Česká televize o undergroundu

V pátek 19. září jsem narazil na zajímavý programový souběh: v 18.55 odvysílala ČT 2 pod názvem Underground is life první část rozsáhlého cyklu Fenomén underground. Byla věnována vlivům tohoto hnutí sedmdesátých a osmdesátých let na dnešní generaci. Na ČT Art byl téhož dne ve 20.17 uveden další díl téhož cyklu: Není Charty bez „androše“.

Zastavím se nejdříve u tohoto druhého dílu, protože zachycuje vstup undergroundu na veřejnou scénu sedmdesátých let.  Režisér a scenárista Břetislav Rychlík, který spolu s Františkem Čuňasem Stárkem a Jiřím Fiedorem patří k i trojici iniciátorů a tvůrců celého mnohadílného cyklu, shromáždil na jedné straně svědectví příslušníků politické opozice, na straně druhé vzpomínky příslušníků a souputníků undergroundu a konečně dobové úřední i televizní doklady o režimním pokusu toto hnutí potlačit.

Pořad přesvědčivě vysvětlil souvislosti mezi proběhnuvšími událostmi a reakcemi na ně. Podle výkladu Dany Němcové začalo policejní sledování a pronásledování v roce 1974, kdy Státní bezpečnost na základě upozornění místního udavače zachytila schůzku mladých lidí v Rudolfově.

Dlouhé vlasy a vkus odlišný od tehdejšího „mainstreamu“ vzbudily podezření, že spontánní organizace setkání je ve skutečnosti plodem promyšlené ideologické diverze. V roce 1976 byli někteří členové hnutí zatčeni a čtyři z nich v září odsouzeni. Na jejich obranu už v dubnu téhož roku vystoupili profesoři Patočka, Kosík, spisovatelé Havel, Vaculík, Kohout a další. „Propojení“ vyvrcholilo v lednu 1977 zveřejněním prohlášení Charty 77 opatřeného téměř půl třetí stovkou podpisů. Podepsali intelektuálové, kněží i příslušníci undergroundu, převážně dělníci.

Do jisté míry překvapením byl zato pro mě díl nazvaný Undergound is life. Pedstavil část současné generace, která se snaží žít a působit mimo komerční vazby k televizi a k oficiálnímu pódiu. Věděl jsem, co tito mladí lidé chtějí, a co ne, ale netušil, že mnozí z nich dobře slyšeli o původním undergroundu. Aniž na něj formálně navazují, vyznávají jeho touhu projevovat se po svém stejně jako ti, za které před desetiletími promluvil svými teoretickými úvahami Ivan Magor Jirous. Takový teoretik se ovšem zatím mezi mladou generací nevyskytl.

Je pravda, a ve 39. čísle Respektu na to právem poukázal Jan H. Vitvar, že dnešní alternativa nemůže sdílet patos původního undergroundu. Její nechuť k mainstreamu je skutečně dána vkusem a životním stylem, nikoli riskantním pokusem prosazovat svůj způsob existence ve vnucené konfrontaci s mocí. Ta je dnes vůči alternativní kultuře oficiálně bezpříznaká a inertní. Přesto jsem si rád poslechl, jak šéfredaktorka Voknovin Brozmanová, ani ne třicátnice, a četní praktičtí hudebníci chtějí čelit a čelí tomu, že tlak ideologický byl vystřídán finančním.

Vyjádření organizátorky Moniky Šikulové, hudebníků Tomáše Skřivánka a Tomáše Rogo Rogowského nebo vydavatele Vladimíra Lábuse Drápala jakož i názorně zachycená atmosféra setkání alternativců pod názvem Dobroměřice 2014, kde režisér Václav Křístek většinu rozhovorů natočil, svědčily o tom, že existuje odhodlání vytrvat v nesnadném postavení dnešní alternativy.

Vladimír 518, autor průzkumného projektu Kmeny, vznesl z věcného odstupu zásadní a předem nezodpovězenou otázku, jak vůbec žije a přežívá po převratu česká hudební alternativa. Připojil obecný postřeh, že se česká kultura jako celek do nových podmínek neadaptovala. Projekt Kmeny by mohl a měl tuto otázku zodpovědět a obecný postřeh zkonkrétnit.

České televizi patří zásluha jednak o důkladnou připomínku bezprecedentního fenoménu, jakým byl český underground, jednak o nastolení živého problému dědictví jeho postoje. Na underground sedmdesátých a osmdesátých let se totiž pozapomnělo. Je to škoda. Byl to jedinečný a dokonce úspěšný pokus žít po svém v době, která takové pokusy nesnášela a násilně likvidovala.

Underground se na rozdíl například od nás zakázaných spisovatelů netoužil umělecky etablovat nebo vrátit do oficiálních struktur. Věděl, že do nich nepatří. Toto jeho sebevědomí mi imponovalo a imponuje dodnes. Dokládá, že i nyní je možné žít mimo zhoubný vliv komerční zábavy a dobře placené konformity, zejména když k tomu není nutno unikat do poloilegálního podzemí. Skýtá to naději pro všechny, kdo chtějí v globalizovaném světě být a zůstat sami sebou.

Medailon autora