Česká dokumentární alchymie

Experimentální film se podobá alchymii. Propojování různých technik, sluchových a vizuálních postupů, je naladěno na stejnou vlnu jako metody raně moderních přírodních filozofů. Koneckonců nešlo jen o výrobu zlata. Experimentální filmaři slídí po tom, co spojuje a co rozděluje zvuky a obrazy. V jejich spřízněnostech i antipatiích nacházejí inspiraci k vytváření nových idejí a nových forem filmového vyjadřování.

Stejně jako tehdejší alchymisté ani oni se nenechají omezovat rigorózními principy moderní vědy. Jinak řečeno idea experimentování není podmíněna vědeckou metodou. Aniž by podceňovali důležitost mohutné experimentální tradice založené na fyzických vlastnostech celuloidu, většina dnešních experimentálních filmařů chápe, že umělecký materiál nemusí mít hmatatelný charakter. Sekce Fascinace: Exprmntl.cz na letošní Ji.hlavě dosvědčila, že toto porozumění je vlastní i českým experimentálním tvůrcům.

Nejvíce přímou transmutaci představuje velmi krátký snímek Jakuba Korselta Hoax (2016). Film zachycuje talíř letící bezejmenným polem. Jeho syrová stopa se v mnohém podobá amatérským videím, která známe z YouTube. Avšak Korseltova manipulace materiálu ukazuje, že snímek je něčím víc než primitivním dokumentačním záznamem fungování nové hračky.

Rychlá montáž opakovaných záběrů letícího objektu ztěžuje formování představy prostoru a způsobuje, že divák ztrácí půdu po nohama. Korseltova volba hudby – jednoduchá stopa pravidelných elektronických úderů – film dále vyvazuje z kontextu reálné životní situace. Hoax má rysy galerijní instalace či videa doprovázejícího technoparty. Jemné pohrávání s ohniskem a zrnitostí doplněné černobílým charakterem filmového materiálu lehce omamuje filmové publikum.

Hoax, Jakub Korselt, 2016

Pozoruhodné je, jak Korseltova metoda zobrazování UFO podrývá chladnou estetiku současného amatérského filmu. Nepoužívá technologie k tomu, aby jeho snímek vypadal ještě přesvědčivěji mimozemsky, naopak. Vytváří jasnou mystifikaci a využívá přitom estetických narážek upomínajících na staré fotografie milované teoretiky spiknutí. Těžiště jeho zájmu spočívá v samotné obrazivosti, ne v autenticitě obrazu.

Podobnou subverzi materiálu můžeme vidět v Dialogu (2015) Kryštofa Strejce, přízračné transmutaci Cizince (1967) Luchina Viscontiho. Strejc pracuje s jedinou scénou z Viscontiho filmu – rozhovorem Arthura Mersaulta (Marcello Mastroianni) s knězem (Bruno Cremer). Mersault, který čeká na popravu, tvrdí, že otázka existence Boha je bezvýznamná a že je lepší žít, jako kdyby žádný život po smrti neexistoval. „Vaše srdce je slepé,“ odpovídá mu kněz.

Zvolený materiál Strejc proměňuje takřka k nepoznání. Scénu vidíme přes broušené sklo, které rozmazává tváře herců, již se stávají nerozeznatelní. Ústřední text existencialismu migruje ze stránek Camusova románu skrze podobu a hlas Mastroianniho a Cremera do nového prostoru mezi abstraktními tvary.

Strejcův film jako takový se ve skutečnosti idejí, které formuloval Albert Camus, netýká. Jeho námětem je rozhovor jako objekt, sám o sobě nejspíš podobně bezvýznamný jako teologické otázky, které v něm zaznívají. Stejně jako původní novela ostře utnula po staletí trvající náboženský dialog, obrušuje Strejcův film na oplátku ostří její vlastní rozmluvy.

S mnohem extravagantnějšími vizuálními intervencemi přichází Jakub Krejčí ve svém WhereWhoYouMeAre (2016), když městskou krajinu nechává prostoupit estetikou videohry. Herečka Natálie Loukotová bloudí Prahou jen v doprovodu svého vyprávění. „Zkusím [sen] zrekonstruovat mimo spánek,“ říká a naznačuje tak, že 3D animace, které se začínají objevovat, její sen zhmotňují.

Na obzoru se tyčí obrovská anténa. Jednotlivé budovy postupně nahrazují jejich animované protějšky se zjednodušenou architekturou. Skutečný svět se odlupuje, spěchá směrem k jasným barvám a prostorovým nejasnostem. Hlas vypravěčky nakonec ovládne panika „Nic si nepamatuji,“ řekne a nechá ze sebe vytrysknout sprostotu završenou smyčkou řevu.

Poselství možná je, že v digitálním světě číhá nebezpečí. Leč WhereWhoYouMeAre není technofobický film a nelze jej podezřívat z luddistické, anti-internetové paranoie. Hrozba nevyvěrá z videoherní estetiky, ale z neurčitého snu, který vše uvádí do pohybu. Krejčího 3D animace jsou nástrojem, jenž umožňuje, aby honba za představou dosáhla hloubek šílenství.

WhereWhoYouMeAre, Jakub Krejčí, 2016

Protagonistka filmu je beztak pouhou šifrou, zastupuje rozsáhlejší perceptuální problematiku. Postava jako prostředek k cíli – takový argument zazní také ve snímku La Photo du Colonel (2015) v následující formulaci: „Na postavách již nezáleží. Záleží jen na pohybu.“ Filmařka Martina Holá používá citaci, vyňatou z rozhovoru s Eugenem Ionescu, aby vsadila řadu rozmanitých obrazů do nových kontextů.

Slova umístěná na plátně se sama vlastně stávají rekvizitami, jejich uspořádání vytváří prostor pro fyzickou interakci mezi dramatikovou volbou slov. Ve vtipném filmu Martiny Holé se stává rekvizitou vlastně úplně vše – od odrazu lesa na hladině jezera až po vír na povrchu plánu města z ptačí perspektivy.

Nejzajímavější případ představuje kresba baseballové pálky. Rotuje v odpovědi na jinou Ionescovu větu: „Pohyb vyplňuje postavy.“ Její obraz předpokládá přítomnost lidské bytosti, která uchopuje pálku čekající na úder. Zobrazená pálka začne naplňovat svůj osud, avšak dráhu pohybu protáhne za hranice rozmáchnutí a pokračuje v rotaci. Její dráha zmaří naše očekávání a vymaže tak představu baseballového hráče z (filmového) pole. Pohyb ji abstrahoval.

Tutéž techniku lze použít na opravdové lidské postavy jako na fotografie krajiny či jednoduchou animaci. To Be Framed (2016) Zbyňka Baladrána provádí transmutační zákrok na skupině skutečných dětí, které si hrají na troskách bývalé německé vojenské základny. Jeho černobílé obrazy evokují přímočarost tradice dokumentární verité, jsou však podrývány konkurenčním zvukovým vlivem hudby a hlasu vypravěče.

Střídání přílivu a odlivu elektronického bzukotu připomíná historickou dimenzi úzkosti snímané krajiny. Vyprávění je však mnohem více odcizené. Začíná otázkou: „Jakým způsobem bychom měli uspořádat své životy?“ a pokračuje vysvětlováním nutnosti překladu. Ten je nutný nejspíš proto, že děti, které nemluví, potřebují hlas a jazyk dospělého. Jejich plán je „povstat z násilí a obrátit je k sobě samému“ – interpretace krajiny, po které kráčí.

„Teď jsi zmaten,“ řekne hlas. Napětí mezi vyřčeným a nevyřčeným, mezi dítětem a dospělým, mezi přítomností a minulostí zůstává přítomno v plné síle. Překladatelé, mezi něž je nutné počítat i tvůrce filmu, „vzali kameru a o něco se pokoušejí.“ Cílem je jednoduše učit se, v nejobecnějším smyslu, z dějin násilí.

Myslet si, že po tomto filmu by měla nastat jednoduchá katarze, uvolnění napětí, znamená nepochopit jeho experimentální metodologii. Podobně jako díla alchymistů, nepolíbených vědeckou revolucí a jejím projektem uspořádání světa, má To Be Framed svobodnější experimentální strukturu. Totéž platí o dalších filmech v sekci Fascinace: Exprmtl.cz. Tvorbu významu a inspirace zakládají jejich tvůrci na elastickém napětí a otevřených metaforách. Vstoupili do teoretické krajiny, která se rozprostírá mezi animací a dokumentem, adaptací a recyklací, jazykem a obrazem.

Z anglického originálu přeložila Tereza Hadravová.