Svobodné matky to mají složité
Dne 20. listopadu 2014 jsem zcela náhodně zapnul večer ČT 2 podle principu, „ať se chytí, co se chytí“, a ve 21.30 se ocitl tváří v tvář pětadvacetiminutovému pořadu Být či nebýt svobodnou matkou?, který tvoří součást cyklu Pološero. Režisérka Olga Dabrowská, zároveň autorka námětu i scénáře, v něm předložila pod patronací kreativní producentky Jany Škopkové několik záběrů ze života mladých žen, které otěhotněly a přitom neměly po boku manžela nebo partnera ochotného snášet s nimi rodičovské radosti i povinnosti.
Otec Romanina dítěte je ženatý, rozvést se nehodlá, a přítelkyni tím přímo nebo nepřímo posílá na potrat. Vlídný gynekolog MUDr. Vladimír Fuchs jí vyloží, že lékař by byl samozřejmě rád, kdyby se počaté dítě narodilo, ale neméně vlídně ji informuje, že pokud se necítí na to stát se matkou, je možné zbavit se plodu téměř bez rizika a ani další početí není prakticky ohroženo. Tím Romaninu nejistotu jen prohloubí. Předestře jí svobodnou volbu mezi dvěma rovnocennými možnostmi.
Pořad svědomitě zahrnul také případ Ivany, matky osmileté dcery a oběti manželova odmítnutí druhého dítěte. Ivana, která odmítla prozradit identitu, podstoupila zákrok, aniž jí řekli, že může mít – a také potom měla – závažné následky v podobě postinterrupčního traumatu vyvrcholivšího sebevražedným pokušením.
Romana se stane jakýmsi lakmusovým papírkem zkoumajícím, co čeká ženu, která se rozhoduje „do toho jít“. Zajde na úřad práce, seznámí se s nepříliš lákavými podmínkami života v azylovém domě i s vyhlídkou na sociálně podpůrné dávky, pozná se s Žanetou, která vedle toho, že pečuje o tříletou dceru, pracuje dvanáct hodin denně i o víkendu. Pozve Romanu na schůzku, kde se setká několik matek podobného osudu, kolem nichž se dojemně pohybují a batolí děti.
Jímavé citové akcenty, jimiž kamera hýří, pokládám za nejspornější vnější rys celého pořadu. Odpovídá jim i závěrečná promluva, ve které komentátorka vyzývá diváky k laskavému pochopení pro dívky, které si sice svou nelehkou situaci snad i zavinily nebo spoluzavinily, ale jako všichni chybující si zaslouží vstřícnost.
Místo dlouhých lyrizujících záběrů na procházkách, během nichž hrdinky rozvažují nad příštími kroky, by příběhům svobodných matek svědčil podle mého názoru věcný přístup, který by jejich postavení důkladněji a v širších souvislostech osvětlil. Někdo měl hrdinkám, divákům, státním institucím a zákonodárcům položit stručné, ale nekompromisně ostré otázky. Zakládaly by se na zkušenosti a odborné znalosti, které praví, že nejen Ivaně, ale každé ženě přináší interrupce těžký, mnohdy doživotně doléhající zážitek: vždyť jde o likvidaci příslibu příštího dítěte spočívajícího v matčině těle. Obě možnosti, jež předestřel své pacientce pan doktor, nejsou totiž zcela rovnocenné. To neoslabuje naléhavost oněch otázek, naopak ji posiluje.
Nemluví ze mne katolík, ostatně podotýkám, že hájím právo žen na svobodnou volbu a nesouhlasím s rigidním vztahem představitelů své církve k potratům. Znamenají smrtelný hřích jen pro některé, ale pro všechny těžkou duševní újmu, které se mají ženy pokud možno vyhnout, a společnost jim k tomu má pomáhat. Pomáhá nedostatečně, nestará se například o možnost zkrácených pracovních úvazků a vůbec o tvorbu aktivních příležitostí k samostatné existenci a spokojuje se s podporou spíše charitativní povahy.
Zajisté, Romana východisko ze svobodné volby ztělesnila touhou si dítě ponechat, ale z pořadu na mne přesto dýchala nebo spíš vála relativizující opatrnost a pochybná moudrost omezující se převážně na výčet okolností, které dokládají, o jak složitý problém jde. Místo důslednějšího osvětlení zůstalo téma doslovně v pološeru. Celému cyklu přitom rozumím tak, že jeho smyslem je pološero prosvěcovat.
