Korejské pohyby v hlavě

Cesta je ideální kostrou dokumentárního filmu – je to jistota i nejistota zároveň. Nabízí pevné vypravěčské vodítko, takže se v materiálu neztratí autor ani diváci, a k tomu předem zaručuje zážitek dobrodružství, protože není snad cesty, na níž se něco nesemele. Přinejmenším, je-li úplně nejhůř, se dá spoléhat na to, že „na cestě“ se proměňují charaktery cestujících, kteří při setkávání s relativním neznámem musejí přehodnocovat či bránit vlastní před-porozumění. Režisérka Linda Jablonská si ve filmu Vítejte v KLDR! vyzkoušela známý rámec cesty během šestidenního výletu do Severní Koreje. Setkání s komunistickým prostředím starého stalinistického stylu nabízelo dvojí exotiku. Především Kimův režim je mimořádně uzavřený a turisté se sem dostávají zřídka, takže jen málokdo ví, jak to tam skutečně vypadá („je to asi poslední režim tohohle typu, a může to tu rychle skončit, takže to může být jedna z posledních šancí, jak to vidět,“ vysvětluje svou motivaci jedna z účastnic českého zájezdu). A potom: když obyvatelé bývalé komunistické země vyrážejí na takovou cestu, je to něco jako výlet do vlastní minulosti, cesta proti času.

První exotická rovina se ve filmu často prolíná s druhou nebo na sebe přirozeně narážejí. Výletníci jsou nuceni neustále srovnávat předváděnou korejskou „realitu“ s tím, co kdysi bylo i „ u nás doma“, vidí síť tajných, odhalují propagandu, pozorují, jak komunisté zvládají „ochranu“ turistů před skutečným životem v Severní Koreji. Skrze toto omezení jen tu a tam vystoupí obecnější úvaha, třeba když si jeden z turistů stěžuje, že je komunisté odřízli od skutečného života; zatímco oni sami se spokojeně baví, za plotem luxusního resortu se tře bída s nouzí. Ale ani to není nic nového, to je přece starý známý půdorys většiny cest západních turistů do zemí méně rozvinutého světa v Africe, Asii nebo Jižní Americe…

Filmaři se snaží využít každé příležitosti k rozhovorům s lidmi, ale jak se ukáže, jsou to vždy hovory omezené předchozím stranickým brífinkem. Režisérka i kamera se setkávají s Korejci, kteří prošli ideologickým školením, a jehož hranice nikdo žádným způsobem nenarušuje. Kolorit „kontrolované cesty“ byl až příliš očekávaný, představy o fungování režimu Velkého bratra se naplnily. Stačily malé náznaky – uprázdněný chodník, u něhož zastavil autobus s turisty, silnice bez aut, ulice bez lidí – zbytek si každý domyslí sám, protože Velký bratr pracuje s představivostí a paranoií potenciálně ohrožených. Pozornost se tak přirozeně stáčí na názory a proměny nálad v cestovatelské miniskupině. I Linda Jablonská se nakonec dopracovává k jediné platné mantře všech cestovatelů, totiž – že největším dobrodružstvím cest jsou pohyby v hlavě.

Ty korejské jsou pozoruhodně málo sebeironické. Převládá suverénní sebejistota, a to i ve chvíli, kdy se všichni z povinné úcty k hostitelům klaní Kim Ir-senově soše. „Nechtěl jsem, ale nakonec jsem to kvůli nim udělal,“ vysvětluje motivaci ke kompromisu vášnivý turista-kameraman-fotograf. Čeští cestovatelé většinou více vědí a méně objevují. A jen naprosto výjimečně se nechají unést pochybnostmi a city – to když tančí dokonale secvičení pionýři nebo když si přece jen připustí, že jejich průvodkyně, nesoucí stejné příjmení jako vůdce Kim, je osoba s lidskými emocemi a že si ona k nim a oni k ní možná vytvořili nějaký drobný vztah.

Vítejte v KLDR!

Záběry pusté a prázdné země s širokými dálnicemi bez aut, obrovskými stavbami, mezi nimiž nežijí lidé, s turistickou radostí, která se nijak neliší od ostatních (památky, hotely, oslavy pití, jídla a folkloru), vyvolávají depresivní úzkost. Avšak z této prázdnoty se ve Vítejte v KLDR! nevynořuje nějaké nové myšlení, nýbrž prostý návrat k naší dobré existenciální jistotě ve světě relativních demokratických svobod. Výlet do Kimova komunistického ráje se tak v závěru proměňuje v obyčejnou exkurzi do zoo (tou byl ale film od počátku, jen to z kraje nebylo tak dobře vidět jako z konce). Jaká radost, že se vracíme domů, kde si můžeme dál namlouvat, že právě tady prožíváme ty pravé, svobodné pohyby v hlavě…