Černobílý film o rasismu

Diskutovali jsme s Vítem Lesákem z Agentury pro sociální začleňování, která je jedním z odborů Sekce pro lidská práva při Úřadu vlády ČR, a s dokumentární aktivistkou Apolenou Rychlíkovou nad filmem Život a smrt v Tanvaldu režisérů Víta Klusáka a Filipa Remundy.

Jak na vás působí přístup autorů Života a smrti v Tanvaldu? Nepodlehl zjednodušující antirasistické rétorice?

Apolena Rychlíková: Český žurnál je dokumentární nonstop SOS. Něco se stane, sedáme do auta, vyjíždíme na místo a točíme - pro mne to je velmi odvážné už samo o sobě. Když na Nový rok zabili v Tanvaldu Roma, první, co autory napadlo, bylo navázat vztah s rodinou, kterou budou dále sledovat – to byla velmi přirozená reakce, i když situace nepřinesla střety majority a minority, což režiséři možná čekali. Z hlediska vyznění filmu je většinová společnost a priori viníkem konfliktu, který navíc končí smrtí člověka. Ten moment je tak silný, že se energie shromažďuje více kolem rodiny než kolem viníků.

Vít Lesák: Divák je zvyklý, že Romům se dává mnohem méně prostoru, a spíše bývají v mediálních výstupech ztrapněni. V dokumentu je to spíše naopak, což mi přišlo jako určité oživení. Dále bych vyzdvihl, že se autorům při popisování jedné události podařilo zobrazit hned několik důležitých okolností života chudých lidí v Tanvaldu, například všeobecnou nezaměstnanost nebo segregaci. Ukazuje také na silné napětí v místech, kde se spíše výjimečně setkává majorita s Romy. To si režiséři nevymysleli. Je málo měst, kde je ta situace natolik vyhrocená jako v Tanvaldu.

Vytváří tento film nějaká klišé?

Apolena Rychlíková: Pro mě jsou to zobrazená klišé bílé většiny, proč nemá ráda cikány. Žena před hypermarketem je pro mě ztělesnění snahy vymezit se proti těm, kteří jsou na ekonomickém žebříčku ještě níž než ona. Chodím v pět ráno do práce, vstávám, dřu a oni si jedou taxíkem. A teď kolik stojí, tak si vypočítá, že na osobu asi pět sedm korun, a lístek na autobus by stál třeba sedmnáct. Ve skutečnosti je taxi výhodnější, a navíc, co je komu do toho! Ta naše snaha pořád někoho kontrolovat, jestli ti druzí nedělají méně nebo více nebo jinak, je tam taky pro mě hodně silně přítomná a jsem moc ráda, že to Vít Klusák s Filipem Remundou odhalují tak komplexně a přímo.

Vít Lesák: Snaží se úspěšně bořit to ukotvené, že Romové nechtějí pracovat. Ve skutečnosti je tam vidět, že důvodem jsou zkrachovalé továrny, že nezaměstnanost se týká i majority, že všichni jsou na tom pracáku společně, nejenom Romové. Ale v čem vidím nějaký typ klišé toho filmu, je možná taková plochost výpovědí, že co Čech, to rasista. Že se nepokusili rekonstruovat životní situaci lidí ve městě, opravdové příčiny jejich frustrace a deziluze, které jsou hlubší než bezmyšlenkovitý rasismus. Poznal jsem to v průvodech ve Vansdorfu, kde mne označovali nejprve za lidskoprávníka z Prahy, který situaci místních nechápe, ale postupně jsme byli schopni si porozumět. Snaha Úřadu vlády není taková, že bychom někomu fandili, ale spíše se snažíme se všem přiblížit a se všemi komunikovat. Tohle jsem v tom filmu neviděl a nevím, jestli se to v Tanvaldu nedalo vystopovat a jestli tam byla nějaká snaha filmařů lépe pochopit frustrované obyvatele města.

Možná, že kdybychom neřešili, zda je ten film skutečným odrazem reality, ale přistoupili k němu, pouze na chvilku, jako k hranému filmu, nenabízí nám pak velmi jednoduchý příběh smutné sympatické romské rodiny, kterou nemají rádi bílí, kteří jsou hloupí a nepříjemní? Dokážete si představit, jak ten film bude působit na majoritní publikum, nemyslím konkrétně to tanvaldské nebo pražské, ale tak obecně?

Vít Lesák: Lidé, především z Tanvaldu, nemusí přijmout, pokud si z nich někdo dělá legraci. Záleží ovšem na tom, kde se bude film promítat. Ve městech, kde není situace tak napjatá jako v Tanvaldu, nebo třeba při promítáních na školách s diskusí, by film mohl mít pozitivní ohlas.

Apolena Rychlíková: Myslím, že průměrný divák bude mít problém to ukoukat, protože to není velká story, ale za to nemůže Klusák s Remundou, za to může ta situace samotná. Přála bych si, aby skrz to, jak se režiséři umně snaží dekonstruovat iracionalitu, tak aby v těch lidech něco zůstalo... Mediální realita je totiž většinou taková, že se nikdo konkrétně neptá po příčinách iracionality a strachu z jiných. Je potřeba, aby se tento způsob přístupu k informacím stal normativem, a pak teprve ty dokumenty mohou zas zpochybňovat ten normativ ještě z jiných hledisek. Ale zatím je potřeba, aby způsob, který ve filmu uplatňují režiséři – zeptají se nejen co, ale i proč, uplatňovala i média. Každodenně. Jinak ale myslím, že u diváctva zafunguje anticiganismus... Bohužel.

Film Víta Klusáka a Filipa Remundy Život a smrt v Tanvaldu tematizuje rasismus. Zdá se, že tu existují dvě protichůdné tendence médií, které se zabývají spíše jednotlivými případy střetu menšin s majoritou, připomíná mi to fotbal, jedni fandí těm a druzí zase oněm, obě strany jsou přitom v podstatě iracionální. U médií je to zastávání buď z jedné strany xenofobní linky, nebo z druhé strany pozitivně diskriminační linky. Jak rasismus reflektují česká média?

Apolena Rychlíková: Vidím to jako větší problém, mediální diskurs je ovládaný neoliberální tendencí, jejíž součástí je diktát nepřizpůsobivosti. Žijeme v době, kdy se podařilo nahradit slovo Rom nebo cikán slovem nepřizpůsobivý, ale ve výsledku to způsobuje stejné asociace jako Rom nebo cikán. Ještě se v tomto diskursu objevuje další slovo, a to jsou starousedlíci. Tato dvě slova proklamuje například Česká televize, která jako veřejnoprávní médium většinou nedokáže nahlédnout na problematiku širší optikou. Většinou se soustřeďuje jen na jednu kauzu tímto zkreslujícím způsobem, vždy je to konflikt starousedlíků vůči nepřizpůsobivým. Z mého pohledu jsou nepřizpůsobivá média.

Vít Lesák: Na jednu stranu mají média často velký vliv na to, jak veřejnost vnímá samotný problém, a latentní rasismus v lidech spíše podněcují. Některé dokumenty a filmy tomu také bohužel přispívají. Nejsem si obecně jistý, jestli dokument, který poukazuje na rasismus a odkrývá ho podobným způsobem jako Tanvald, nebude v lidech vyvolávat nevoli. Je otázka, zda zvolání: „Podívejte, vy jste rasisti!“ může být katarzí nebo rozbuškou. Pokud bych měl navrhnout směr pro samotná média, tak to bude větší pozornost pro dlouhodobou nezaměstnanost nebo sociální politiku.

Funguje u nás elementární mediální etika?

Apolena Rychlíková: Je zajímavé, že nejrasističtější deník u nás je z mého pohledu Právo a server Novinky.cz, a to navzdory tomu, že jsou přiznaně levicové. Chybí jim citlivý přístup k problematickým otázkám. Dokonce se u nich objevovaly případy, kdy docházelo k tomu, že se uveřejňovaly zprávy, které vůbec nebyly pravdivé. Ostatní média s výjimkou deníku Referendum pak absolutně nenahlížejí na události komplexně, což způsobuje ztrátu souvislostí ze strany čtenářů a další živení iracionality.

Vít Lesák: Proběhlo pár úspěšných žalob na konkrétní média, což něco značí. Problém souvisí i s tím, že ani elity situaci nekultivují, není to pouze odpovědností médií.

Nezdá se vám, že je problematická i druhá protichůdná, mírně sluníčková, tendence médií? Není to tak, že systémově ty věci maximálně tematizují, ale nepojmenovávají? Například byznys s chudobou?

Vít Lesák: Připadá mi, že díky událostem na Šluknovsku se byznys s chudobou stal tématem.

Apolena Rychlíková: Ale není to systematický postup v tom, že by tu otázku média vracela do hry a rozšiřovala o příklad exekucí, nezaměstnanosti, rostoucí sociální nerovnosti atd. Z mého pohledu například Respekt v té ušlechtilé rétorice selhává. Je to za současné situace málo. Nestačí se tvářit jako kavárenský antirasista. Romové si ovšem umí užít a tahle romantizace je ovšem i pravdivá. I v krizových situacích se dokážou chovat s velkou parádou a veselit se. Vadí mi, že Respekt končí u toho, že jsou to krásní lidé. Nevěnuje se souvislostem problematiky. A to je málo.

Reagovali by čtenáři či diváci na změněnou rétoriku pozitivně?

Vít Lesák: Média problém posilují a zároveň ho nezachrání, kdyby se zlepšila, tak je to jedině dobře, ale musí vycházet především ze skutečného života.

Apolena Rychlíková: Prostě se tomu musí věnovat jinak, s nadsázkou řečeno - bez ohledu na konzumenta.

Je naše společnost obecně rasistická, nebo, jak říká slečna Rychlíková, anticiganistická?

Vít Lesák: Myslím si, že není jen anticiganistická, ale latentně obecně rasistická. V jiných oblastech se objevují problémy i vůči jiným národnostem. Na Romy se tradičně útočí. Tyto tendence se stále zvětšují. I před rokem 1989 to bylo silné, ale od toho roku tu je několik významných faktorů, které přispěly k zhoršujícím se tendencím. Je to například strukturální nezaměstnanost lidí, kteří spadli pod hranici chudoby. Také došlo k rezidenční segregaci. Lidé se nepotkávají, neznají se, nemají mezi sebou kamarády. Spousta problémů vzniká z neznalosti, způsobuje averzi, antipatii a nepochopení. A pak je to ta druhá vlna socioekonomických problémů a strukturální rozdíly mezi regiony. Největší nepokoje jsou na Šluknovsku, hodně na Jesenicku, Karvinsku a v Břeclavi. U tamních obyvatel vzniká socioekonomická nejistota, ale i nejistota, jak lépe žít. Jedná se o sociální rozbušku, která přerůstá do etnické.

Český žurnál: Život a smrt v Tanvaldu. Režie Vít Klusák a Filip Remunda, ČR 2013, 52 min.