Výchova k válce

Před spaním se ještě kouknu rychle na zprávy na mobilu, abych usnula s klidným pocitem, že nás dosud nespolkla černá díra. Když vypínám telefon, mám ale spíše pocit, že jsme se naopak ocitli v urychlovači částic. Na Ukrajině další padlí, masová střelba na americké střední škole, Obama pláče v mediích, potopila se gumová Noemova archa s mnoha lidmi, kteří utíkají před katy z Blízkého východu. Ti zrovna upálili rukojmího v přímém přenosu v kleci pro lvy. Na slovenských náměstích hoří pochodně. Vpíjím se do snu, kde v noci ve městě připomínajícím dnešní apokalyptické Aleppo skřípou poškozené spoje elektrického vedení a kde pochoduje neřízená jednotka mužů v černých uniformách, jejichž výrazy připomínají Goyova Saturna požírajícího vlastního syna. Dupající kanady s ostruhami se míhají v mém zorném poli, které je uvězněné v podzemní větrací šachtě. Z této perspektivy se postavy zdají být monumentální. Jako by se dlouho držení vězni dostali na světlo světa s pravomocí nastolit nový řád.

Po tříhodinové vydatné dávce hrůzy se probouzím a běžím na vlak, který mi ve čtyři ráno odjíždí z hlavního nádraží do Hamburgu. Poslední vůz, poslední kupé. Dvě asi sedmnáctileté holky spí s batohy pod hlavou a dva asi dvacetiletí kluci s kšiltovkami Portugal odevzdaně, s plachými výrazy, koukají na probouzející se polabskou krajinu před Ústím, již zalila ranní mlha. Vzbudí nás skřípění vlakových brzd a bušení na sklo za ušmudlanou záclonkou s logy ČD. Žádný pozdrav, jenom: „Passport! Passport, please!“ Se spolucestujícími děvčaty vytahujeme občanky a jako bílá Češka a dvě bílé slušné Maďarky získáváme bonus ke kontrole – úsměv od mužů zákona ve středním věku. Snědí kluci za doprovodu ponižujícího křiku a špatné angličtiny zmateně hledají doklad možná už minulé identity.
Nemají.
„Where are you from?! Libya? Syria? Iraq?!“
„Iraq.“
„Come with us!“ Černá kožená kanada jako ze snu vkročí na lino kupé a kluka, který sedí vedle mě s rozsypaným obsahem ledvinky na klíně, tahá za mikinu ven.
„Můžete se k němu chovat slušně? Provedl něco?“
„Nestarejte se!“ Kluky před sebou strkají ven jako právě odsouzené masové vrahy. Míří na ně reflektory připevněné na kamerách, které doprovází policii jako osobní bodyguardi. Vlak se rozjíždí a překračuje hranice do Německa. Všechny tři mlčíme a chce se nám brečet zmatkem, vztekem, bezmocí a lítostí. Usínají. Venku se rozednívá a já mám intenzivní pocit, že se po dlouhé noci probouzím do nového, mně neznámého, vyoseného časoprostoru.

Z étosu uplynulého roku se začaly vynořovat různé militantní tendence, které se v neklidu snaží zorientovat a reagovat na něj na mnoha společenských úrovních – od jednotlivců po stát. Do veřejné debaty se slovo „válka“ dostává plíživě a s ostychem, o to nevinněji se na něj však zvyká a žije s ním. Najednou je všude kolem nás. Začalo ve mně růst dilema, jak se k této skutečnosti postavit. Relativizovat obavy by znamenalo odmítnout realitu, přistoupit na pragmatismus by zase mohlo obavy podpořit v tom, aby se staly reálnými. Zpoza kamery to určitě zjistím. Střemhlav jsem se vrhla do natáčení bakalářského filmu.

Český žurnál: Výchová k válce (A. Komrzý, 2016)

Průjezd amerického konvoje jako by přivážel kromě upevnění povědomí o síle vojenského celku, jehož jsme součástí, i nervozitu z toho, že obavy se mohou naplnit. Nad transparenty odpůrců i přívrženců obrněných transportérů se latentně vznáší otázka, zdali diplomatické cesty při řešení politického napětí neselhávají. To je jedna z mála věcí, která oba tábory spojuje.

Domluvila jsem si natáčení na největším cvičení NATO, kterému poprvé budou velet Češi. Jedu sama, bez štábu, ostatní místa jsou prý zaplněna novináři. Spím v kasárnách americké základny v Německu, které až moc připomínají jednu ze závěrečných scén filmu Hair. Je horko. Když se setmí, pozoruji noční život vojáků, kteří se na pár týdnů musí vžít do situace opravdové války. Scénář je jasný. Nepřítel, „připomínající“ současné Rusko, napadne státy, které svými reáliemi „připomínají“ Pobaltí. Povaha nepřítele: „zlá“. Nemůžu spát. Nad hlavou se mi točí větrák, vypadá jako vrtule helikoptéry. Cítím se malá.

Musím si koupit maskáče. To je požadovaná vstupenka k natáčení s domobranou „Českoslovenští vojáci v záloze za mír proti válce plánované velením NATO“. Jak mohou v maskáčích pochodovat a učit se střílet, když se jejich iniciativa jmenuje „za mír”?

Chybí vítězství a uznání. Když se po výcviku na dvoře u domu v jižních Čechách ve stylu selského baroka odehrává debata o následném směřování iniciativy a mém natáčení, musí si všichni na rozkaz velitele vyndat baterky z mobilů a nejlépe je odnést do jiné místnosti, aby byl znesnadněn odposlech.

Ministerstvo obrany ve spolupráci s ministerstvem školství organizují na základních školách brannou výchovu. Vojáci chodí do škol. Ptám se vojáka, jenž dává asi desetiletému chlapci do ruky zbraň a ukazuje mu, jak se používá a kde natahuje, proč se POKOS (příprava občanů k obraně státu) vůbec pořádá. Odpoví mi, že to je v rámci armádních náborů a že cílit na děti je strategicky vůbec to nejlepší, jak si do budoucna „zaháčkovat“ co nejvíc kadetů.

Český žurnál: Výchová k válce (A. Komrzý, 2016)

Jako Fénix z popela probouzí se touhy po řádu a založení vojny s povahou Svazarmu, aby „ty mladý“ zase pochopili, jak se chovat.

Ministr obrany je Armádou přezdíván Hamlet. Snad si za společnost klade otázku: „Žít, či nežít? – Být, či nebýt?“ důsledně.

Dál můžeme pokračovat přes rozhovory se státníky a bezpečnostními analytiky po zájezd xenofobů na symbolické zavírání státních hranic a ještě dál. Nechť tedy na text naváže film samotný, který je povahou podobný. Každý fragment představuje obecný problém či fenomén.

Ve střižně jsme dospěli k názvu filmu Výchova k válce nejen s ohledem k výuce branné výchovy, která je leitmotivem filmu, ale i z podstaty významu slova – předávání zkušeností a přejímání vzorců chování i uvažování, které bez kritické (sebe)reflexe mohou vést až k zacyklení dějin.