Arabská reality show ve službách politického umění
„My poetry destroys and destroys seriously.“
Návštěvníci festivalu filmů o lidských právech Jeden svět mají v těchto dnech možnost zhlédnout dokumentární portrét kontroverzní umělkyně ze Saúdské Arábie Hissy Hilal, známé též pod pseudonymem Remia. Kdo však od snímku Básnířka čeká poklidnou recitaci lyrických veršů vyvěrajících z křehké umělecké duše, zažije šok, protože se stane svědkem přímočaré radikální kritiky politické a společenské situace v současném arabském světě. Politicky angažovaná poezie ještě získává na síle, když zaznívá z úst zahalené muslimské ženy. Leitmotiv ženy v nikábu patří mezi stereotypní symboly arabského světa, stejně jako záběry na nekonečnou pouštní krajinu, davy muslimských věřících v mešitě nebo hypermoderní výškové budovy, odkazující na ropné bohatství. Němečtí režiséři Stefanie Brockhausová a Andreas Wolff za těmito zpolitizovanými obrazy-symboly odkrývají další významovou vrstvu a na příběhu muslimské umělkyně a feministky se dostávají blíž k realitě současného života v Saúdské Arábii.
Síla nikábu
Obraz zahalené ženy je v současném západním světě synonymem náboženské a společenské nesvobody a odkazuje na islám jako na náboženství potlačující lidská a občanská práva. Brockhausová a Wolff využili působivosti tohoto obrazu, obtěžkaného tendenčními významy, a pro svůj snímek zvolili formu rozhovorů mluvících hlav. Do centra pozornosti tak umístili zahalenou tvář hrdinky, která je neustále před kamerou, ale jejíž podobu nikdy nespatříme a jejíž konkrétnost a individualita je zakryta znakem. Hilal vypráví, jak doslovně, tak svou přítomností v záběru, jak se z historicky a společensky podmíněné části oděvu stal nástroj k uplatňování moci, a kritizuje zákon, který nemá žádnou oporu v náboženské tradici, a přesto nařizuje ženám v Saúdské Arábii, aby se pod pohrůžkou postihu zahalovaly.
Obraz zahalené Hilal ale získává zcela jiné konotace, když se hrdinka v roce 2010 stává finalistkou televizní reality show Million´s Poet produkované ve Spojených arabských emirátech. Zatímco doposud jsme ji vnímali jako oběť, Hilal se stává hvězdou a její oděv se na pódiu mění v mediální značku a zesiluje působivost jejích politických textů, když básnířka tváří v tvář mužskému publiku kritizuje pozici žen ve společnosti a zneužívání islámu k šíření autoritářství a extremismu. Umělkyně, jejíž hlas je slyšet, v mnoha ohledech překračuje roli, kterou společnost muslimské ženě vymezila. „Destruktivní“ síla její poezie, která boří společenská tabu, jde ještě dál. Prolamuje simulakrum, mediální obraz světa, který vzniká propojením globalizované popkultury a prostředí ultrakonzervativní společnosti. Politické umění ukazuje divákům zábavné televizní reality show, potažmo v kinosálech, znepokojivou tvář skutečnosti.
Zvykli jsme si žít v kleci
Skutečnost, že se muslimská feministka a aktivistka stala globální mediální ikonou a mluvčí části muslimského obyvatelstva napříč zeměmi a genderem, dokládá proměnu arabské společnosti, jejíž členové nesouhlasí s nastavením současných pravidel a zákonů. Ve sbírce básní beduínských žen z poloviny 20. století, kterou Hilal sestavila po svém působení v reality show, básnířka ukazuje, že tradiční život kočovných kmenů byl ještě před padesáti lety mnohem svobodnější než současná městská ultrakonzervativní společnost v Saúdské Arábii. V konkrétní i obecné rovině upozorňuje na systém, který podlehl nátlaku extremistů zneužívajících náboženství pro své účely a dovolil, aby postupně ovládli média, školství a politiku. Poukazuje na skryté, ale celosvětově platné mechanismy moci, které infiltrují veřejný život i rodinné vztahy, deformují mezilidskou komunikaci a šířením strachu a nedůvěry vedou k ustrnutí celé společnosti.
