Budoucnost dokumentárního filmu očima Mikea Hoolbooma

Kanadský avantgardní filmař Mike Hoolboom byl hostem MFDF Ji.hlava poprvé v roce 2005, o dva roky později uvedl festival jeho snímek Fascinace. Není náhodou, že festivalová soutěž experimentálních filmů nese stejné jméno. Experimentální esej Fascinace bude letos znovu uvedena na festivalu v esejistické sekci Ji.hlavský manifest v sobotu 29. října ve 20.30 v kině Dukla.

Hodně jsem přemýšlel o tom, kdy vlastně, v jakém okamžiku a za jakých podmínek, se objevují obrazy. Problém s filmem byl v tom, že v něm působilo příliš mnoho technických a složitých mechanických a chemických procesů, které ze všech sil svíraly podstatu světa, dokud z ní nevymáčkly nějakou upachtěnou premisu. Video je úplně jiné. Problém videa spočívá v tom, že se obrazy, nebo alespoň jejich příslib, objeví příliš brzy. Podívej se na mě – a mám tě, tady na displeji. Ale to je jenom iluze, jenom zdání obrazu. Stále častěji si uvědomuji, že ve filmech, které mě obklopují, nejsou vůbec žádné obrazy. Někdy jsou avantgardní, ale bez obrazů. Jindy jsou to zprávy v televizi, a jako každé zprávy, úplně bez obrazů. Lidé nevědí, jak se dívat, takže ani nemohou nic ukázat, nemají co ukázat. Přitom je toho tolik, co je třeba vidět, jenže lidé si myslí, že když budou mávat kamerou někomu před obličejem, před zdí nebo při nějaké události, obrazy se dostaví automaticky. Tomu já nevěřím. To pak nejsou žádné obrazy, žádné skutečné obrazy, ale jenom místa, kde by obrazy mohly být, kdyby tam nějaké byly. Jsou to jenom prázdné rámy, které obrazům drží místo.

Text byl publikován ve 2. čísle festivalového dok.revue roce 2005.

Bude dokumentární film i za dvacet let? A pokud ano, jakou bude mít podobu?

Budoucnost je strašlivá záležitost. Ani telefonní monopoly nikdy nesnily o tom, jaké ústřední postavení získá telefon v naší kultuře. Dokumentární filmy vzbuzují dojem umění pomníků udržujících praxi oplakávání a vydávání svědectví. Jak si je představit v žánru science fiction?

Věřím, že dokumentární formu budoucnosti povedou psychodramatické experimenty Dr. Jacoba Levyho Morena (1889–1974), zakladatele „psychodramatu“.  Místo aby člověk vyložil své trápení dobrému doktorovi, mohl svá rodinná traumata sehrát s dobrovolníky z publika v prostoru Morenem inscenovaných veřejných událostí. Je jen prostou náhodou, že slova „doktor“ a „dokument“ mají tentýž kořen? Jsem přesvědčen, že dokument budoucnosti vytvoří prostor pro traumata diváků, uvrhne tato genderem nesvázaná stvoření do skleníkového prostředí a vyzve je, aby vydala svědectví, či alespoň přežila. Pozice režiséra samozřejmě zanikne a rozplyne se také iluze oddělených já. Nové formy sociálních médií a boj proti klimatickým změnám zvýrazní vzájemnou závislost.

Mike Hoolboom