Dokument a kniha

Radim Procházka

1. Úplně upřímně řečeno nejpodstatnější pro mě byl můj vlastní film Papírový atentát. Přinejmenším jsem ho viděl nejvícekrát ze všech… Jinak je číslo jedna Ztracená dovolená Lucky Králové. Závažné téma podané s humorem. Muž zpívající na slavnostní večeři ódu na komunismus mezi všemi těmi záběry vyžehlených televizních moderátorů a znělkami čínské televize je nejlepší analýzou symbiózy volného trhu a Maovy kulturní revoluce. Mimochodem je to důležitá reflexe i směrem k nám. I naše televize se už naučily dobře zasvítit studia a obléci moderátory, kvalita zpráv se ale, jak je vidět v tomto filmu, musí měřit něčím jiným. U nás ten rozpor tak viditelný není… A Lucie odvedla skvělou práci i proto, že se jí cenné svědectví podařilo natočit pod stálým dozorem. Tyhle projevy totality se přitom ukazují možná obtížněji než veřejné popravy na budoucích olympijských stadionech… Kromě toho všeho čekám další přírůstek do rodiny a tak mne trochu vylekalo konstatování, že každý pátý novorozenec je Číňan…

2. Truman Capote: Chladnokrevně a Václav Bělohradský: Společnost nevolnosti.

Velmi zajímavý film Capote mne konečně donutil k přečtení tohohle dokumentárního románu. Je to skvělý důkaz toho, že tzv. dokument může a musí být umění, že záleží jen na talentu a osobní odpovědnosti každého autora… Václav Bělohradský je velký spisovatel, některé jeho pasáže mi připadaly stejně výřečné jako u Milana Kundery. Měl by se pustit do nějakého románu, filozofický kontext má originální, teď už by šlo „jen“ o příběh… Vzhledem k tomu, že nejrůznější příklady ze života, kterými dokládá svá tvrzení jsou velmi silnou součástí knihy, určitě by to stálo za pokus…

Alice Růžičková

1. Vzduch je cítit rudě – Chris Marker: Tříhodinová filmová freska o vzestupu a pádu levicových hnutí ve 20. století včetně archivních vstupů do komplikovaných bodů sváru ve Vietnamu, v Chile, na Kubě i v Československu – film jako angažovaný čin, kterým je možno bojovat napříč časem, film jako vzkaz v láhvi pro budoucí generace, které si chtějí udělat vlastní názor.

2. Ženy, které běhaly s vlky – Clarissa Pinkola Estés: Jde o shrnutí dvacetileté praxe psychoanalitičky o vnitřní instiktivní síle žen skrze převyprávění a rozbor mýtických příběhů, rodinných rituálů a archetypální psychologie.

Martin Řezníček

1. Mám setrvalý pocit velmi zahnívajícího politického rybníku u nás, považuji za důležité – vnitřně důležité filmy, které hodí aspoň kámen do naší hnijící politické vody, aby se pročeřila, na naši netečnost doplácíme totiž všichni.

Záviš... Karla Vachka. Mluví jasně a s odvahou především o politické pornografii u nás. (Filmoví kritici se při tom utápěli velmi často v pseudointelektuálním mlácení prázdných slov o formálních věcech a vláčeli Vachka nesmyslně svými kritickými průjmy v naprostém nepochopení podstaty, o čem se film vlastně snaží vypovídat. Vzhledem k tomu, že těžiště kritických ohlasů na film spadalo do roku 2007, píši o tomto filmu v souvislosti s loňským rokem.

Papírový atentát Radima Procházky. Dotýká se závažných politických věcí (které svým významem zasáhly výrazně do našich životů, aniž si to jsme často ochotni připustit nebo uvědomit) film se dotýká také národem adorovaného žlučovitého profesora a to vše s humorem a nadhledem.

Vládneme nerušit Erika Taberyho, Tomáše Kudrny a Katky Volné. Brilantní studie naší politické scény uplynulých několika let, právě díky otevřenosti a jasnému jazyku Erika Taberyho, posunula doufám, autocenzurní i cenzurní televizní hranice možného o kousek dál.

2. Kniha – to je jednodušší... ani dílo filosofické ani beletrie ani poesie, ale dílo velmi neliterární, ale politické: Anna Politkovská: Ruský deník (Jota Brno 2007). Anna Politkovskaja – Russkyje chroniky. Pronikavá studie žaludku a střev putinovského Ruska, našeho velkého imperiálního bratra na Východě, s kterým, vzhledem k jeho geopolitickému významu vede Evropa včetně nás a konec konců i Amerika dialog „rovnocených“... Vladimír Putin ovšem dává jasně najevo, že je rovnější mezi rovnými, všichni mu na to dle mého názoru nadšeně kývou. Doporučuji vygooglovat si počet politických vražd v Rusku za posledních pár let. Pro Ty, kteří nečetli Ruský deník, Anna Politkovská je jednou z obětí.

Olga Sommerová

1. Film festivalu Jeden svět Nepřátelé štěstí, režie: Eva Mulvad / Dánsko / 2006 / 59 min. Zaujalo mne téma ženy angažující se v politice v zemi, kde jsou ženy diskriminovány – v Afghánistánu. Režisérka Eva Mulvad sleduje svou hrdinku krok za krokem v nerovném boji s muslimskými tradicemi. Je to deník sledující výhry i porážky, sběrným natáčením vzniklo drama formátu hraného filmu, s hodnotou autentického svědectví. V roce 2003 předstoupila čtyřiadvacetiletá Afghánka Malalai Joyová před dolní komoru afghánského parlamentu, aby tu mezi téměř samými muži pronesla krátkou, ale silně kritickou řeč vůči afghánské společnosti. Ta byla dosud podle jejího názoru slepá k zločinům, jež se udály v minulých letech, a nedělá nic pro nápravu křivd, mezi něž patří především útlak afghánských žen. Během několika minut byla vyvedena ze sálu a o pár dnů později jí už anonymové hrozili smrtí. Ačkoli ale volá po svobodném životě, musí v zájmu vlastní bezpečnosti nosit burku. Dánská režisérka Eva Mulvadová sleduje Malalai Joyovou v průběhu posledního týdne před volbami do parlamentu, kam kandiduje jako jedna ze tří žen mezi jednačtyřiceti kandidáty. Její kampaň je poznamenána výhružkami, ale i podporou vesničanů, pro které je mnohdy jedinou autoritou, na niž se mohou obrátit se svými problémy, jako je domácí násilí nebo nucené sňatky.

BBC před dvěma lety prohlásila o Malalai Joyové, že je nejslavnější ženou Afghánistánu. V kontextu jakékoli západní země by tato informace vyzněla zcela banálně, ale v zemi, kde šly ženy k volbám poprvé v roce 2005, vyvolá zasloužený obdiv.

2. Žluté oči vedou domů, literární prvotina redaktorky Respektu Markéty Pilátové je strhujícím dramatem ze současnosti s reminiscencemi na druhou světovou válku a padesátá léta v Československu. Téma vlivu „velkých dějin“ na „malé dějiny“ – nacistická a komunistická totalita ovlivnila soukromé životy hrdinů knihy.

Bernard Šafařík

1. V dubnu 2007 jsem byl jedním z porotců české soutěže při 42.ročníku festivalu populárně vědeckých a dokumentárních filmů v Olomouci. Tam mne velmi zaujalo dílo režiséra Tomáše Škrdlanta Hledání dobré smrti, kterému jsme také udělili naši hlavní cenu. Cituji z odůvodnění: Film reflektuje vědomosti současné vědy o problému eutanázie, a to v rovině medicínské, etické i filozofické a pracuje s lidsky silnými výpověďmi umírajících, jejich blízkých, lékařů i pečovatelů v konkrétních situacích.

Silný dokument, který mi zůstal v paměti.

2. Před rokem mi moje asistentka Renáta Dvouletá darovala knihu Stanislava Motla Mraky nad Barrandovem. Zběžně jsem ji hned prolistoval a odložil. V prosinci jsem se k tomuto historicky velmi zajímavému dílu detailně vrátil a musel při čtení kapitoly o poválečných pomstách na někdejších národních miláčcích konstatovat, jaký vážný problém měla tehda ne nepodstatná část tohoto národa s balancí mezi podlézavostí a odpornou brutalitou. A zapřemýšlel jsem, jest-li by tomu dneska bylo jinak. K jednoznačné odpovědi jsem ale nedospěl...