Český dokument na veřejnoprávní obrazovce
Česká televize patří dlouhodobě k největším producentům i koproducentům dokumentárních filmů v České republice. Jako médium veřejné služby propůjčuje dokumentárním filmům větší prostor v programových oknech než televize komerční. Jaké dokumenty jsme během prvních pěti měsíců roku 2016 mohli na obrazovkách veřejnoprávní televize zhlédnout?
Při podrobnější analýze programové skladby se nelze ubránit dojmu, že pod pojmem dokument jsou v současnosti nejčastěji prezentovány a opakovaně reprízovány pořady z cyklů jako Příběhy slavných, Na cestě, Cestománie nebo Portréty a jejich starší či novější variace. Méně často na obrazovkách narazíte na docusoapy, docudramata či nejrůznější formáty reality TV, které jsou populárnější zejména v zahraničí a jejichž četnější přejímání si Česká televize teprve osvojuje, ať už vzpomeneme populární Čtyři v tom, nebo kontroverzně přijatou Zlatou mládež.
Česká televize v první polovině letošního roku odvysílala průměrně 260 dokumentů měsíčně. V tomto čísle jsou zahrnuty solitérní dokumenty, distribuční tituly uvedené v kinech, ale i dokumentární cykly a také docusoapy a jiné nové formáty. Veřejnoprávní obrazovka pak divákovi nabídla měsíčně průměrných 53 premiér, což není vzhledem k počtu šesti programů příliš vysoké číslo. Nezbývá než doufat, že v dalším půlroce počet premiérových dokumentů vzroste, zejména v případě solitérních dokumentů. Ve sledovaném období (první polovina letošního roku) Česká televize nabídla hned několik divácky atraktivních celovečerních filmů. Nový rok zahájila dokumentem Filmový dobrodruh Karel Zeman, který měl premiéru na festivalu v Karlových Varech a prošel úspěšně i distribucí v kinech. Nejen fanouškům fotbalu byl určen dokument Věčná Slavia, který zachycuje jednotlivá období slávistické historie. Dějinám nejpopulárnějšího dětského pořadu Večerníčku se věnoval solitér Dobrý večer v každém čase a dokument Uprchlíci se vyjádřil k aktuální migrační krizi v Evropě. Nabídka solitérů byla tedy tematicky velmi pestrá.
Ze všech dokumentárních formátů vedly počtem vysílání (a opakovaného reprízování) dokumentární cykly. Tvořily asi 74 % z celé programové skladby. Solitérní dokumenty – tedy oblast autorských dokumentů – tvoří o něco více než dvacetinu produkce, zbylých 4,5 % představují nové formáty jako docusoap či docu-reality.
V současné programové skladbě České televize lze vysledovat tři rozsáhlé tematické oblasti, které se v obměnách a nových verzích stále vracejí. Jsou to solitérní filmy a celé cykly o významných osobnostech (živých i zesnulých), cestopisné dokumenty a dokumenty věnované historii (zpravidla II. světové válce či socialistickému režimu).
Jakožto médium veřejné služby má Česká televize povinnost upozorňovat svým programem na významná výročí, historické události a výjimečné dny. Vyšší počet dokumentů oproti jiným dnům tak například nabízel 8. květen, ale i 8. duben jako Mezinárodní den Romů, při jehož příležitosti Česká televize nabídla hned tři televizní premiéry (Ženy v poli, Smysl života pana Horvátha, Janica a Perla).
Více než polovina odvysílaných dokumentů ve zmíněném období zcela pochopitelně byla k vidění na programu ČT 2, který je žánrově i tematicky nejpestřejší. Mezi stálice programu patří nejen zmíněné cestopisné cykly, ale i dokumenty věnované přírodě, vědě a historii. V těsném závěsu, co se kvantity týče, je program ČT Art, kam se soustřeďují dokumenty o umění, portréty významných osobností a nejméně mainstreamové záležitosti určené náročnému divákovi. Oproti tomu ČT 1 nasazuje dokumentární tvorbu velmi zřídka, vsadila především na nové díly populární 13. komnaty nebo na nový dokumentární seriál Parta maraton či (tematicky opět sportovní) docusoap Sezóna za vodou. Solitérní dokument do hlavního vysílacího času prvního programu jako by snad nepatřil. Pokud se však osvědčila cyklická tvorba, je na škodu odsouvat dokumenty pouze na vedlejší kanály.
Zdá se, že solitérní náměty na autorský film dostávají v České televizi stále menší prostor, že vítězí představa dokumentu jako součásti většího cyklu. Filmaři jsou nuceni své vize vměstnávat do populárních žánrů, omezujících formátů a striktně daných programových oken. Nezbývá než doufat, že je stanovená pravidla nebudou v budoucnu svazovat až příliš.
