Ke klauzurní knize FAMU 2017

Pavel Juráček, dramaturg, scenárista a jeden ze studentů FAMU, si v květnu roku 1967 do svého deníku zapsal:

„Mám za sebou třetinu filmu… Pětadvacet natáčecích dní, tisíc metrů materiálu, dva měsíce strachu a únavy. Přemáhá mě pocit, že ta věc už není v mých rukách. Jsem vykonavatelem poselství, které bylo uloženo do scénáře. Dělám, co mohu. Občas shledávám, že je ten scénář špatný, jenomže nemám čas, ani sílu cokoliv napravit. Později se bude říkat, že jsem ten scénář zkazil. Což je můj osud a já jej přijal.“¹⁾

Aniž by si to tehdy plně uvědomoval, v osmi krátkých větách vystihl frustraci a obavy, které dříve či později přepadnou každého umělce. Všichni o sobě čas od času pochybují: zvládnu svůj film dokončit včas? Podaří se vdechnout život postavám ve scénáři? Zachytím na fotce ten správný okamžik? Budou tomu ostatní rozumět? A musejí vůbec? Co když neuvidí to, co vidím já?

Být autorem, tvořit z vlastní imaginace, oživovat svoje myšlenky vyžaduje spoustu kuráže. Ještě těžší je být autorem stojícím na samém začátku cesty. FAMU je startovní čára, kde se každoročně seřadí desítky až stovky mladých talentů, kteří se pokoušejí prosadit v oboru filmu a audiovize. Jejich cílem, ke kterému se upínají, není ani tak titul, jak je zvykem na většině vysokých škol, nýbrž uznání – od pedagogů, od kolegů, profesionálů a průmyslu obecně. Jejich cílem je samotná cesta poznání.

Pochopit vnitřní procesy pražské FAMU, kde se rodí a vychovávají čeští filmaři, není snadné. Přes zdi školních budov prosákne na veřejnost jen zlomek informací, přitom nejen kritika a širší odborná veřejnost je zvědavá – jaké talenty škola vychovává?

V pořadí již páté pokračování Klauzurní knihy, kterou vydává pravidelně Nakladatelství akademie múzických umění, je exkluzivní vstupenkou na tribunu, odkud můžete dění pozorovat z první řady. Letos celkem 12 autorů působících mimo FAMU přijalo pozvání na jarní a podzimní klauzurní zkoušky. Někteří z nich jsou sami bývalými studenty, jiní mají za sebou naprosto odlišný způsob vzdělání – kritici, publicisté, pedagogové, ti všichni dostali za úkol klauzurám přihlížet a podrobovat je vlastnímu výzkumnému zájmu. Klauzurní kniha si klade za cíl nastavit studentům pomyslné zrcadlo a ukázat jim, jak čtou jejich díla ostatní. Autoři klauzurních textů nejsou pedagogové FAMU, neznají studenty osobně a už vůbec ne cestu, kterou museli ujít. Vidí jen (ne)hotová díla, bez jakýchkoliv vazeb, sympatií a střetu zájmů.

Filmový publicista a knihovník Martin Mišúr prozkoumával zvukovou složku v dílech studujících režisérů, jež označil za ambientní. Na klauzury katedry dokumentární tvorby opět dorazil filmový teoretik Jiří Anger, jehož zaujal skrytý půvab invencí studentských dokumentů. Programový ředitel Anifilmu Pavel Horáček spolu s filmovou kritičkou a teoretičkou Eliškou Děckou zhlédl všechna díla katedry animované tvorby, na nichž oba ocenili práci studentů v předem vytyčených hranicích zadaných cvičení. Do tajů experimentů s intermediálním uměním v pracích Centra audiovizuálních studií se již počtvrté ponořila estetička Tereza Hadravová. Zkušená scenáristka Petra Ušelová reflektovala texty začínajících scenáristů a dramaturgů. Filmový teoretik a kritik Ondřej Pavlík se zaměřil na díla studentů katedry střihu a Kateřina Svatoňová se už popáté zúčastnila klauzur a státních zkoušek katedry kamery. Teoretička vizuální kultury Andrea Průchová a kurátorka olomouckého Muzea umění Barbora Kundračíková rozebraly díla studujících fotografů. Klauzurní knihu pak uzavírají anglické texty reflektující díla zahraničních studentů na katedře FAMU International z pera nezávislého filmového publicisty Daniela Walbera z USA a filmového novináře přispívajícího do Variety Willa Tizarda dlouhodobě žijícího v Praze.

Výsledkem jsou střízlivé a zároveň kritické reflexe jednotlivých děl, ale i samotných kateder. Studenti dostanou cennou zpětnou vazbu od nestranného publika, které ale díky svému zázemí ví, o čem mluví, FAMU získá představu o tom, jak na ni nahlíží odborná veřejnost, a nakonec my – do větší či menší míry „dělníci kultury“ – nahlédneme do zákulisí největší, nejstarší a nejproslulejší tuzemské filmové akademie. Těžištěm tohoto pomyslného trojúhelníku je právě Klauzurní kniha, jejímž úkolem je všechny tři vrcholy propojit.

Říká se, že autor, který nedokáže unést kritiku, by vůbec neměl tvořit. Cesta k hledání sebe sama je nekonečná. Klauzurní cvičení, která studenti prezentují, jsou jen první z mnoha dalších drobných vítězství, jež je čekají. Klauzurní kniha je jen jedno z mnoha hodnocení, která přijdou. Ale právě proto, že přichází na samotném začátku, má nepopiratelný a naprosto zásadní smysl. Pomáhá totiž formovat celou novou generaci Pavlů Juráčků, která o sobě zcela jistě bude mnohdy pochybovat. Nakonec pochybovat je lidské, znamená to, že autor roste dál. A co víc si můžeme přát než tvůrce se zdravou mírou sebereflexe?

Poznámky

1) Pavel Juráček. Deník (1959–1974). Editor Jan Lukeš. Praha: Národní filmový archiv, s. 643.