„Bezdůvodně“ je autentická odpověď

Díla uměleckého kolektivu Flatform se na ji.hlavském festivalu objevila již několikrát, naposledy na loňském ročníku (Tridentská symfonie). Letos však jeho členové přijeli osobně, aby uvedli vlastní masterclass. Účast se jim vyplatila také proto, že jejich letošní snímek Kvantum. obdržel hlavní cenu v soutěžní sekci Fascinace. Se zástupci Flatform jsme rozebírali základní principy jejich tvorby, jež spočívá v hledání nových možností vnímání krajiny a v pokračujících snahách o redefinici toho, co nazýváme realitou.

Ve vašich filmech se v první řadě snažíte redefinovat tradiční vnímání prostoru. Jaké motivy leží za tímto přístupem?
Krajina by se dala považovat za ústřední téma naší tvorby. Nechápeme ji jako statickou malbu, kterou by bylo možné uchopit jen soustředěným pohledem, nýbrž jako proměnlivou síť vztahů mezi různorodými prvky. V našich dílech rozkládáme obraz krajiny na množství činitelů, které uvádíme do nezvyklých kombinací a vytváříme tak krajinu nového typu. Odlišné obrazové, zvukové či časové vrstvy potom mohou vzájemně komunikovat na jedné rovině. Nemůžeme však říct, že bychom tím objevovali nějakou pravou realitu – vždy se pohybujeme na hranici mezi jistotou a pochybami. Určitě pracujeme na tom, abychom redefinovali, co všechno lze považovat za realitu. Jednoduchá otázka, která vyžaduje velmi složitou odpověď.

Často používáte termín „spektrální krajina“. Z jakého důvodu?
Vycházíme z fyzikálního pojmu „spektrum“, který označuje souhrn různých intenzit barev či vibrací. Používá se také v souvislosti s hudbou, když mluvíme o zvukovém spektru. Způsob, jakým dekonstruujeme krajinu v našich filmech a videoinstalacích, tomuto významu odpovídá. Krajina se skutečně proměňuje ve směs pohyblivých částic, jež jsou diferencované, a přesto spolu vzájemně komunikují.

Jak váš přístup ke krajině rezonuje s pojetím času, které ve filmech uplatňujete?
Souvislosti lze najít ve způsobu, jakým vytváříme kolize a napětí mezi rozdílnými časovými vrstvami. Na jedné straně máme stále unikající přítomnost provázanou s minulostí i budoucností, o níž mluvili Henri Bergson či Gilles Deleuze, na té druhé relativní čas moderní fyziky, podle které přítomnost v podstatě neexistuje, nebo minimálně nelze určit, co je pravá přítomnost a co není, neboť závisí na perspektivě pozorujícího. My se pokoušíme tyto konfliktní přístupy uvádět do praxe, promítat je do konkrétních smyslových zkušeností.

Jakou roli v tomto kontextu hraje zvuková složka, která je ve vašich snímcích velmi výrazná?
Moderní evropské myšlení stále považuje oko za primární smyslový orgán k uchopení přírody, což nám připadá zavádějící. Zrakové vnímání totiž často vytváří iluzi organické jednoty, jež nám brání v rozeznávání nuancí. Zvuky využíváme tak, aby do přehledné vizuální skutečnosti vnášely chaos a rozvrat. Percepce prostoru a času se díky tomu pluralizuje a nabývá dosud neznámých kvalit. Podobně funguje také zdánlivé ticho, jež dovoluje rozpoznat intenzivní šepot přírody, o němž mluvil Vladimir Jankélévitch. Synestetické vnímání zároveň zavádí do hry tělesnost: například ve filmu Neděle 6. dubna, 11:42 (2008) rozbíjíme centrální perspektivu na mnohost pohledů, které jsou tělesně ukotvené a umožňují aktivní diváckou participaci.

Ve vašich dílech probíhá mezi obrazovou a zvukovou rovinou neustálá interakce. Snažíte se tyto složky od počátku integrovat v zájmu jednotného uměleckého vyjádření?
Pokládám za důležité, že jste použil termín „jednota“, a nikoli „totalita“. Totalitu totiž chápu jako iluzi západního dualistického myšlení, které produkuje hierarchii mezi částí a celkem. V našich projektech usilujeme o vytváření jednoty, která ovšem nesmí být uzavřená ani organická, naopak by v sobě měla propojovat co nejvíce rozdílných elementů. Toho můžeme dosáhnout, jen když dané prvky nejdřív vyvedeme z původních souvislostí a necháme je zaznít svým hlasem. Například v Tridentské symfonii (2014), jež zachycuje orchestr hrající Mahlerovu kompozici v horské krajině, klademe všechny vrstvy, hudební, tělesnou, prostorovou i časovou, na jednu rovinu – žádná z nich není nadřazená nad druhou. Vhodným příkladem „disjunktivní syntézy“ obrazu a zvuku, kterou máme na mysli, je pak videoinstalace A Place to Come (2011), v níž voiceover předvídá, co divák uvidí v následující scéně – zvuk a obraz jsou asynchronní, a přece utváří jednotný efekt.

K redefinici vnímání krajiny přispívá v mnoha vašich projektech také klasická hudba, od zmíněné komplexní symfonie od Mahlera až po Pucciniho populární Nessun dormu v Kvantu. (2015). Podle jakých zásad si vybíráte jednotlivé kompozice?
Úloha hudby se u nás liší film od filmu. V Tridentské symfonii jsme museli použít komplikovanou skladbu s mnoha variacemi a pro co největší množství nástrojů, aby zavdala příležitost k neustálému přetváření krajiny a orchestru. V Kvantu. jsme zvolili známou píseň, která evokuje sentimentální vzpomínky, a pustili ji bez zvuku, protože jsme chtěli, aby zněla abstraktněji a lépe vstoupila do vztahu s ostatními prvky. Jestli náš přístup k hudbě něco spojuje, tak by to mohla být právě snaha o co nejlepší propojení s dalšími vizuálními a zvukovými vrstvami a také otevírání nových možností, co lze považovat za reálné.

Z vašich slov i textů je zjevné, že se necháváte inspirovat mnoha filozofy (Deleuze, Bergson, Foucault, Agamben aj.) a vědci (Einstein, Uexküll, Heisenberg aj.). Existují nějaké specifické koncepty, které přímo promítáte do své tvorby?
Momentálně máme velmi blízko k myšlenkám francouzského filozofa Quentina Meillasouxe. Jeden z jeho citátů jsme dokonce vybrali jako název své masterclass v Jihlavě: „ ‚Bezdůvodně‘ je autentická odpověď“. Tato věta dokonale vystihuje naši tvorbu: ukazuje rozpor mezi tím, co pokládáme za realitu, a co by realita mohla být.