Poznámky z Letní filozofické školy 2017

Přetržitost se děje každodenně a je předmětem mnoha úvah. Jak dlouhou anebo čím naplněnou diskontinuitu právě prožíváme – ve společnosti, v historické epoše, ve vztahu, v práci. Soustavnost určuje naše myšlení či chování v sociálních interakcích, intimitě, politickém smýšlení. Kontinuita a diskontinuita byla tématem letošní Letní filozofické školy, která se každoročně koná na faře v Dubu nad Moravou (navazuje na tradiční setkávání filozofů na statku na Sázavě, které založil někdejší senátor, filozof a učitel Karel Floss).

Více než kde jinde lze na půdorysu LFŠ vidět, že není jedna filozofie, ale že o tomto termínu bychom měli uvažovat v množném čísle, a ukazuje se jako pole poznání protínající různé (chtělo by se napsat všechny, ale na takovou generalizaci si netroufnu) obory. Dva dny věnované historické perspektivě, dva dny pro filozofii vědy, dva dny sociální filozofie a dva dny religionistiky ukázaly mnohé kontinuity uvnitř tohoto pole.

Jeden z fenomenologických konceptů horizontu pojmenoval C. Van Peursen, v kritické návaznosti na Edmunda Husserla ho citovala matematička Kateřina Trlifajová: „Svět bez horizontu je nepředstavitelný a pro lidskou bytost možná dokonce nemožný. Pouze díky horizontu jsme schopni vnímat reálný svět tak, jak jej vnímáme.“ Další myslitelka Marie Větrovcová vycházela z pojetí matematika Petra Vopěnky a filozofa Jana Patočky. Oba se zabývali pojmem prostoru. Ten Patočkův je materiálním světem ve své geometrické uspořádanosti, neexistuje však nic takového jako samostatný prostor reálně odloučený od svého obsahu. Prostory se mohou vzájemně vnořovat – původní se v novém rozpustí. Alternativní Vopěnkova typologie se také zabývala i propojováním: představit si jej lze jako lepení rozmazaností, kdy se lepidlo zapustí do obou materiálů (prostorů), což způsobuje nerozlišitelnost, neostrost, rozmazanost. Tato neideální, neostrá matematika nevidí všechno naráz v totalitě nebo absolutní ostrosti, na obzoru (viditelnosti, poznatelnosti) jsou rozmazané tvary, za obzorem pak máme ostrou matematiku. Hranice není tvarem, ale jevem. „Neproměňují se věci, ale náš vztah k nim. Derrida říká, že matematizací se věci stávají geometrickými útvary, ztrácejí lidskou subjektivitu a tělesnost a stávají se objekty,“ uvažuje Větrovcová. Matematická entita je fenoménem transcendence. Fascinuje hrůzou i krásou.

Politolog a diplomat Martin Palouš se zabývá filozofií dějin; českou zkušenost zde pojmenovával skrze Edvarda Beneše a jeho pojetí historie. Demokracii Palouš nahlížel ze čtyř perspektiv: (1) jako formu vlády, (2) v normativním popisu jako pohyb – étos či ideál (reprezentovaný konkrétní politickou kulturou), (3) skrze rozdíl mezi antickou, přímou a dnešní reprezentativní a jako (4) kosmopolitní hodnotu v době globalizace, která je předpokladem pro mírový vztah mezi účastnícími se členy. Demokracie není jen uspořádání, ale i způsob komunikace. Edvard Beneš se v historické interpretaci odvolával na masarykovské pojetí české otázky jako otázky světové, zohledňoval sociální otázky, vznik moderního nacionalismu, koncepce národa. Světovou válku pak interpretuje jako posílení demokratického ideálu a příčiny pádu poválečných demokracií vidí v tom, že demokracie nebyla schopna sama sebe stabilizovat, protože nedostála vytčenému ideálu, například v otázce sociální; sama tedy otevřela prostor pro své odpůrce v takové míře, že se ukázal jí být fatálně nebezpečný, postrádající etický rozměr – tedy schopnost shodnout se na tom, že „truth matters“, na pravdě záleží.

Politolog a filozof Pavel Barša rozlišil v emancipačních hnutích fázi evoluční (reformistická, liberální) a revoluční (antiliberální). Každé emancipační hnutí má obě: fáze první systémová (evoluční), druhá antisystémová (revoluční), přičemž v první dochází k zajišťování podmínek rovnosti v rámci systému, následně přijde zjištění, že problém takto nelze zcela vyřešit, protože je dán strukturálně, a strukturální příčiny je možné řešit pouze antisystémově, tedy nahrazením systému jiným, tehdy dochází k revoluci. Barša nabídl originální periodizaci moderních dějin podle těchto fází ve vztahu k různým sociálním či etnickým skupinám, a poukázal i na možnou interpretaci současného světadění jakožto počátku antisystémové fáze, kdy jsou demokratické síly vystaveny neliberálním antisystémovým proudům, v nichž aktuálně „na pravdě nezáleží“, půjčím-li si Paloušův závěr.

Antropolog Matyáš Müller nahlíží ze svých pozic psychiatrii, přičemž diskurzivně vychází z pojetí Michela Foucaulta a používá pojem šílenství obecně, kdy neuchopuje konkrétní zkušenost, kdežto (duševní) poruchy jsou spojeny s konkrétními diagnózami. Psychiatrie se od interpretací a metafyzických pojmů vyvíjela k exaktnějšímu popisu symptomů, ale kvůli tomu z ní postupně vymizela existenciální otázka, co to ta zkušenost šílenství vlastně je. Müller chce najít teorii šílenství a inspirovat se tím, co přináší v přístupu k poznání. Moderní psychiatrie se zbavuje vysvětlování a teorií, považuje se za vědu deskriptivní, teoretickou a fenomenologickou (ne ve smyslu filozofické fenomenologie, ale že se zabývá tím, co vidí a jak to měří). Z hlediska antropologie vytváří psychiatrie konstrukty (psychiatrie si drží představu univerzálně platné vědy a zkoumá, jestli její kategorie existují i jinde ve světě, přičemž vychází z toho, že je tento její předpoklad platný, že se celosvětově nachází, má stejné projevy všude na světě a individuální rozdíly z hlediska celku pro ni nejsou důležité). Avšak z hlediska antropologie jsou důležité rozdíly mezi různými kulturami a pojetími dané nemoci, ta může mít různý význam v různých kulturách. Psychiatrii tedy můžeme vidět jako (1) romantickou, idealistickou vs. (2) realistickou, empirickou. Často se prolínají, avšak podle Müllera je konflikt mezi nimi stále přítomný a dále se zpřítomňuje v dalších fázích vývoje. Metafora nemoci je mocná v naší kultuře, ale je možné používat i různé jiné metafory. Dobrým příkladem je třeba pohyb. Je-li svět mapou různých paradigmat, je-li do něj člověk vržen a může-li mezi jednotlivými výklady přecházet, pak je mu dáno mít nějakou perspektivu, může se pokusit vidět věci z jiného úhlu. Nejde ale o pohyb jenom intelektuální, ale přímo existenciální.

Tento rozptyl mezi uvažováním o prostoru, horizontu, společností, politickými a existenciálními (po)hnutími paradoxně umožňoval navzdory přepínání mezi různými obory a diskurzy pojímat svět více jednotně – problematizovat jej jako soustavu viditelných i neviditelných pohybů vycházejících z étosu určeného lineárním i cyklickým pojetím času a naši pozici jako neustálou aktualizaci vztahu k němu.

Na webu najdete i zvukové nahrávky přednášek: http://letnifilosofickaskola.webnode.cz/