Červená

Se Soňou Červenou jsem se seznámila před dvanácti lety, tedy v době, kdy po Sonině třicetileté emigraci a čtyřicetileté nepřítomnosti v rodné Praze začala česká kulturní veřejnost postupně odkrývat její světovou pěveckou kariéru, která představuje sto operních rolí v pěti tisících vystoupení na jevištích pěti kontinentů. Natáčela jsem tehdy s ní, s výtvarnicí Adrienou Šimotovou a spisovatelkou Lenkou Reinerovou film Moje 20. století.

V jižní Francii, kde měla svůj vejminek, jsme točily, jak běhá po pobřežních hromadách kamenů nebo vstupuje oblečená do moře. Když večer, na rozdíl od nás, necítila únavu, začaly jsme jí mezi sebou říkat osmdesátiletá holka. Při úplně prvním záběru se nám začal kácet stativ i s kamerou, protože na letišti si s ním zřejmě dobře poradili. Šly jsme nešťastně domů, a když jsme míjely garáž, kde dva Francouzi cosi kutili, Soňa okamžitě zařídila, aby nám stativ spravili.

Vloni jsem se rozhodla, že musím napravit to, co jí česká kultura dluží, totiž poctu umělkyni, která byla po třicet let vymazána z povědomí svého národa. Soňa odešla ze své země z politických důvodů, právě tak jako její slavné kolegyně Ema Destinová a Jarmila Novotná.

Film Červená jsem koncipovala jako příběh Soniných malých dějin ovlivněných velkými evropskými dějinami 20. století. Otec Jiří Červený, zakladatel kabaretu Červená sedma, byl jako intelektuál za války deportován do Terezína, její matka Žofie z politických důvodů do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Po válce se matka pěšky vrátila domů, ale po třech letech se o ni začala zajímat komunistická Státní bezpečnost, zatkla ji a po třech dnech ji na Pankráci zabila. Soňa druhý den v noci z patologie maminku unesla a pochovala na Vyšehradě. Život nám předestírá absurdity, na které spisovatelé často nemají. Archiv bezpečnostních složek, kde jsou uloženy materiály Státní bezpečnosti na Soňu i její matku, sídlí v bytě, který patřil Žofii a kde Soňa vyrůstala. Soňa nás provedla salonem, svojí a matčinou ložnicí, kde jsou dnes kancelářské stoly a počítače.

Před svými pronásledovateli Soňa unikla do východního Berlína, kde dostala angažmá ve Státní opeře. Když se v roce 1961 postavila berlínská zeď, Soňa riskantně projela proslulým přechodem Checkpoint Charlie, když obelhala východoněmeckého policistu.

Za týden poté, ještě v uprchlickém táboře, dostala nabídku angažmá v Deutsche Oper. Nejslavnější rolí v Sonině kariéře byla Carmen, kterou zpívala 156krát na jevištích tří kontinentů.

Červená

Sonin pradědeček Václav Červený byl proslulým výrobcem žesťových nástrojů, které u něj objednával Franz Josef pro rakousko-uherskou armádu. Málokdo ví, že vynalezl i saxofon, ale protože neměl na patentování, pan Sax si ho přivlastnil a nechal patentovat. Ve filmovém archivu jsme náhodou objevili reportáž o tom, že saxofon pochází z Čech.

Když jsme se Soňou odjely točit do Berlína, navštívily jsme i Státní operu, kde začínala. Namísto rudých plyšových sedadel, zrcadel a pozlacených balkonů jsme se ocitly na staveništi rekonstruované opery. Ale Soně to nevadilo, chodila mezi dělníky po jevišti jako někdejší diva a říkala, že je šťastná, že tam zase může stát jako kdysi.

V Praze začala svoji druhou českou kariéru v 77 letech. Dosud účinkovala v Národním divadle v pěti operách. Březinovu a Nekvasilovu operu o procesu s Miladou Horákovou Zítra se bude… sama iniciovala, právě tak jako operu 1914, když požádala amerického režiséra Roberta Wilsona, aby se jí ujal ve svém třetím pražském hostování.

Navzdory dějinným turbulencím 20. století si Soňa zachovala svoji čest a noblesu.

Přestože ji komunistický režim připravil o rodnou zemi, nikdy se nevzdala svého češství, na němž lpěla jako vlastenka, nikdy neztratila svoji perfektní češtinu a v osmdesátých letech v San Francisku dokonce přiměla vedení opery, aby nastudovalo Janáčkovu Její pastorkyňu v češtině. Všem účinkujícím přeložila libreto do angličtiny, francouzštiny a němčiny a učila je české výslovnosti.

Jednadevadesátiletá Soňa se pořád směje, ustavičně se na něco těší, stále chce pracovat. Právě teď studuje ve Stavovském divadle roli v Lorcově Krvavé svatbě, kterou režíruje duo SKUTR.

Soňa narozená ve znamení Panny je vždycky perfektně připravená na svoji roli, ale také na svůj život. Nebo i na smrt. U architekta Josefa Pleskota si objednala černý žulový náhrobní kámen, který musel jeřáb přenést přes zeď hřbitova v Hradci Králové. Soňa se rozhodla, že svůj poslední odpočinek najde v hrobce pradědečka Václava Červeného. Když položí k náhrobní desce se jménem Soňa Červená květiny, směje se: „Vím, že tam budu muset jít, ale nespěchá to!“ Ale já říkám: „Soňo, až to tady lidi uvidí, tak si budou myslet, že už jsi v pánu!“ A Soňa odpovídá: „Tak to budu ještě dlouho žít.“

Dokumentární film Červená bude mít svoji premiéru 17. a 24. května 2017 v pražském kině Lucerna.