Bulvár jménem alternativa

Čím jsem starší, jsem i smířlivější. Myslela jsem, že se to týká i filmů, protože už rozumím, že není jednoduché natočit velký biják. U dokumentů jsem navíc začala být i loajální a kromě propagandistických výjimek si vážím každého filmu, ať dopadne jakkoli. Tedy až do minulého týdne, kdy jsem si vyrazila na film Stále spolu.

Kdyby šlo o dokument, který vznikl v rámci televizního okna s časovým omezením na tři dny natáčení a tři dny střihu, nejspíš mávnu nad filmem rukou. Jde však o film, který má kolem sebe obří PR auru, byl vyvíjen v rámci workshopu Ex oriente, zapojen do postprodukčního workshopu Dok Inkubator a vybrán na festival IDFA. A s čím že to mám problém? Dlouho jsem neviděla takový nedostatek dokumentární etiky.

Momentů, ze kterých mi běhal mráz po zádech, bylo mnoho, uvedu zde alespoň několik příkladů. Děti jsou natáčeny v situacích, které jsou jim velice nepříjemné. Kamera jim míří do obličeje, i když je zcela jasné, že odpovídat nechtějí. Záběry na dítě, které je před objektivem vystresované během přezkoušení z úrovně domácího vzdělání, mohou v divácích bez zkušenosti s filmováním vzbudit dojem, že jde o běžný způsob komunikace dítěte s někým z okolí. Doposud by mohlo jít jen o necitlivost filmařky, která je celkem častá. Ve chvíli, kdy ovšem Tomanová vědomě přivede do opuštěného bydliště rodiny babičku dětí, která se evidentně s rodinou nestýká, aby před kamerou vysypala pohoršené nadávky, byla jsem si již jista, že jde o vědomou manipulaci. V té době rodina byla na několik měsíců na jihu Španělska, o čemž štáb dobře věděl. Vrcholem však byl jeden z posledních záběrů filmu, ze křtin čerstvě narozeného dítěte nejstarší dcery. O té si skoro půli filmu myslíme, že je těhotná s bratrem či otcem. Film totiž celou dobu ukazuje rodinu zcela odříznutou od okolních vztahů. Přesto na křtinách stojí ona dcera s cizím mužem.

Úcta k lidem, se kterými natáčíme, by měla být přirozenou součástí příprav filmu. Otec rodiny byl v tomto případě jediný, který si tuto úctu nezasloužil tolik jako ti, kteří ve filmu vystupují. Přesto filmařka od počátku natáčí podle klíče, který připravil právě otec. V rozhovoru pro časopis Týden dokonce bez skrupulí popisuje, že nechává otce režírovat, protože to je ta nejjednodušší cesta, protože nikdo jiný z rodiny s ní natáčet nechtěl. Navíc se dozvídáme, že otec rodiny si ji vybral, aby natáčela filmy s vyzněním, jaké potřebuje. Je toto opravdu ta dokumentaristika, které si v českém prostředí vážíme?

Při debatě s lidmi, kteří film viděli, jsem si všimla jedné věci. Veškerá kritika šla jen vůči otci rodiny. Nikdo neproblematizoval práci filmařů, kteří ovšem otce během natáčení v jeho postojích podporovali. Bizarnost rodinné situace navíc dál připepřovali ve střihu. Vše se natáčelo skrze to, co otec dovolil, otázky jako by filmařka žádné nikdy nepřipravovala a nikoho asi ani nenapadlo využít nepovedeného materiálu ve střižně třeba tak, aby manipulaci bylo vidět (zajímalo by mne, jaké rady dostala během Dok Inkubatoru).

Samozřejmě na těchto workshopech může každý radit, jak chce, a záleží na štábu, jak se radami bude řídit. Ale nechce se mi věřit, že filmoví profesionálové tuto neprofesionalitu nevidí. A co je tedy to, co mohlo film vynést až na prestižní festival v Amsterdamu? To by mne upřímně zajímalo.

Co mne ale mrzí daleko víc než neprofesionalita, je poškozování pohledu na alternativní způsob života a vzdělávání jako takového. Netoužím po propagandě alternativy, ale vadí mi jednotvárný, bulvární pohled. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří žijí v maringotkách, karavanech, kočují po světě – a to vše s vlastními dětmi. Film se ani nesnaží ukázat přínos takového žití, děti zobrazuje jako otroky otce odtržené od civilizace... A přitom, jak se lze dozvědět z jiných zdrojů, mají kamarády a, světe div se, mají prý i vlastní názory. Nejsou jen schopné je reprodukovat, pokud vedle nich stojí despota a u toho jim míří kamera do obličeje.

Na konec malý kvíz pro ty, co film viděli. Pusťe si na youtubu tato dvě videa a porovnejte s filmem Stále spolu. Hru bych pojmenovala: najdi pět rozdílů.

Pozn.: V původní verzi textu autorka uvádí, že režisérka snímku Stále spolu prošla workshopem Ex Oriente. Tato informace byla chybná a text byl 5. 6. opraven. Omlouváme se.