Hledání choroby systému podle symptomů v taxislužbě

Janek Rubeš začal na internetové televizi Stream.cz jako reportér pořadem Město podvodů, ve kterém poukazoval na údajně nelegální a podvodné jednání pražských směnáren, taxikářů, ale i drogových dealerů. Na základě Města podvodů vznikla minisérie krátkých investigativních reportáží o několika pražských taxikářích Praha vs. Prachy s unikátním počtem 5,7 milionů zhlédnutí. K situační recenzi části tohoto cyklu s titulem Praha vs. Taxi se po roce od „taxikářské aféry“ setkal prezident Asociace koncesionářů v taxislužbě Karel Holcman (KH), ředitel Centra dokumentárních filmů Šimon Bauer (ŠB), který pořádal veřejnou projekci reportáží za autorovy účasti v Jihlavě, a mediální analytik České televize Milan Kruml (MK).

KH: Ať se na Rubešovy reportáže díváme z jakékoliv strany, vyjde nám, že jsou čistě tendenční. Trvalo půlku jeho cyklu Praha vs. Taxi, než pochopil, že se jedná jen o několik, řekněme deset, taxikářů, kteří jsou dle jeho slov „ti zlobiví.“ Až v posledních dílech, po tom, co se nám podařilo s ním promluvit, deklaroval, že většina pražských taxikářů je poctivá. Pochopil, že je to celé o něčem jiném, než o čem ze začátku natáčel.

ŠB: Do Centra dokumentárních filmů jsme Janka Rubeše s jeho pořadem pozvali, aby představil, jak vzniká něco, co bychom mohli pracovně nazvat investigativní docureality, někde jsem dokonce v souvislosti s Praha vs. Taxi narazil i na termín reality show. Na projekci dorazili i jihlavští taxikáři, kteří jeho pořadu fandili. Byli ale velmi naštvaní z toho, co se dozvěděli o některých pražských taxikářích, jelikož to vrhá špatné světlo i na ně samotné. Říkali, že je třeba nadále bojovat za to, aby měli všichni taxikáři nastavené stejné podmínky.

MK: Pořad splňuje charakteristiky docureality – tedy využití postupů typických pro reality TV, které slouží k tomu, aby iniciovaly situaci, jež je posléze zachycena dokumentaristickými či publicistickými postupy. Kombinuje se zde tedy sledování reálného chování reálných lidí v situaci, k jejímuž vzniku dají impulz tvůrci. Nicméně bych byl opatrný, co se týče termínu investigativní reality show. Ta je charakteristická motivem soutěže a vnitřní dějovou linií, která vede k finále. Často jsou jediným zástupcem reality protagonisté – ale jak prostředí, tak situace jsou uměle navozené a do značné míry manipulované (Big Brother je typická reality show, podobně jako Výměna manželek – ženy by se nikdy neprohodily, kdyby je k tomu nepřemluvila – a nezaplatila jim – televize). V tomto případě by tedy spíše bylo na místě užívat označení investigativní reality TV.

„Janek Rubeš se snaží o demokratický pohled a působí jako živelný člověk, kterého popohání zápal pro téma.“

KH: Je také důležitá otázka, jestli takoví „zlobiví“ taxikáři zákazníky obírají, či nikoliv. Zákon o cenách říká, že si nesmíte účtovat cenu vyšší, než jaké jsou vaše náklady plus marže v místě obvyklá. A tak pivo na Žižkově může stát 35 korun a na Václaváku 70, ale udělá-li něco takového taxikář, je považován za zloděje. V procentuální problémovosti v nedostatcích, ať se jedná o předražení, neúplnost dokladů či jiné přestupky, je taxislužba spíše v druhé polovině tabulky České obchodní inspekce, kde jsou před ní dokonce i pohřební služby. Je tedy otázka, kdo a proč se neustále snaží dělat z taxislužby tu nejhorší činnost a co kontrolní orgány vede za každou maličkost udělovat maximální pokuty, a dokonce je i sčítat. Řekl bych, že takovou reportáž mohl točit jenom na zakázku, proto s námi zpočátku ani nechtěl mluvit.

Praha vs. Taxi, Stream.cz

ŠB: O tom, že by to bylo točené na zakázku, nic nevím. Určitě byl pořad inspirován nějakými zahraničními televizními sériemi. Dokonce se tohoto českého díla chytil i novinář z National Geographic a použil je pro jednu ze svých reportáží, což mohl být jeden z hlavních motorů, které hnaly Janka Rubeše kupředu.

MK: Podobných pořadů se točí stovky – namátkou uvedu skandinávské pořady o stalkerech nebo trollech na internetu, v řadě zemí (Německo, Británie, Nizozemí) je velmi populární takzvaná spotřebitelská publicistika, která využívá různé postupy, včetně docureality. Co se týká konkrétně taxislužby, takový pořad neznám, ale také si nedokážu vzpomenout, že by v nějakém městě měli taxikáři tak špatnou pověst jako v Praze. To je bohužel fakt. Nerozumím otázce o zakázce – kdo by měl být potenciálním objednavatelem (kromě televize, která pořad nabídla divákům) a čeho by tím dosáhl?

„Je to docureality o nepoctivých taxikářích. Není řečeno, že jde o všechny taxikáře, ale sama forma už předem vylučuje ‚všeobjímající‘ přístup.“

ŠB: Obyčejní nezainteresovaní lidé nevidí do toho, jakým způsobem je organizovaná taxislužba, jak fungují mechanismy cenotvorby či různé techniky a kličky, kdy se ještě vejdete do mantinelů zákona. Janek Rubeš chtěl celý tento spletenec rozkrýt. Snaží se o demokratický pohled a působí jako živelný člověk, kterého popohání zápal pro téma. V Jihlavě mluvil také o paradoxu, že ta hrstka taxikářů si svými praktikami vydělá mnohem méně, jelikož na jednoho zákazníka často čeká i celý den. Nedostatek zákazníků pak zvyšuje jejich motivaci k vyšším cenám.

KH: Ano, to je nelogické, čekat celý den na jednu kavku, jak tomu říkáme. Proč tu ale celou dobu řešíme taxikáře? To bylo tak těžké ukázat, že je tu přes devět tisíc poctivých taxikářů, kteří jezdí denně 12 až 16 hodin, na letišti platí měsíčně i 20 tisíc korun poplatek za parkování, a připočteme-li náklady na pohonné hmoty, máme tu částku 50 tisíc korun za měsíc, a přitom musí stále účtovat maximálně 28 korun na kilometr? Ve většině států je taxislužba regulovaná státem nebo obcí, proč to tady nejde?

ŠB: Chápu, že tato profese je dosti komplikovaná. Myslím, že to po čase pochopil i Janek, ale princip jeho jednání zůstává stále stejný. Tohle téma se ještě před vznikem Praha vs. Taxi propíralo i v zahraničních médiích. Praha byla tímto fenoménem dlouho pověstná, píše se o tom i v průvodci Lonely Planet. Díky tomuto se dá téma podvodných taxikářů tak snadno a úspěšně přiblížit veřejnosti. I při pročtení komentářů na ČSFD, kde má pořad neobvykle vysoké hodnocení 91 %, dojdeme ke zjištění, že tím hlavním, co lidi zajímá, je právě téma.

Praha vs. Taxi, Stream.cz

MK: Samozřejmě že je pořad sledovaný hlavně kvůli tématu. Diváků, kteří se dívají na televizi nebo si pouštějí videa na internetu, aby si vychutnali formu, je myslím dost málo. Jiná věc je, že můžete zpracovat stejné téma různými postupy a ukáže se, že některé jsou přece jen divácky atraktivnější – což docureality určitě oproti klasickým postupům i běžné publicistice je. Bohužel námitka týkající se faktu, že pořad ukazoval jen to negativní, je sice pochopitelná, ale současně nepřípadná. To nebyla reportáž o problému taxislužby, ale docureality o nepoctivých taxikářích. Nikde v ní není řečeno, že takoví jsou všichni, ale sama forma už předem vylučuje nějaký „všeobjímající“ přístup.

„Jak tuto nemoc léčit? Stále hledáme jenom nějaké symptomy, jako hrstku podvodných taxikářů nebo pokutu za nevypsání účtenky.“

KH: Všechno to má ale prvopočátek už před rokem 1948, kdy byly zavedené koncese a povinné kauce pro každého, kdo pracoval s penězi, ať už v trafice, hospodě či jinde. Poté jsme tu měli 40 let jiný režim, který všechno zrušil. Po revoluci se už ale obnovily pouze koncese, nikoliv povinné kauce, jež v minulosti plnily jakousi kontrolní funkci pro případ prohřešků proti zákonům. Od roku 2011 na různé problémy upozorňujeme, snažíme se nastolit jednotná pravidla – například maximální cena je už deset let stejná. Nikdo se tu nezajímá o to, jak tuto nemoc léčit, stále hledáme jenom nějaké symptomy, jako hrstku podvodných taxikářů nebo pokutu za nevypsání účtenky.

ŠB: Vane mi tu hlavou jedna otázka. Zkoušel jste o tomto mluvit třeba i Jankovi na kameru?

KH: Zkoušel, ale byl jsem odmítnut. Ještě bych k tomu rád přidal příklad. Máme dva taxikáře, jeden jede za nelegální cenu 15 korun za kilometr, nelegální proto, že je nižší než jeho náklady na jeden kilometr – řidič je zapsán na úřadu práce, s dispečinkem má uzavřenou smlouvu na 300 hodin ročně – takovéto podmínky pokřivují podnikatelské prostředí. Druhý taxikář, podnikatel, jede za nejvyšší legální cenu 28 korun za kilometr. Oba jedou stejnou trasu 10 kilometrů. Ten s maximální cenou si naúčtuje o 130 korun více než ten první. Ale zákazník za zloděje logicky považuje toho dražšího, i když on nic nelegálního neudělal, na rozdíl od toho taxikáře se sazbou 15 korun za kilometr.

ŠB: To je právě princip celé této divné věci. Podle popsaných symptomů se pak většinou dá pojmenovat samotná choroba. Kdyby místo Praha vs. Taxi vznikl například celovečerní dokumentární film, který by párkrát proletěl televizí, zřejmě by tu nebyl takový dopad, nezformovala by se tak široká divácká obec, která dnes čítá přes pět a půl milionů lidí. V dokumentu by chyběly právě ty rychlé symptomatické prvky toho, co se děje a kde všude se to děje.

Praha vs. Taxi, Stream.cz

MK: Jde o dvě zcela odlišné věci. Zkoumat problém taxislužby v Praze z různých úhlů pohledu a zabývat se i tím, zda vůbec existuje (možná jde jen o potíž s několika desítkami nepoctivých lidí), a pokud ano, co s ním dělat – ano, to je téma pro dokument, ale ještě spíše by se hodila série publicistických pořadů. Nemyslím si, že by téma ztratilo na divácké atraktivitě, kdyby bylo adekvátně zpracováno pro většinového televizního diváka. To znamená například kombinovat využité prvky docureality s dalšími, možná použít formu, jakou mají třeba německé pořady zaměřené na zkoumání kvality služeb a zboží. Myslím, že v té podobě, jakou měl na Streamu, by pořad klasická, lineárně vysílaná televize nevysílala.

ŠB: Myslím, že bylo v jednání, zda by takový pořad mohla dělat i Česká televize, ale zcela logicky tento počin patří na Stream, který jako online médium nabízí flexibilitu, jakou si ČT vzhledem k programovým oknům nemůže dovolit, není totiž schopná najít prostor pro nepravidelné několikaminutové štěky. Navíc tento formát vzniká za snad až ekonomicky výhodných podmínek – s malým štábem, menšími technologiemi, bez log velkých televizních stanic, což umožňuje dostat se nenápadně k různým ožehavějším tématům a do míst, kde by veřejnoprávní televize mohla mít i určité administrativní problémy. Osobně si tento pořad na televizních obrazovkách také nedokážu představit, jeho síla je v umístění na internetu.

„Bylo by potřeba jít za obraz a vytáhnout to, co daným událostem předcházelo.“

MK: Stopáž je jen jeden problém. To, že na tak krátké pořady nemá ČT ve schématu místo, je jen částečná pravda. Je třeba vzít v úvahu i to, že se několikaminutová věc mezi formáty o stopážích nad třicet minut prostě ztratí, nedá se dost dobře promovat, je méně pravděpodobné, že se k ní diváci vrátí na iplayeru. Další je přísný požadavek vyváženosti – ten by zřejmě byl také jistým problémem. Určitě by bylo vhodnější hledat pro televizi trochu jinou formu – využít docureality prvky pro nový formát. Nemohu mluvit za jiné televize, ale ČT by šla touto cestou.

KH: Česká televize by se tedy mohla dostat i do nějakých rozporů s Radou pro televizní a rozhlasové vysílání kvůli nevyváženosti? Je přece potřeba reagovat i na jiné situace, které se v Praha vs. Taxi objevují. Bylo by potřeba jít za obraz a vytáhnout to, co daným událostem předcházelo. V krátkém záběru je ukázáno auto, které není nijak označené, a slyšíme, že jde o taxikáře, který už dokonce ani nemá koncesi. Ale do hloubky už nikdo nejde.

MK: Nepochybně by takový problém mohl vzniknout.

ŠB: Tato regule o vyváženosti je do jisté míry lehce obejitelná, především pro komerční televize, ty nemusí žádné takovéto reportáže nijak vyvažovat. Dobře propracovaný mechanismus mají na BBC, kde zařazují dva pořady o stejném tématu s protichůdnými názory do vysílání za sebou, ale v případě, že jde o delší formát nad 50 minut, už jej označí za filmový program, kde už není nutné dodržovat pravidlo vyváženosti. Na komerční televizi by možná tento pořad mohl dopadnout ještě mnohem hůř. Objevil by se tu mnohem výraznější bulvární švih. Paradoxní je, že i když to Janek Rubeš dělal trochu bulvárním způsobem, snaží se také zakomponovat drobné věci, které by mohly jít ve výsledku proti němu. To by se třeba na Nově nemohlo stát. Komerční televize by asi byla mnohem horší varianta.

„Diváci vnímají především jednoduché schéma: zavolám si taxi, přijede auto a jeho řidič mě okrade.“

KH: Nemyslím si, že Janek natočil bulvár. Natočil pravdu, ale z pohledu zákazníka. Velmi dobře na tento problém ukázal, ale nešel nikam dál. Ptal jsem se lidí, co si o jeho reportážích myslí. Většinou nemluvili o ničem, co se týká systému či regulace taxislužby, ale vnímali především jednoduché schéma: zavolám si taxi, přijede auto a jeho řidič mě okrade. Nevšímají si, jestli to je, nebo není legální taxi, dále už situaci nijak neřeší.

MK: Kdyby měl jít pořad více do hloubky, pak už budeme mluvit o jiné stopáži. A s každou přidanou minutou bude muset tvůrce začít jinak přemýšlet. Zřejmě se promění i forma – snad to bude stále docureality, ale s jinými přidanými prvky, pořad se začne posouvat spíše k publicistice, reportáži obohacené o reality prvky.

Praha vs. Taxi, Stream.cz

KH: V dnešní době je také velmi snadné prostřednictvím médií ovládnout masu a těžko říct, jestli k horšímu, nebo k lepšímu. Vždyť i s přispěním Jankových reportáží vznikla stávka, které se zúčastnilo na tisíc taxikářů. Dovedete si vůbec představit, jakou sílu jsem v ten den měl v rukou? Kolik energie měla ta naštvaná masa na Strahově? Když však paní primátorka slíbila, že se taxislužbou bude zabývat, přišlo mi nefér vpustit stávkující řidiče v autech do ulic Prahy, a tak jsem stávku rozpustil. Nejde ani tak o to, jak je to natočené, ale o to, jak se tu mluví a kam se to celé posouvá. Měla by být morální zodpovědnost každého tvůrce, aby svým dílem neoslovoval například extremistické či jinak rizikové skupiny.

ŠB: Bezesporu je tohle téma vhodné i pro celovečerní dokument, který by kombinoval i více historických materiálů. Existovala by tu jasnější dramaturgická či argumentační osa. Na druhou stranu by v tomto případě ztratil pořad na svižnosti a údernosti. Najednou by se tu objevily nezachytitelné momenty, které nejsou akční a interaktivní teď a tady. Podívejme se třeba na Zlatou mládež a díl s romskou problematikou – na dokumenty o Romech se lidé nekoukají s takovým zájmem, ale když jim předložíte reality TV s Romy, získáte si jejich pozornost snadněji. Takto můžete do reality TV či reality show skrýt důležité otázky, které by položil i solitérní dokument.

MK: Myslím, že svým charakterem i způsobem zpracování je Praha vs. Taxi ideální pořad pro internetovou televizi, a gratuluji Streamu k počtu lidí, kteří se na něj podívali. Klasický dokument není levný, vyžaduje poměrně náročnou přípravu a náklady a nevznikne za pár dnů. Z obrazovek nemizí, ale vedle něj se objevuje řada publicistických útvarů – nejčastěji reportáží (o stopáži třeba 60 minut), které reagují na aktuální události anebo zkoumají různé jevy ve společnosti – třeba kvalitu služeb. Šimon Bauer má pravdu, že jiná forma než dokument může přilákat víc diváků, a to i takové, kteří by se na dokument nikdy nedívali – dokáže to vedle reality TV i zmíněná aktuální publicistika, kterou u nás bohužel zatím neumíme dělat.