Život v mravním vzduchoprázdnu

V domě na rohu ulice Palackého a Jungmannovy se ve 30. letech scházela slavná herečka Lída Baarová s generálem Radolou Gajdou, jedním z mnoha jejích osudových mužů. V kavárně ve stejném domě se o více než 60 let později setkali tři recenzenti filmu Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny s titulem Zkáza krásou, aby hledali odpovědi na otázky, které dokument podněcuje – co bylo hlavní příčinou pádu Lídy Baarové? Diskuze se zúčastnili producent dokumentu Gottland Tomáš Hrubý (TH), přednášející z katedry filmových studií na UK Stanislava Přádná (SP) a hudebník, historik a autor knihy o aférách Lídy Baarové Radek Žitný (RŽ).

TH: Do kin vstoupily ve stejný čas dva filmy o Lídě Baarové. Už jen tento fakt ukazuje, jak je tenhle příběh pro Čechy ikonický. Baarová je zřejmě živoucí lekcí o dilematech, která jsou pro naše dějiny definující – kolaborace, touha po celosvětovém významu a věčné faustovské dilema úspěchu a svědomí. Životní horská dráha Baarové nás stále fascinuje a dokument ji šikovně a výrazově čistě vypráví.

SP: Právě proto, že dokument Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny zrcadlí tento národní komplex, jsem očekávala výraznější autorský postoj, byť by vyzněl jako odvážná interpretace. Je mi jasné, že od toho tvůrci upustili ve jménu dokumentární nezaujatosti. Ale Zkáza krásou už není časosběrný dokument, ve kterém Třeštíková vyniká a na který má takříkajíc monopol. Jde spíše o investigativní dokument svého druhu. Avšak k tomu, aby přinesl nový úhel pohledu, mi chybí názory i z jiných stran, zkrátka diskuze. Jakkoli jde o cenný dokumentaristický příspěvek, mravní kauza Baarové v něm zůstává rozostřená.

RŽ: Jakékoliv připomenutí její osobnosti, obzvláště takto promyšlené a pečlivě připravené, je velmi cenné. Nezainteresovaná strana si pravděpodobně dovede o Baarové udělat vkusný obrázek. Výpovědní hodnota je však pro mě osobně velice nízká. Zcela se totiž zamlčují důležité aspekty jejího života. Stejně jako v hraném filmu Filipa Renče i tady nebyla ukázána nejdůležitější část jejího válečného pádu, což nebyl vztah s Goebbelsem, ale Bohumil Perlík, který Baarovou obvinil z toho, že jej v roce 1939 udala gestapu a on se ocitl ve vězení. V dochovaných dokumentech není ani zmínka o jejím vztahu s ministrem propagandy.

TH: Sledování snímku je podobný zážitek, jako sednout si na dvě hodiny před Baarovou a nechat si její život převyprávět přímo od ní. Film nechává diváka, aby si obrázek o věrohodnosti vypravěčky udělal sám, aby sám přemýšlel, která témata zamlčuje, která nezmiňuje a která naopak přespříliš akcentuje. Síla této vypravěčské metody je v její nedoslovnosti, slabost v absenci některých zásadních témat, která Baarová nikdy neartikuluje, která jsou však zásadní pro kompletní obrázek o jejím životě.

Zkáza krásou

SP: Ve srovnání s původní, kratší verzí filmu, která vznikla ze stejného materiálu v 90. letech, je Zkáza krásou koherentní, promyšleně strukturovaný útvar celovečerní metráže. Musím však polemizovat se záměrem „nedoslovnosti“, tedy ponechat na divákovi, ať si sám domýšlí. To považuji za jisté alibi.  Jako divák mám v tomto případě právo znát názor tvůrců. Někdy se mi dokonce zdálo, že Baarové téměř podléhali. Jako by se v určitých obrazových náznacích přikláněli na její stranu, na stranu nemohoucí staré ženy naříkající nad svým osudem. Třeba v poetických prostřizích letících ptáků s úzkostnou hudbou. Mělo snad toto levné klišé vzbudit v divákovi soucit? Je ovšem těžké požadovat v daném vyprávěcím pojetí vyhraněnější přístup. To by pak chtělo jiný koncept přímo zaměřený na kontroverznost tématu. Pak by samozřejmě byla nezbytná konfrontace a názorová pluralita.

TH: Kupříkladu Petra Hátleho (režisér snímku Panenství Lídy Baarové – pozn. redakce) fascinovala Baarová ve svém stáří jako opuštěná alkoholička. Jeho film se příliš nevěnoval podstatě jejích životních rozhodnutí, která vedla k jejímu úspěchu i pádu. Třeštíková a Hejna se soustředí na odvyprávění příběhu očima Baarové, otázku, zda zradila národ či alespoň morálku, nebo jak svůj příběh podává ona sama – tedy že byla pouze naivní a zmatenou dívkou – více netematizují a nechávají ji mimo své vyprávěcí schéma. Hubač s Renčem vyprávěli osud Baarové také přes osvědčené schéma vzestupu a pádu, ovšem za pomoci ohýbání a měnění reality, kýčovitých vyprávěcích nástrojů ne nepodobných dílům tzv. exploatační kinematografie.

RŽ: Osobně moc nerozumím tomu, proč je zrovna Baarová brána jako jakýsi maskot všech umělců, kteří pykali za to, v jaké době se narodili, a byli nuceni k nějakému chování. Dle mého má naše historie mnohem více silných příběhů. Například Anna Letenská, filmová herečka, jež zemřela v koncentračním táboře, nebo Čeněk Šlégl, který evidentně ponížil sám sebe a obětoval se za život své rodiny. O Karlu Postráneckém se také moc neví, přitom peníze vydělané hraním v politických antisemitských skečích v Českém rozhlase dával protinacistickému odboji. Pokud je tu trend připomínat tuto dobu a její výrazné osobnosti, neměli bychom zapomenout na opravdové hrdiny, ke kterým Baarová nepatří. Baarová byla obětí sebe sama.

Hvězda v hollywoodském stylu

SP: Podívejme se na Baarovou skrz optickou mřížku herecké hvězdnosti, což je dnes už legitimní, detailně prozkoumaný fenomén. Obecně se klade důraz na tzv. stardom´s vehicle, tedy  mimofilmové okolnosti, které spoluutvářely image hvězdy: její původ, jak žila, s kým se stýkala atd., přičemž mnohé z toho bylo smyšleno, ať bulvárním tiskem, nebo hvězdou samotnou. V 30. a 40. letech to u Baarové fungovalo, i když provinciální rozměr její hvězdnosti jen o něco málo přesáhl české hranice. Známost s Goebbelsem její hvězdnou pověst utvrzovala. Jak by dopadla její kariéra, kdyby podepsala smlouvu s Hollywoodem, nelze odhadnout. I v pozdním věku se v dokumentu dojímá vzpomínkou na zašlé časy slávy: „a zase jsem byla hvězda!“ čili ten lepší člověk.

RŽ: To je úplně přesné. Ona neustále toužila pohybovat se ve vyšších kruzích. Jakkoliv to zní ošklivě, sama sebe přeci infiltrovala do Národního divadla. Mohli bychom třeba citovat výpovědi herce Karla Högera nebo režiséra Zvonimira Rogoze, kteří ji kritizovali za to, že nemá dostatečné herecké kvality pro Národní divadlo. Stýkala se s kolaborantem Františkem Toinerem, s Horstem Böhmem i dalšími představiteli okupační nacistické moci. Za takové styky byla také vyšetřována. Byla vězněná za to, co dělala v době protektorátu. Oba filmy, jak Zkáza krásou, tak Lída Baarová, o době protektorátu mlčí. To vidím jako velké negativum.

Zkáza krásou

Ikarovská bohorovnost

TH: Dokument je po filmařské stránce na vysoké úrovni, je velice úsporný a přitom zábavný ve vyprávění. Skvěle pracuje s archivními materiály, daří se mu na nich vystavět i atmosféru – například sekvence z předválečného Berlína je skvělá – i vyvolat emoce, jako v závěrečné scéně. Zkáza krásou je však v některých momentech ilustrací svého názvu – tedy především příběhem o narcistní osobnosti, kterou její krása dovede ke zkáze, jakousi českou paralelou k bájnému Ikarovi, kterého vlastní bohorovnost a touha dotknout se nebes dovedou k záhubě.

RŽ: Byla tak krásná, že jí kvůli tomu zničil Goebbels život? Takto to z obou filmů vyznívá a není to pravda. Její život ovlivnilo mnoho mužů a dnes se to snad ani nedá spočítat. Ani jeden film nebere v úvahu to, že Baarová napsala dvojí paměti a ještě jedny v Německu. Proč měla potřebu o tom znova přemýšlet? Proč tak často omlouvala sama sebe slovy: byla jsem herečka a chtěla jsem hrát! Jako by tím pro sebe všechno vyřešila.

SP: Její nedostatek sebekritičnosti je udivující. Jako by ji vědomí vlastní krásy a slávy oslepovalo. Mohli bychom to označit za „mravní vzduchoprázdno“, v němž žila.  Nechci moralizovat, ale přijde mi nepochopitelné, že vězeňský pobyt a hrůzné zážitky na Pankráci označila jako trest, aniž si byla vědoma, za co vlastně seděla. Možná si očistila svoje svědomí, ale žádné pokání u ní nenastalo. Baarová pro mě není osobnost s přesahem. Ctižádostivá diva, zahleděná sama do sebe, vnímala okolní svět pragmaticky nebo rozmazaně, pokud se jí osobně netýkal. Omlouvat její jednání a postavení za protektorátu mladickou naivitou a politickou indolencí není opodstatněné.

TH: Doopravdy netuším, jaká Baarová byla, nikdy jsem s ní nestrávil žádný společný čas, nelze ji soudit přes zjednodušený zmedializovaný obraz. Myslím, že ta Baarová, která náš národ fascinuje a která se stala součástí národní mytologie, je vlastně jakousi moderní pohádkou, tedy příběhem, který nám má přinášet jasné poučení do života – na krásu se zapomene, na zradu ne.