Antická tragédie traktovaná flašinetem
I při letmém nahlédnutí do letošní soutěžní sekce MFDF Jihlava Česká radost zaujme vysoký počet filmů s politickou tématikou. Většinou se jedná o portrét nějaké výrazné osobnosti, jejíž jednání a vystupování je vnímáno jako symptomatické pro český politický život. Proč jste se vy rozhodl věnovat zrovna námětu tzv. Sarajevského atentátu na Václava Klause?
S námětem přišel novinář Petr Fischer a mě lákala možnost s ním něco udělat. Samotné téma obsahuje všechny prvky antické tragédie, i když k ní v tomto případě hraje – tak jako v našem filmu – flašinet. Antická tragédie traktovaná flašinetem je myslím dobrým východiskem pro film, kterým lze myslet, ne?
Vývoj polistopadové politické situace, to je v podstatě kontinuální proces, jemuž se ještě nedostává adekvátního zhodnocení. Znamená narůstající počet filmů věnovaných politické současnosti vyjádření potřeby vyrovnat se se stavem, který můžeme vnímat jako neuspokojivý?
Nevím. Neviděl bych jako hlavní motivaci nějaký neuspokojivý stav, ten je permanentní. Je to myslím normální proces. Uvedu příklad: s panem Stránským jsem točil před necelými deseti lety (tedy v době těsně po „sarajevském atentátu“) v kanceláři svazu turistů film o rozdělení republiky. Po deseti letech jsem se tam vrátil kvůli onomu „atentátu“. Říkal jsem mu, že by mne zajímalo, co budeme točit za deset let. Možná geniální systém českých turistických značek, který nám závidí půl Evropy... Ale teď zpátky k politice: Reflexi tématu umožňuje časový odstup a devadesátá léta už se chtě- -nechtě stávají další kapitolou dějin určených k reflexím... Stačí se podívat do kalendáře.
Kolem tzv. sarajevského atentátu panuje dodnes řada nejasností. Má váš dokumentární film ambice odkrývat nové souvislosti, nebo vám jde spíše o to se od jednoho konkrétního příkladu odrazit k úvahám na obecnější téma?
Druhá možnost je správná. Snažím se natáčet film, nejsem investigativní novinář, takže mou ambicí je přinést příběh, který má nějaký obecnější přesah.
Jedním z problémů, jimž se váš film věnuje, je tzv. politická kultura, tj. schopnost pohybovat se po politické scéně přirozeně, morálně, ale zároveň i nonšalantně. Souvisí s tímto tématem i v propagačních materiálech zmiňovaný komický prvek filmu, něco, co bychom mohli označit jako schopnost českých politiků přijímat humor a na humoru se podílet?
Nevím, nakolik souvisí smysl pro humor a úroveň politické kultury. To by chtělo hlubší zamyšlení. Myslím, že i suchar může být dobrým politikem. V každém případě mi náš film potvrdil přímou úměrnost mezi schopností sebereflexe a smyslem pro humor. Václav Klaus si nejen téměř na nic nepamatuje – přesněji řečeno má svůj vyhraněný pohled na události – ale také se směje jiným věcem než ostatní, přesněji řečeno směje se svým vlastním vtipům... Takže máte i bez hlubší úvahy asi pravdu, existuje souvislost mezi politickou kulturou a smyslem pro humor. I když teď mě napadá, že Sedláčkův film o Miloši Zemanovi možná tak trochu vyvrací tenhle závěr. Zeman totiž smysl pro humor má a doba jeho vlády zrovna školou politické kultury nebyla. Ale možná je Zeman výjimkou, která potvrzuje pravidlo.
Václav Klaus přežil několik politických klopýtnutí až pádů a na rozdíl od Miloše Zemana se svého politického vlivu dosud nevzdal. Dáme-li váš dokument do souvislosti s filmem Roberta Sedláčka Miloš Zeman – nekrolog politika a oslava Vysočiny, můžeme jej vnímat jako jistou formu portrétu muže, který na rozdíl od svého největšího politického soka svou touhu po moci neovládl?
Těžko říci. Třeba měl Václav Klaus jen více štěstí, protože jeho paměť a smysl pro humor mu nejsou tak nebezpečné jako Miloši Zemanovi. Václav Klaus by vám jistě na tuto otázku odpověděl, že je duší sportovec a ten se nevzdává...
