoucnosti dokumentární tvorby v České televizi a mnoho dalších na festivalech i mimo ně jasně ukázaly, že současné podmínky filmové tvorby jsou dlouhodobě neudržitelné. Proto mě těší, že se stále více daří otevírat dialog napříč profesemi i asociacemi, které sdílejí společný cíl: proměnit pracovní podmínky k lepšímu. A snad co nejrychleji povedou k opravdovým změnám v celém odvětví.

Julie Šafová, kulturní publicistka

1. Za nejzajímavější a nejpřekvapivější dokumentární počin letošního roku bych označila experimentální snímek Trosky jednoho filmu režiséra Martina Ježka pro jeho imerzivnost i odvážnou formu. Ježek dal deníkovému textu spisovatele a básníka Daniela Hradeckého podobu, která evokuje skutečné (byť ne vždy zrovna příjemné) emoce.

2. Nadchla mě kniha španělské spisovatelky Layly Martínez Červotoč. Na první pohled jde o hororové vyprávění o strašidelném domě na samotném kraji vesnice, kde si stěny šeptají o těch, kteří z domu už nikdy neodejdou. Ve zdánlivě klasických hororových strukturách se ovšem ukrývá propracovaný sociální román, ve kterém největšími strašáky nejsou přízraky, ale z generace na generaci předávaná nespravedlnost.

3. Za stěžejní událost považuji reakce světové umělecké obce na vyjádření Marka Żydowicze, ředitele polského festivalu Camerimage. Ten se v článku ohradil proti stále výraznějšímu uznání kameramanek a režisérek ve veřejném prostoru a označil ho za možné „obětování díla a umělce s vynikajícími uměleckými výsledky pouze proto, abychom uvolnili místo průměrné filmové produkci“. Proti jeho slovům se v otevřeném dopise ohradily organizace sdružující světové kameramany a kameramanky, několik filmařů a filmařek dokonce zrušilo svou účast na festivalu. Żydowicz svá slova následně mírnil, nicméně kritiku jeho textu a projevy solidarity považuji za dobrý krok k inkluzivnějšímu a přívětivějšímu audiovizuálnímu průmyslu.

Martin Šrajer, filmový publicista

1. Jednoznačně Žádná jiná země (No Other Land, 2024) – velice osobní, místy extrémně bolestivý a znepokojivý dokument o lidech bezdůvodně připravovaných o domovy izraelskou vládou. Důležitost takto otevřeného svědectví o neúctě k základním lidským právům se vyjevuje v kontrastu k mlčení většiny filmových institucí napříč světem, které žádnou solidaritu s palestinským lidem nevyjádřily, naopak před probíhající genocidou odvracejí zrak a různě se od ní distancují (což byl i případ berlínského festivalu, kde uvedený film získal dvě ceny).

2. Sborník Odpočinek v neklidu: Biopolitika spánku a bdění (Nikola Ivanov, ed., Host, 2021), který k poruchám spánku nepřistupuje jako k individuálnímu problému, ale jako k fenoménu způsobenému mimo jiné aktuálním uspořádáním času a prostoru, které neodpovídá přirozenému rytmu přírody, ale protestantské etice. Od průmyslové revoluce je omezována spánková rozmanitost, dochází k legitimizaci a vynucování řádu, který evidentně vede k tomu, že spíme míň a hůř. Přizpůsobujeme se globalizovanému světu, kde stále svítí světlo, pracovní schůzky probíhají ve dne v noci a (online) obchody jsou otevřené čtyřiadvacet hodin denně. K optimalizaci spánku přitom mají posloužit léky, doplňky stravy, sleep-tracking aplikace a další produkty, s nimiž ironicky přicházejí ty samé korporace, které jsou příčinou problému, když vyžadují stálou bdělost a nepřetržitou, konzistentně vysokou výkonnost a produktivitu. Není to veselé čtení, ale pronikavě ozřejmuje, že nespavost mnohdy představuje strukturální problém a měla by podle toho být řešena.

3. Konference o pracovních podmínkách v české audiovizi, která proběhla v listopadu v Hybernské a která do diskuze o zdejších filmové a televizní výrobě vnesla jiné než (dominantní) producentské hledisko. Z výzkumů i individuálních výpovědí vyplynulo, že největším problémem není výše filmových pobídek, ale stres, přesčasy, nedodržování profesních standardů a špatné finanční ohodnocení. Těch problémů k řešení je ve skutečnosti tolik, že člověka může snadno přepadnout bezmoc, když vidí, jaký je boj prosadit třeba jen nepatrné zvýšení koncesionářských poplatků. Odhodlání něco s tím kolektivně dělat ovšem dává naději, že u nás do budoucna budou kvalitní filmy vznikat v důstojnějších podmínkách.

Marek Šulík, dokumentarista, režisér Prezidentky, letošního vítězného filmu ji.hlavské mezinárodní sekce Opus Bonum

1. Mud/Bláto, režie Ilya Povolotsky.

2. Szczygiel Mariusz: Fakta musí zatančit.

3. Politické obsazení rady slovenského Audiovizuálního fondu. Je to zničující pro filmový průmysl a netýká se to jen domácích tvůrců, ale i koprodukčních vztahů.

Vojtěch Tkáč, hudební publicista a dramaturg

1. Nejvíc mě dostal Dům bez východu. Ukázal mi naprosto odlišný pohled na krizi bydlení v České republice. Zatímco moje sociální bublina řeší, že v Praze nemůže sehnat svůj vysněný loftový byt s terasou, žijí mezi námi lidé, kteří nemají kde bydlet. A klacky pod nohy jim navíc házejí šikanující majitelé nemovitostí, ale i úřady. Silný a extrémně důležitý dokument!

2. Po vzoru Franka Oceana jsem si vychutnal knihu The Molecule of More, kterou napsal paleoantropolog Daniel Lieberman. Uvědomil jsem si díky ní spoustu každodenních radostí i nesnází, které nám způsobuje honba za dopaminem. Vhled do toho, proč a jak se neúnavně ženeme za potěšením.

3. Od svých patnácti let pravidelně jezdím hlavně na hudební festivaly, mezi moje aktuální tuzemské favority patří Pop Messe a Beseda. Už druhým rokem mi ale obzory nejvíc rozšiřuje MFDF Ji.hlava. Skvěle zorganizovaná a inspiracemi nabitá událost, kterou by měl aspoň jednou navštívit úplně každý.

Ondřej Vavrečka, filmař, hudebník, výtvarník a pedagog

1. Soundtrack státního převratu.

2. Genialita ptáků.

3. Stabilní verze editoru Photopea.

Klára Vlasáková, spisovatelka, scenáristka

1. Dajori (režie Martin Páv, Nicolas Kourek), Ještě nejsem, kým chci být (režie Klára Tasovská).

2. Ženy, ktoré zostali (Magdaléna Rojo, Absynt).

3. Obecně zviditelňování pracovních podmínek filmařstva. Ať už šlo o situaci rodičů, především matek, což skvěle otevřela ve svém proslovu na Českých lvech Daria Kashcheeva, nebo nedávné konference, výzkumy a diskuze. Konečně se víc mluví o honorářích, prekarizaci, a především riziku, že „dělat umění“ by mohlo být v budoucnu jen pro někoho. Pro toho, kdo si to bude moct dovolit. Takový vývoj by prakticky zabil kritický potenciál umění a naopak posílil kulturní hegemonii. 

Táňa Zabloudilová, kulturní publicistka, dramaturgyně festivalu Serial Killer

1. Šedá zóna slovenské fotografky a režisérky Daniely Meressy Rusnokové, která získala na MFDF v Jihlavě cenu jak za nejlepší celovečerní dokumentární debut, tak za nejlepší film z visegrádského regionu, a ještě za nejlepší zvukový design pro Richarda Fulka. Nejprve mě zasáhlo téma – příběh matky, která se vyrovnává s narozením dvojčat ve čtyřiadvacátém týdnu, v době, které lékaři říkají šedá zóna, kdy ještě plod není vnímán jako plnohodnotná lidská bytost a těhotenství může být předčasně ukončeno. Zasáhlo mě téměř fyzicky, autorka totiž film vypráví tak upřímně, že se v tu chvíli všechno zastaví. Po jeho skončení se pak dostavuje intenzivní pocit, že jste viděli dokonalé filmové uchopení prožitého a reflektovaného. Šedá zóna má rovinu intimní i společenskou. Autorka je v ní sama silně přítomná díky voiceoveru, který se vrací k deníku, který si před lety psala, zároveň ale prostřednictvím archivů do filmu tu a tam vkládá kontrast s různými společenskými představami o mateřství a nekompromisně popisuje, co vám udělá společnost poté, co se vám do života prolne šedá zóna. Moc doufám, že se u nás film dostane do distribuce.

2. Seznámila jsem se s knihami britské spisovatelky Rachel Cusk, a objevila tak autorku, která v době populární autofikce dokáže nejen o sobě samotné mluvit prostřednictvím rozhovorů s jinými lidmi. Obrovsky inspirativní způsob psaní.

3. Začátek spojování a debatování těch, kteří k audiovizi patří, o tom, jak zlepšit podmínky k práci. Znovuobjevování významu odborů, solidarity a nutnosti mluvit o tom, kdo dnes vůbec může v audiovizi pracovat a co všechno to stojí.