Jednotka intenzivního života

Během koronavirové krize se veřejnost začala zajímat o etické otázky medicíny. Na povrch se tak dostalo téma rezonující poslední desetiletí lékařskými kuloáry. Téma, jemuž se intenzivně věnuji dva roky ve svém vznikajícím filmu o paliativní péči. Díky moderní medicíně a technologickému pokroku můžeme pacienta udržovat při životě téměř donekonečna. Kdy je možné přestat? Jako by koronakrize obtáhla kontury témat našeho filmu.

Co budeme dělat, když bude nedostatek ventilátorů pro více pacientů? Kdo na něj bude mít právo a kdo už ne? „Rozhoduje věk. Mladší člověk má na ventilátor větší právo než člověk, kterému procentuálně zbývá méně času, pokud tedy není terminálně nemocen,“ odpovídá odborník na etickou problematiku v televizi divákům. A co když budou dva ventilátory, na nichž budou upoutány dvě osmdesátileté babičky, a přivezou třetí babičku? Kterou odpojit? Nebo tu nově přivezenou nechat umřít? Dilema… Ptám se Ondřeje, jedné ze dvou hlavních postav našeho filmu, co by dělal. „V první řadě bych se jich zeptal, jestli o život na přístroji vůbec stojí. Možná by všechny tři odpověděly, že nechtějí život na hadičkách a přístrojích prodlužovat, protože jim to stejně neumožní starat se o svou milovanou zahrádku nebo si dát s kámoškou na verandě kafe a cigárko… No a tak by byly ty přístroje vlastně volné pro někoho, pro koho to smysl má.“

Ondřej Kopecký a Kateřina Rusinová jsou paliatři, tedy lékaři zabývající se paliativní medicínou. Často je paliativní péče asociovaná s umíráním, smrtí, koncem. To ale není případ našeho filmu a jeho protagonistů, pro které je paliativní péče především o životě. I když už třeba nebude dlouhý, přece to je stále život a může být pro konkrétního pacienta dobrý. To ale pro každého znamená něco jiného. Ať už jde o zmírnění bolesti, nebo třeba uzavření sňatku, na který doteď nebyl čas. Ondřej s Kateřinou se tak snaží paradigma uvažování o umírání v rámci nemocnice trochu převrátit. Je to ale trnitá cesta. Technický a technologický vývoj medicíny dostal doktory i pacienty do situace, kdy je možné život prodlužovat, ale už nejsme zvyklí ptát se, za jakou cenu a jestli si to pacient vůbec přeje. A to „ptát se“ je spíš o komunikaci s pacientem, jenže ta se na lékařských fakultách téměř neučí. A tak se těžkým rozhovorům lékaři vyhýbají nebo jsou v nich neobratní. Ondřej, Kateřina a celý paliativní tým Všeobecné fakultní nemocnice v Praze je však příkladem, že komunikaci se lze naučit, ne každý má na to totiž přirozený talent, to jsou spíše výjimky. Aby lékaři tyto schopnosti stále rozvíjeli, zkoušejí si dialogy třeba na profesionálních hercích hrajících pacienty nebo mezi sebou.

Smrt v životě nechceme

V područí techniky, která může být samozřejmě spásou i zatracením, se v extrémních momentech dostáváme do nové situace, kdy je nutné udělat verdikt, jestli život dále prodlužovat, nebo ho ukončit. Zdá se to šílené! Ale není to bezvýchodné ve chvíli, kdy jsme si vědomi, jaké máme vlastní životní hodnoty my i naši blízcí. Něco tak vnitřního a bytostného se totiž stává rozhodujícím faktorem. Málokdo má ale své hodnoty napsané na papírku, který nosí v peněžence spolu se seznamem léků. Málokdo si klade otázky, jaké jsou jeho životní hodnoty. Zkuste si napsat pět nejdůležitějších. Dá to zabrat…

Když se něčeho bojím, tak musím jít blíž, ne utéct. To je můj vyrovnávací mechanismus, nad nímž nemám moc velkou kontrolu. A tak mě k filmu vlastně přivedl strach… To, jak se vyrovnáváme s konečností, jsem poprvé začala obrazově zkoumat v jednom dílu cyklu České televize Nedej se s názvem Smrt v životě nechceme. A postupně jsem pronikala do dějin i současného lékařského systému. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že u nás zemře osmdesát procent lidí v nemocnicích, aniž by si to přálo.

Před dvěma lety jsem se s Ondřejem a Kateřinou vydala na pouť zjistit, jaká naopak ta přání jsou a jak se jich lze dopátrat a vyhovět jim.