Být užitečným blbcem

Pár let jsme se sousedkou Sandrou Silnou pořádaly projekce dokumentů českých filmařů na husitské faře na Břevnově. Základem akce nebyl jen film, ale vždy jsme si zakládaly na přítomnosti režiséra a minimálně jednoho dalšího hosta, který téma rozšířil. Někdy jsme vybíraly název večera podle filmu, občas jsme chtěly probrat aktuální problémy a hledaly jsme k nim vhodný dokument. Vybíraly jsme filmy se sociální tematikou, a v publiku vedle sebe sedávali voliči ODS ze sousedství spolu s mladými aktivisty, kterým stálo za to přejet za projekcí celou Prahu. O to zásadnější pak byly právě diskuze.

Stávalo se, že nebylo potřeba hovořit o tom, co lidé viděli, a rovnou se skočilo do analýzy problému, dílo tak posloužilo jako výkop k diskuzi. Bylo zajímavé sledovat, jak se kolegové dokumentaristé s touto situací popasují. Ego muselo jít stranou, na stůl se vyložily karty a ukázalo se, nakolik tvůrce reálně tématu rozumí. Mechanismus byl jasný. Buď byl režisér partnerem v panelu, kde seděli většinou odborníci z praxe i teorie, nebo toho s pokorou, některým dokumentaristům vlastní, moc nenamluvil. Zažila jsem i případy, kdy tvůrci mluvili za každou cenu, ač bylo jasné, že kontextu svého filmu moc nerozumí.

Člověk se ale ve chvíli, kdy se svým filmem vyleze ven, stává nejen nechtěným odborníkem na téma, ale i tváří, která vždy bude s tématem spjata. Nenese to s sebou jen účast na diskuzích po filmech, rozhovory v médiích, ale i nutnost se k tématu postavit čelem. V dnešní české dokumentární tvorbě převažuje potřeba „stát nad tématem“, „vidět vše zpovzdálí“ či „být nestranným“. Je to výhodná pozice, ale když jste požádáni, abyste se podepsali pod petici, výzvu či připojili svůj obličej na stránky těch, které jste ve filmu využili jako své postavy, přichází často ošívání, ač na diskuzích po filmu se autoři vyjadřují velice rázně bez ohledu na to, z jaké perspektivy se na téma ve filmu dívají.

Další úrovní je role dokumentaristy jako odborníka na vše, aniž by někdy na dané téma cokoliv natáčel. Je jedno, jak moc tématu rozumí, ale pár řádek umí vykouzlit vždy. Od jednoho filmaře, který se záměrně mediálnímu zviditelňování vyhýbá, jsem slyšela definici, že jde o dokumentaristu – užitečného blbce, který umí univerzálně odpovídat na jakkoliv záludnou otázku v Respektu, Reflexu či A2. Celkem tomuto pohledu rozumím a myslím, že za tím stojí obdobné zkušenosti z našich projekcí s diskuzemi.

Spousta z nás se z podstaty toho, že jsme dokumentaristé, přirozeně zapojuje do politického dění. A je to právě to, proč se od nás očekává univerzálnost pro odpovídání do všelijakých anket a médií. To, že člověk promýšlí témata svých filmů, jej nutí vidět svět ve své komplexnosti. Je citlivější k rozeznávání složitějších problémů a uvědomuje si zodpovědnost, kterou díky tomu má a kterou často do svých filmů neumí vložit.

Z diskuzí po projekcích na břevnovské faře. Foto: Eugen Kukla

Nedávno jsem se pořádně zastyděla. Po policejní akci Fénix, která uměle vytvořila teroristy z členů anti-autoritářského hnutí, bylo třeba se okamžitě ozvat a nenechat odezvu jen na těch, kterých se represe týká. Několik lidí z akademické sféry, kteří jsou dlouholetými sympatizanty anarchistického a squaterského hnutí, sepsalo požadavek na nezávislé přezkoumání obžaloby, zatýkání a role policejní provokace v celé kauze. Přidala jsem se a spolu s nimi oslovovala významné osobnosti z oblasti kultury, aby svými jmény výzvu zaštítily. Vůbec jsem nevěřila, že by se někdo za text u tak mediálně jednostranného tématu, jako je levicový terorismus, jednoduše postavil. A zcela jsem se zmýlila… Nejen že se ve velkém podepsaly osobnosti, které zažily podobné praktiky v době normalizace, ale ani jeden z oslovených dokumentaristů neváhal a okamžitě se pod otevřenou výzvu podepsal. Došlo mi tak, že vystoupit z role neutrálního filmaře a spojit svou osobu s jasným názorem žádá odvahu. A tak se formou tohoto blogu omlouvám za podceňování a volám: „Hold užitečným blbcům!“