Dokument a kniha
Po roce jsme se opět obrátili na české dokumentaristy se dvěma otázkami:
- Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč? (rok vzniku ani země původu nerozhoduje)
- Která kniha, jež jste v roce 2007 přečetli, byla pro vás nejpodstatnější a proč? (rok vzniku ani země původu nerozhoduje)
Rudolf Adler
1. Loni jsem byl v Jihlavě na festivalu jenom jeden den, ale měl jsem štěstí. Viděl jsem tam několik skvělých dokumentů. Ten o kurdském chlapci z malé vesničky, který chodí navštěvovat do hor hrob otce zastřeleného v nějaké nesmyslné šarvátce, mám pořád před očima. V jeho očích byla bolest celého světa. Ale jmenovitě chci zde připomenout dokumentární detektivku Lucie Králové Ztracená dovolená uvedenou o něco dříve. Jsem rád, že tenhle výborný dokument vznikl na FAMU.
2. Čtu vždycky několik knížek najednou, poslední dočtená byla Abeceda Czeslava Milosze. Básník se pozná i když píše slovník a „jenom“ vzpomínky. V miniportrétech lidí, na něž vzpomíná, je jeho svědectví o době neobyčejně intenzivní a vzrušující.
Petr Bok
1. Dokument Olgy Špátové Dobře placená procházka o vzniku stejnojmenné jazzové opery v ND. Chytila mne hravostí, tempem a humorem. Je to pro mne zpráva o tom, že se do naší tvorby vrací pozitivní lidskost, kterou tak zadupávají dokumenty typu Ztracená dovolená.
2. Zločin jako profese, kterou napsal Janek Kroupa. Je až neuvěřitelné, jakou odvahu a buldočí zaujetí musel autor opakovaně projevovat, aby vůbec jen nasbíral ke své knize materiál. Obdivuji.
Daniela Gébová
1. Bohužel mám krátkou paměť a často si nepamatuji názvy filmů. Líbilo se mi Soukromé století, protože zachycuje minulost ne jen jako popis dějinných událostí, ale jako vnitřní prožitek a vidění lidí té doby. Navíc je zajímavá forma, nejde jen o střihový film, ale také o poetickou a emotivní výpověď. V Amsterdamu jsem viděla dokument o HIV nemocných černošských dětí v JARu (nevím název, něco s andělem). Nebyl zajímavý až tak umělecky jako lidsky. Většinou dokumenty o tomto tématu zachycují utrpení lidí. Tento byl o bývalých bohatých bílých přistěhovalcích, kteří se celá rodina rozhodli zasvětit život těmto nemocným dětem a žít s nimi v provizorně zřízené škole. Tím, že se s nimi učili, dávali jim naději do budoucna. Je tam spousta dalších zajímavých lidských motivů. Dále jsem tam viděla film Poušť, zpočátku nudný film se posléze projevil jako velmi zajímavý dokument, kde se poušť stane metaforou současného stavu světa.
2. Co se týká knih, letos jsem nic nepřečetla kromě zopakování si básní Ortena, Holana a Zábrany. V minulém roce jen tak namátkou vybírám Mravence – B. Wiebera, Kosmický had – J. Narbyho.
Jan Gogola ml.
1. Harun Farocki: Videogramy jedné revoluce. Absurdní dokumentární tragikomedie sestavená z oficiálních i neoficiálních videoarchivů (včetně „hrubých“ materiálů z tv studií) pořízených v průběhu pádu rumunského komunistického režimu. Revolucionáři vpadávají do přímých tv přenosů, šéfové bezpečnostních sil se telefonicky dohadují, kdo jim ukradl vrtulníky, tv zprávy o zatčení a popravě manželů Ceaucescových jsou prokládány koncertem vážné hudby: instituce, zákon, režim a revoluce z masa a kostí.
2. Černá sanitka: Druhá žeň – Pérák, ukradená ledvina a jiné pověsti (Petr Janeček, nakl. PLOT). Druhý díl soudobých fám, pověstí a lidových příběhů, které se „zaručeně“ staly. Dokument nejen o české mentalitě (často jde o „story“ mezinárodní) v tom smyslu, že skutečné je to, co za skutečnost považujeme a co je potom přesvědčivým projevem našeho vnímání světa. Ve druhém díle Černé sanitky jsem ostatně narazil na historku, kterou vyprávím ve verzi, jíž jsem zažil „přímo“ já. Nelze nevzpomenout Svět jako vědomí a nic Ladislava Klímy.
Erika Hníková
1. Nejpodstatnějším dokumentárním filmem pro mě byl film The monastery – Mr. Vig and the nun, protože mi byl zkratka nejbližší.
2. Nejpodstatnější knihou pro mě byla kniha Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti, protože dosti přesně popisovala pocity všech žen kolem třicítky. Tedy i mě.