Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmi

Jensen je původem Dánka, avšak žije v Česku už víc než deset let. Naučila se velmi dobře česky, natáčí dokumenty i podcasty pro Český rozhlas a dramaturgicky vede řadu DokuVlna Radia Wave. Je to přesně rok, co její jméno spolu se jménem investigativní novinářky Magdaleny Sodomkové rezonuje ve spojení s „kauzou“ podcastového seriálu Matematika zločinu, který poukázal na fatální pochybení české justice, následně ale znovu obnažil hluboké systémové problémy veřejnoprávního rozhlasu.

Je to opravdu právě rok, kdy jsem na jiném místě tohoto blogu sumarizovala nevídaně úspěšnou zhruba pětiletku vývoje českého audiodokumentu. Stabilizované autorské zázemí, progresivní dramaturgie, silná tendence k podcastové tvorbě, seriálům a publicistickým dokumentům, ochota k experimentům, rozjednané mezinárodní koprodukce. Tou dobou byl také zveřejněn true crime seriál Matematika zločinu (2018), zatím nejambicióznější český podcast jak z hlediska investigativní žurnalistiky, tak i velkorysým sound designem a autorskou hudbou. Neochota Českého rozhlasu Plus ho odvysílat, následné pomalé vyjednávání o úpravách pro vysílání, medializace celé kauzy, vyvolání podpůrného dopisu padesáti českých dokumentaristů a pachuť celé kauzy doznívající od léta až do dnešních dnů zcela proměnily atmosféru v Tvůrčí skupině Dokument Českého rozhlasu a jsou důvodem znepokojivých informací, které z rozhlasu prosakují navenek. Aktuálně mezi ně patří například protichůdná tvrzení o tom, zda a v jaké podobě bude na stanici Český rozhlas Plus pokračovat cyklus Dokument Plus.

Co se děje ve vsi

Do Česka přišla Brit Jensen (provdaná Plieštik) se zkušeností s nonfikční tvorbou v dánštině a angličtině, vybavena univerzitním studiem rétoriky a dobrou schopností argumentace. Jakkoli to mohlo být pro řadu českých kolegů překvapující, vstoupila do kontextu české dokumentaristiky pořadem o zkoumání komunistické minulosti vesnice, kde v té době aktuálně s rodinou žila. „Mám zásadní výhodu i nevýhodu v tom, že v této zemi nemám osobní historii. To znamená, že nestojím na žádné straně, nejsem v ničem „zamotaná“. Lidé si často myslí, že nic nevím a musí mi všechno vysvětlit, což je pro dokumentaristu skvělé. Na druhou stranu lidé můžou mít pocit, že strkám nos do něčeho, co se mě netýká, není moje. Samozřejmě i s tím občas sama bojuju, přemýšlím o tom, jestli mi ta historie patří. Snažím se do ní vstupovat s pokorou,“ komentuje Jensen skutečnost, že dokázala tehdy spíše elementární znalost češtiny a uzavřené sociální prostředí vesnice obrátit ve prospěch svého pátrání.

V dokumentu Anatomie jedné moravské vesnice (2014) několik obyvatel vesničky vzpomíná na události spojené s vyvlastňováním pozemků a statků v padesátých letech. O vystěhování jedné rodiny vypovídá několik sociálních herců. Hody a místní tradice se „soudem“, kdy je na berana svržena vina za hříchy místních obyvatel, ale nakonec je osvobozen a omluven, nabízí metaforu potlačené historie vesnice. Minulost nemůže být odhalena a vysvětlena, protože ji nikdo nechce exhumovat. Dokument Anatomie jedné moravské vesnice ukázal v jednoduché podobě rysy, které budou nadále pro Jensen typické – vytrvalé tázání se na jedinou otázku, na kterou chce získat odpověď, transparentní provázení posluchače po cestě, jež přináší dílčí odpovědi, i výstižné stručné portréty zúčastněných respondentů.

„Jsem tady cizinka, není to krajina mého dětství ani dospívání. Ale myslím si, že v její historii je zakódována schopnost ukázat, jak se lidé chovají, když se svoboda omezuje. Jak jsou, nebo nejsou lidé schopni se za různých okolností vymanit z nesvobody a iniciovat skutečnou změnu, včetně změny myšlení. A z čeho a jak se posléze vůbec svoboda utváří.“

Kde je ten milion a půl komunistů z roku 1989?

Téma reflexe komunistické minulosti země, která se stala jejím novým domovem, neopouští Jensen ani později. Pokouší se pojmenovat, co se stalo s celou generací komunistů, kteří před rokem 1989 prokazatelně byli členy Komunistické strany Československa, aniž se k tomu dnes byť desetina těchto lidí hlásí (Nikdo se tím chlubit nebude, 2016). „Tito lidé mě zajímali (a zajímají), protože se různými cestami ocitli v určité historické epoše a prožili ji aktivně na straně komunistické moci. Jaké to pro ně bylo? A jaké to je, když se dnes ohlédnou zpět? Co to s člověkem dělá, nebo nedělá?,“ předznamenává Jensen vstupní úvahu dokumentu. Její přístup je empatický a odpovídá etnografickému výzkumu. V něm slouží badatelovy vlastní zkušenosti k popisu a kritice kulturních přesvědčení, praktik a zážitků. Pozice Jensen jako cizinky je pro výzkum české historie svým způsobem ideální, protože ji zná pouze z knih a vyprávění, nezažila ji a nemá osobní zkušenosti. To vytváří distanci, která jí umožňuje být objektivnější. Ve způsobu, jak se ptá, je cítit nekáravý, zvědavý přístup. Zároveň dává prostor sociálním hercům vyprávět svůj příběh co nejvíce autenticky.

„V tomto dokumentu jsem vyvážila subjektivní výpovědi pomocí promluv historika, který pojmenoval fakt, že lidé, kteří byli ve straně, se na režimu jednoznačně spolupodíleli a jsou tím pádem za něj spoluzodpovědní. Takhle funguje každý režim (nebo společnost nebo firma). Tím jsem tam dostala tu „velkou pravdu“. A tím se také vytvořil prostor pro „malé pravdy“ mých respondentů: pro jejich vidění situace, pro pravdu toho, co zažili, proč udělali určitá důležitá životní rozhodnutí a jak se na to dívají dnes. A také sdělení, že se do určité míry cítí být oběťmi. Myslím, že tady je toho hodně pohřbeného, co se nám dnes vrací jako rub nedořešené doby: lidé cítí potřebu obhájit starý režim ne proto, že by s ním z principu souhlasili, ale protože se tenkrát třeba i trochu náhodně stali jeho součástí, a kdyby teď všechno odřekli, popřeli by vlastně i sami sebe, svoje mládí a vše, co měli a zažili. Je v tom mimo jiné i nevyřešená (a nepojmenovaná) otázka třídních rozdílů ve společnosti.“ 

Toto téma reflektuje Jensen i v mezinárodním projektu Iron Curtain Project. Pro cyklus Vyprávět nevyprávěné (2016) připravuje celou sérii drobných příběhů ukazujících tíživost i těch jednoduchých rozhodnutí v době normalizace. „Zajímají nás možná osobní pochybení, kompromisy, kterých se mnoho lidí bylo nuceno z různých důvodů dopouštět, i to, za co se vy osobně cítíte být vinni nebo spoluzodpovědní,“ popsala v dramaturgickém záměru. Podrobně jsem tyto dokumenty už na stránkách dok.revue analyzovala. Pozoruhodný je přesah tvorby Brit Jensen v drobném příběhu z komunistického Rumunska, kde díky spolupráci s autorkou Mariou Balabas vznikl dokument Kazeta (The Cassette, 2017). Po průzkumu českého prostředí drsných padesátých i mrtvolných sedmdesátých letech v Československu nabízí v tomto dokumentu pohled do hlubokého pokrytectví pozdního socialismu s občasnými mentálními výlety na Západ nebo do USA, vždy však jen na prchavé šťastné chvíle a spíše imaginárně. I v tomto případě akcentuje Jensen téma touhy po svobodě, která se v Mariině generaci často upínala právě na západ. Dokument však i tato očekávání a touhy obrací naruby: velký hrdina dívčích snů (hudebník Bill Drummond, KLF) se ukáže v podstatě jako antihrdina, který spíše chladně vyslechne příběh jedné dívčí touhy a nijak jí nepomůže s elementárními otázkami svobody a sounáležitosti s generačními vrstevníky na nedostupném Západu.

Jensen k tomu dodává: „Skoro vždy lze pochopit, proč má někdo tak odlišnou pravdu. Hodně jsem o tom přemýšlela, když jsem zpovídala bývalé příslušníky Komunistické strany Československa. Každý, kdo v té straně byl, říkal, že nic špatného nedělal a že za to vlastně nemohl, že to byla určitá situace a on jen dělal, co musel. Tohle děláme všichni – i dnes – a udržujeme se v pocitu, že děláme co můžeme pro nejasně definované „dobro“. Připouštíme, že děláme i zlé věci, ale vždy s dodatkem, že je to proto, abychom zase mohli konat to dobré. Takhle se ale dají relativizovat i zcela zásadní hodnoty. Je na každém z nás, abychom cítili tu hranici, a myslím, že když jsme k sobě upřímní, často se nám to daří. A když to nejde hned, vidíme to alespoň zpětně.“

DokuVlna

V pozici dramaturgyně dokumentárního cyklu Dokuvlna na Radiu Wave, který s Jiřím Slavičínským založila, je Brit Jensen podepsána pod dlouhou řadou kratších pořadů, často natočených jako auditivní deník a věnovaných tématům, která odpovídají cílové skupině mladého publika. Sexualita, zkušenost s drogami, sociální sítě, generační pocit, zkušenosti z cestování, situace příslušníků minorit, multikulturní a environmentální témata.

V dramaturgické práci se Jensen zabydlela stejně rychle jako v Praze, kam se z vesnice po čase přesunula. Vytvořila nový typ kratších dokumentů, spolehla se na sílu autorské výpovědi a situačních scén a vedla k tomu své autory. „Dokument může změnit úhel pohledu nebo pocit propojení s lidmi, kteří mají podobnou, nebo odlišnou zkušenost. A pocit propojení je samozřejmě něco krásného. Vždycky cítím minimálně naději, že se něco takového díky dokumentu může stát. Ale zároveň pro mě dokument není utilitární. Netočím ho s přesným záměrem, jak má působit na posluchače, nevytvářím ho proto, že chci něčeho přesného docílit. Vnímám natáčení hlavně jako čin (action/act), dění o sobě a dění samotné. Je to akt hledání a interakce se světem, ve kterém žiji. To je pro mě hlavní.“

Brit Jensen spolu se silnou podporou celé Tvůrčí skupiny Dokument a jejím šéfem Danielem Moravcem stojí za intenzivním rozvojem rozhlasové dokumentaristiky a DokuVlnu na Radiu Wave vytvořila jako nový cyklus silně inspirovaný zahraničními podcasty (roční bilance cyklu zde). Kromě toho pracuje Jensen i na popularizaci žánru, pořádá workshopy dokumentů, učí děti, studenty i dospělé, jak pracovat v dialogu a při výstavbě příběhu (MFDF Ji.hlava, Šrámkova Sobotka). Především ale nabízí unikátní pohled na věci, které jsou hluboce zakořeněné v mentalitě naší společnosti a které při nejlepší vůli často nevidíme.

Osobní témata

Osobnost Evropanky, v Česku zdomácnělé cizinky, která sebevědomě vstoupila do českého mediálního světa, s sebou nese i velkou míru sdělnosti a otevřenosti v osobních otázkách. Jensen neváhá využít performativní postupy, autorskou narací v Ich-formě ručí za své vyprávění. Zveřejňuje například komplikovanou rodinnou situaci na cestě do Myanmaru, kam jela investigativně zkoumat problematiku nedostatku vody a nezákonného budování přehrad na úkor místních obyvatel a zemědělců. Na cesty s sebou vzala celou rodinu včetně dětí a dokument je tak mimo jiné i svědectvím o tom, do jaké míry determinuje dokumentaristickou práci přítomnost blízkých osob a obavy o ně (V horách teče jedna řeka, 2018).

Rodinná situace je také rámcem dokumentu Peklíčko, který se stal letos koncem října vítězem národní soutěže AudioREPORT v kategorii Dokument. Na základě prožitku neznámé tradice mikulášských pochůzek s čerty zkoumá Jensen fenomén strachu, naši determinaci strachem a lehkost, s jakou připouštíme strašení dětí.

„V době, kdy jsme s dětmi poprvé zažili mikulášskou tradici – protože jsme se stěhovali z Dánska na Moravu – jsem osobně dost bojovala se strachem a s úzkostí. Proto mi ta tradice připadala zajímavá, zdálo se mi, že se snaží vypořádat se s lidským strachem. Ale pak jsem viděla, jak moje děti tohle vůbec nezvládají, jak strašně se bojí čertů, úplně stejně jako já! Zdálo se mi, že s těmi strachy musíme začít něco dělat. Při natáčení dokumentu jsem chtěla přijít na to, co ten můj strach vlastně je a jak je propojený se strachem mých dětí. Les byl pro mě konkrétním obrazem mé úzkosti, stejně jako to „peklíčko“ pro mé děti,“ komentuje Jensen skutečnost, že ve svém dokumentu zaznamenala až animální strach ze tmy a nepřístupnosti temného lesa.

Sebereflexivita dokumentů Brit Jensen i její autorské performance jsou typické pro autoetnografii. Středobodem jejích dokumentů je silný osobní příběh vyprávěný subjektivní optikou dokumentaristky, jejímž tvůrčím leitmotivem je potřeba zorientovat se v cizím prostředí. Zároveň v pozadí těchto individuálních a vysoce konkrétních případů vždy stojí obecnější problém, k němuž se daný příběh vztahuje. Sama Brit Jensen chápe dokument jako způsob vyjádření se ke stavu světa: „Natáčím především sama pro sebe. Ta dokumentaristická práce je náročná, dlouhodobá a tíživá, a proto ji nemůžu dělat ,na povel’, musí to mít význam pro mě. Ale samozřejmě chci své téma předat dál, sdílet ho s dalšími lidmi. Když pracuju na dokumentu, nepředstavuji si žádného konkrétního člověka. Jen vím, že někdo bude ten výsledek poslouchat, a tím pádem se pocit sdělení zpřítomní hned od začátku.“

Vytvořit silný dojem, nabídnout prožitek a nevynášet soudy, ani nepřesvědčovat o jediné absolutní pravdě – tyto charakteristiky odpovídají Jenseniným dokumentům obecně. „Žádný dokument netvořím s myšlenkou na to, co si mají lidé myslet. Je v tom abstraktnější víra, že dokument může být způsob propojení se s posluchačem a taky propojení posluchače s kusem světa (vnitřním nebo vnějším), o kterém jsem točila. Samozřejmě je to můj pohled na věc a na svět. Snažím se ale, aby bylo co nejvíce jasné, v čem spočívá. Aby bylo pro posluchače úplně zjevné, z jakého úhlu celou věc popisuji. Pak ten dokument může poslouchat a porovnat mé sdělení s tím, co sám/sama slyší a ví. A to je moment, který už nijak neovlivňuji. Každý člověk je jiný, slyší jinak, má odlišné životní zkušenosti a proto i v dokumentech najde něco jiného. Vždy jsem hodně zvědavá na to, co lidé v dokumentu uslyší, a je to často pro mě překvapující.“

Ačkoli se Jensen vždy snaží prezentovat širší spektrum názorů a nijak je nekritizuje, někdy se v jejích pracech zjevně dosažená a vypátraná „pravda“ implicitně (například střihem v Anatomii jedné moravské vesnice) nebo explicitně vyskytuje (viz objektivizace problému pomocí odborníka v Nikdo se tím chlubit nebude nebo sexuologa ve Velkém plánu z roku 2016).

Evropankou a světoobčankou

Webová stránka Brit Jensen svědčí o její velké pracovitosti a schopnosti kloubit intimní témata a obětavou dramaturgii mnoha menších dokumentů na Radiu Wave s velkorysými projekty a mezinárodní produkcí.

Nejvýrazněji vstoupila Jensen do českého veřejného prostoru dvojí spoluprací s investigativní novinářkou Magdalenou Sodomkovou. Jejich společný projekt Yusra plave o život (2016) dosáhl mimořádných úspěchů v mezinárodním měřítku a byl jako historicky první český dokument odvysílán i na vlnách BBC. Příběh syrské plavkyně, která se stala součástí velké uprchlické vlny v roce 2015, aby po mnoha peripetiích závodila na letní olympiádě 2016 v Brazílii, byl Českým rozhlasem zpracován do multimediálního projektu a autorky za něj sklidily velké uznání.

Potíže s Matematikou zločinu

Jiná situace nastala v roce 2018, když tato tvůrčí dvojice posílená o hudebního skladatele Jakuba Rataje a zvukového designéra Martina Ožvolda připravila pětidílný investigativní seriál Matematika zločinu, podrobnou rekonstrukci dvou kriminálních kauz, v nichž hráli klíčovou roli soudní znalci a jejich nekalé praktiky ovlivňující celý soudní systém i výši vynesených rozsudků. Kvůli tomuto seriálu se naopak rozpoutal v rozhlase spor o výklad etického Kodexu Českého rozhlasu, autorky byly donuceny k úpravám hotového seriálu s odvoláním se na etický kodex a hrozila jim žaloba za zpronevěru peněz. Otevřeně mluvily o cenzuře ve veřejnoprávním médiu.

Kauza Matematiky zločinu pronikla do veřejného prostoru, byla medializována deníky i týdeníky, a to jak z pohledu autorek, tak i zástupců vedení rozhlasu.

Rozhodnutí nevysílat seriál v původní podobě působilo o to absurdněji, že podcast byl veřejně dostupný na internetu dlouhé měsíce během celého sporu. Autorky na něj totiž získaly velký grant od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Aby naplnily podmínky dohody s fondem, musely podcast uveřejnit bez ohledu na to, že v rozhlase se řadu měsíců vedl spor o to, zda v několika konkrétních bodech porušuje, nebo neporušuje Kodex ČRo. V polovině listopadu má podcast 147 tisíc stažení jednotlivých epizod, což je na české poměry velmi solidní výsledek sledovanosti podcastu.

Fond se také za autorky postavil, nechal zpracovat nezávislou analýzu zkoumající možnost porušení rozhlasového kodexu a vyzval rozhlas k odvysílání díla. Zvyšující se zájem ostatních médií o celou kauzu a poskytnuté rozhovory autorek vedly vedení rozhlasu k obvinění autorek ze lži a poškozování dobrého jména Českého rozhlasu a žádost o veřejnou omluvu. Reakcí na tato červencová vyjádření byl pak otevřený dopis jednapadesáti českých dokumentaristek a dokumentaristů, kteří se za své kolegyně postavili (autorka tohoto textu je jedna z petentek dopisu).

Když o tom Jensen hovoří, vrací se znovu k jednomu ze svých kruciálních témat, totiž k tomu, jak funguje svoboda: „V Českém rozhlase, jak jsem postupně zjistila, se zdá být předností a kvalitou zaměstnance především loajalita. A to loajalita nikoli k obsahu nebo pravdě, ale k nadřízenému a k vedením rozhlasu. Neexistuje skoro žádný prostor pro nesouhlas a otevřenou diskuzi. Kritické postoje jsou považovány za neloajalitu a pokus o kampaň (což je opravdu divné slovo). V rozhlase panuje proto mezi zaměstnanci strach: každý se bojí o místo. Málokdo má odvahu říct svůj názor nahlas. Já už nepočítám, na kolika schůzích jsem byla buď já, nebo můj nadřízený během jednoho roku poté, co jsme se někde o seriálu Matematiku zločinu vyjádřili veřejně. Všechno je monitorováno a vzkaz je vždy jasný: dejte si pozor, vašimi výstupy dost možná poškodíte dobré jméno Českého rozhlasu. Tím pádem porušujete paragraf 9 zaměstnaneckého řádu a můžete přijít o místo.“

Na svobodu a postavení veřejnoprávního média ve vztahu k veřejné službě a podpoře veřejného zájmu je Jensen velmi citlivá. Problematiku studovala v Dánsku i v Česku a zásadním způsobem trvá na diskuzi, která je vystavěna argumentačně: „Problém je v tom, že se slučují dohromady dvě věci: Český rozhlas jako veřejnoprávní médium a konkrétní lidé, kteří ho v současné době vedou. Vedení není rozhlas. Všichni jsme rozhlas a všichni se můžeme vyjádřit a máme to udělat, pokud vidíme, že se dějí vážné věci. Během tohoto roku se děly vážné věcí, nebyl odvysílán náš objednaný a konzultovaný seriál o justici. Aktuálně (listopad 2019) se dějí vážné věcí v souvislosti s problematickým moderátorem Lubošem Xaverem Veselým nebo poradcem Jiřím Fenclem. V rozhlase o tom v podstatě nikdo nemluví – je tam skoro totální ticho. Myslím, že směr, kterým se rozhlas během posledních let vydal, je bohužel stále jasnější: rozhlas, který by měl být veřejnoprávní, začíná být loajální k vládnoucí elitě. Toto je vážné a opravdu nebezpečné.“ Možná rizika současné situace veřejnoprávního rozhlasu popsal nedávno například týdeník Respekt, následně se mimo jiné i ke kontroverzní spolupráci s JIřím Fenclem vyjádřil generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.

Nečekaně silnému tlaku zaměstnavatele čelí Jensen již déle než rok. Autorky Magdalena Sodomková a Brit Jensen stále znovu připomínají podstatu sporu: rozhlas se distancoval od práce, kterou sám zadal, marketingově nepodpořil drahý, domluvený projekt, nepřiznal střet zájmu šéfredaktora Českého rozhlasu Plus Petra Šabaty, přičemž obstrukcemi a zdržováním zveřejnění podcastu paradoxně zvýšil zájem posluchačů. Ředitel domácí redakce Českého rozhlasu Jan Pokorný replikuje poukazem na nedodržení ústních dohod mezi vedením rozhlasu a autorkami a obhajobou postupu při striktním dodržování etického kodexu.

Jensen vnímá jako klíčovou elementární otázku smyslu média veřejné služby a definici veřejného zájmu. Spojuje ji přitom i se svým dokumentaristickým zkoumáním novodobé historie Československa. Ať mapuje důsledky kolektivizace na vesnici, nebo příběh z normalizační šedé zóny, vždy si klade otázku, jak lidé naložili se svým pocitem vnitřní svobody: „Je pro mě důležité podobné příběhy hledat a snažit se tomu porozumět. Jsou to cenné zkušenosti, protože takhle funguje každý režim (země, pracoviště, rodina): chce, aby se mu jeho subjekty podřídily, a tím ho podpořily. Režimy s menší mírou svobody vyžadují úplné podřízení, volnější režimy ho nepotřebují tolik – ale podřízení se nebo podílení se je tam vždy. A každý se v takové situaci rozhoduje, jestli se může podřídit, nebo ne. Postavit se do opozice může pro člověka znamenat, že zaplatí vysokou cenu. Rozhodnutí, jestli se podřídit, nebo vzdorovat, je ovšem univerzální otázkou relevantní pro každého člověka.“

Dokumentární hattrick Brit Jensen

Vítězství v soutěžích třeba nemusí být klíčovým kritériem úspěšnosti mediálního profesionála, často ale je. A Český rozhlas dokázal velmi dobře medializovat například vynikající úspěch svého multimediálního týmu v soutěži Prix Europa v Postupimi, kde svou kategorii vyhrál Projekt ´68. V Brit Jensen má Český rozhlas autorku, která v roce 2019 vyhrála mezinárodní soutěž Prix Bohemia Radio, národní soutěž AudioREPORT 2019, nejvyšší ocenění v soutěži mediální skupiny Active Radio Podcast roku a jako dramaturgyně i Nejlepší podcast veřejné služby (série Zhasni! Radia Wave)

Díky svým mezinárodním kontaktům je Brit Jensen napojena na dokumentaristickou skupinu při European Broadcasting Union a International Feature Conference, kde posledních několik let zastupuje Českou republiku. Zná dobře situaci v Evropě a je schopná porovnat ji s přístupem rozhlasového managementu, který poznala u nás. Pozici českého dokumentu hodnotí dobře, ale vnímá rizika aktuální nivelizace dokumentu: „Pořady, které tvořím pro různé rozhlasy, jsou si podobné a nezdá se mi, že bych někde cítila nějaká omezení. Český rozhlas se mi ještě před rokem dvěma jevil jako poměrně liberální a vstřícný vůči novinkám, i když jako instituce je dosti těžkopádný. Ve skupině dokumentu jsme hlavně díky šéfovi tvůrčí skupiny Danielu Moravcovi měli celkem dobré možnosti tvořit a vyvíjet žánr, tvůrčí zázemí autorů, experimentovat, dělat investigaci. Postavil celou Tvůrčí skupinu Dokument s jasnou vizí, sázel na konkrétní lidi, dal jim důvěru a velkou svobodu. Dnes už jsou ty podmínky zcela jiné. Po kauze Matematika zločinu čelíme velkému omezení, krácení premiér a zřejmě i rušení celých řad. Bohužel. Místo toho ze strany vedení roste poptávka po hezkých příbězích, oslavování nekontroverzních osobností a nekomplikovaných pořadech. Takto ale dokumenty nefungují. Z podstaty žánru plyne, že nemohou ukazovat předem definovaný obraz skutečnosti.“

Je nepochopitelné, že vedení veřejnoprávního rozhlasu neumí docenit Jenseninu perfektní jazykovou vybavenost, přirozenou komunikativnost napříč kulturami a profesní univerzálnost. Příklad projekt Yusra plave o život ukázal, že nejlepší výsledky plynou ze schopnosti spojit síly individuálního tvůrčího nasazení s finančním a mediálním potenciálem veřejnoprávní instituce. Tato spolupráce se zúročila natolik, že dokument odvysílala i britská BBC a stránka Yusra plave o život je ukázkou skvělého multimediálního projektu veřejnoprávního rozhlasu. Právě tak mohl a měl být prezentován i podcast Matematika zločinu: jako vynikající výsledek spojení sebevědomého veřejnoprávního média, Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a dvou silných autorských osobností v čele velkého tvůrčího týmu. Vedení Českého rozhlasu se však nedokázalo postavit k celé věci čelem, včas, efektivně a přímo pojmenovat domnělé slabiny díla a situaci bezodkladně řešit. Vše, co se stalo od listopadu 2018, už byl jen důsledek špatně zvládnuté komunikace.

Dozrál tedy čas na sebereflexi a vstřícné gesto ze strany rozhlasového managementu, mají-li být Brit Jensen, letošní trojnásobná vítězka významných dokumentaristických soutěží, tvorba a úspěchy rozhlasové Tvůrčí skupiny Dokument i významně posilující postavení české dokumentaristiky v evropském kontextu skutečně doceněny.