Čím hůře ve společnosti, tím lépe ve filmu

Jaký byl původní koncept filmu? Měl jste v plánu věnovat snímek postavě samotného Kriegla, nebo jste hned věděl, že chcete natáčet o jeho následovnících?

Projekt iniciovala producentka Jarmila Poláková ze společnosti Film & Sociologie, která mě oslovila s námětem na dokumentární film historika Martina Gromana o Františku Krieglovi. Obrátila se na mě myslím proto, že jsem předtím dělal film o Jaroslavu Šabatovi (Dějiny Jaroslava Šabaty, pozn. edit.), disidentovi a Krieglově bývalém příteli. Při rešerších jsme zjistili, že v ČT už existuje krátký portrét Kriegla od Pavla Kačírka, takže se námět na film posunul směrem ke Krieglovu odkazu, skrze několik laureátů jeho ceny. Tato cena je každoročně udělována Nadací Charty 77 těm, kteří projevili výjimečnou občanskou statečnost. Do filmu jsme nakonec zvolili čtyři osobnosti – bankovního experta, anarchistu, jezuitu a senátorku, která je stejně jako Kriegel lékařkou. (exponenta „kauzy Drobil“ Libora Michálka, anarchistu Jakuba Poláka, kněze Františka Líznu a neuroložku Alenu Dernerovou, pozn. edit.). Název Léčba dějin pak indikuje, že se nejedná o portrétní film, ale o obecnější téma.

S jakými komplikacemi jste se při natáčení potýkal?

V závěrečném období natáčení nastal smutný zlom, když zemřel Jakub Polák, jeho antipohřeb, který uspořádali anarchisté, tvoří závěr filmu.  Jinak obecně bylo obtížné hledat spojení mezi minulými událostmi, za které získali aktéři Krieglovu cenu, a jejich současným životem. Hledali jsme jak představit jejich angažované myšlení a postoje, aniž bychom používali velké množství archivního materiálu. Ti lidé překračují hranici konvencí, hranici běžného jednání a jsou často nepohodlní pro prostředí, v němž se ocitají. Chtěl jsem, aby  bylo vidět, v čem je podstata takových postojů a z čeho vyrůstají.

Snímek vyzývá k občanské angažovanosti, k tomu, aby lidé nespoléhali na instituce a sami se zapojovali do veřejného prostoru. Má smysl se snažit reformovat politické strany zevnitř nebo je stranický systém v ČR nereformovatelný a pomůže už jen tlak ze strany občanské společnosti?

Tato otázka se řešila i v dokumentu o Šabatovi. Disent v socialistickém Československu vznikl ve chvíli, kdy nastolený systém vyloučil řadu lidí z možné účasti na politickém i společenském životě. Léčba dějin ukazuje, že i v dnešní době můžeme hovořit o různých formách disentu, byť je to jen v rámci menších prostředí, kdy člověk odmítne přistoupit na určitou společenskou hru a nese za to důsledky. Ohledně stranického systému souhlasím s Jiřím Dienstbierem, který se ve filmu také objeví, že ke zlepšení politických poměrů by došlo už jen tehdy, kdyby mnohem více lidí, alespoň desítky tisíc, začalo být aktivní v rámci politických stran – vlevo či vpravo, dle své názorové orientace, tak jako je to třeba v sousedním Rakousku. Nicméně základem je angažovat se už na lokální úrovni, ve svém okolí. Když jsem studoval na fakultě, ale i nyní když tam teď učím, vždy jsem kandidoval do akademického senátu, což je pro mě nejbližší místo samosprávy. Taková místa má kolem sebe každý.

Připadá vám vzrůstající popularita angažovaných dokumentárních filmů v ČR symptomatická?

Popularita kriticky zaměřených dokumentů se odvíjí od neutěšeného stavu společnosti. V dobách krize se najde více tvůrců, kteří chtějí vyjádřit svou nespokojenost s danou situací, a zároveň přibývá diváků, které zajímají příčiny tohoto stavu. Dokumentární film nabízí k formulaci společenských problémů ideální prostor. V tomto ohledu platí Godardovo heslo „Čím hůř ve společnosti, tím lépe ve filmu“. Škoda jen, že se společenská reflexe výrazněji neprojevuje v hrané kinematografii, ale snad se to časem změní.

Vaše filmy obecně bývají politicky angažované a názorově jasně vyhraněné. Často přímo vyzývají k zásadním společenským změnám. Nicméně z formálního hlediska jsou poměrně uměřené, dalo by se říct i konzervativní. Proč se tato radikální sociální kritika nepromítá i do formální stránky vašich dokumentů?

Nemyslím si, že by byly po formální stránce konzervativní, stejně jako si nemyslím, že jsou až tak radikální. V konvenčních dokumentech hraje nonstop muzika a záběry nejsou zpravidla delší než 15–20 vteřin, tudíž postavy nedostanou takový prostor, jaký by měly mít. Osobně zjišťuji, že mě čím dál více fascinuje minimalistický styl. Vždy se pokouším směřovat ke kompaktnímu tvaru, jenž předává sdělení nesentimentálním způsobem. Často shledávám jako stěžejní hloubkové rozhovory s lidmi nablízko, v nichž se i divákům vyjevují hlubší vrstvy jejich zkušeností.

Převážná část filmu má formu rozhovorů s jednotlivými účastníky. Vy se jako režisér spíše držíte zpátky, necháváte je líčit své zkušenosti a moc do jejich vyprávění nevstupujete. Nevýhodou tohoto přístupu je, že účastníkům nekladete otázky, které by je vyvedly z míry a nutily je ukázat se v jiném světle. Nevidíte to jako problém?

Myslím, že vyvádění z míry je na místě tam, kde se člověk před kamerou snaží svým postojem zakrýt důležité věci, které jsou podstatou problému, o kterém pojednáváte. A díky vyvedení z míry najednou dojde k usvědčení. Protagonisté Léčby dějin neměli žádná tabu, jezuita František Lízna bez problémů hovoří o tom, jak svému romskému svěřenci zabavoval pornografické obrázky a jak jej provázel na jeho cestě změny pohlaví, Alena Dernerová si nebere servítky vůči žádným autoritám, i když si tím ve společnosti, v níž je nucena se pohybovat, určitě nepomůže, o Jakubu Polákovi nemluvě.

Nicméně divák, který všechny zúčastněné postavy zná, se o nich z dokumentu moc nového nedozví. S výjimkou Libora Michálka se sice nejedná o příliš známé osobnosti, ale nebylo by přece jen lepší, kdyby je film představil z jiného úhlu, případně kdyby byly ukázány v konfrontaci s lidmi, kteří měli odlišný názor na dané kauzy?

Je pravda, že za ty dva roky natáčení jsme neměli mnoho příležitostí zaznamenat situace, v nichž by postavy byly nucené ke střetu se svými protivníky v kauzách, o kterých je tam řeč. Libor Michálek i během natáčení takových momentů několik zažil, ovšem klíčová jednání na půdě Státního fondu životního prostředí se bohužel odehrávala za zavřenými dveřmi, tudíž jsme je nemohli zachytit. Pár takových situací se ve filmu přesto najde, zaznamenali jsme například vystoupení Aleny Dernerové na jednání parlamentní komise, kde je vidět, že se vůči ní poslanci chovají ostražitě a její přítomnost jim není příjemná. Ve filmu mi však šlo hlavně o to, abych ukázal, jakým způsobem tito lidé přemýšlejí a proč se angažují ve veřejném dění. 

Nelákalo by vás v budoucnu natočit nějaký experimentálněji laděný dokument?

Věřím v téma, nevěřím ve formální experiment, čímž neříkám, že větší důraz na stylistickou invenci by byl na škodu...

Uznejte, že takovýchto dokumentů s mluvícími hlavami je opravdu hodně.

Nedávno jsem měl na FAMU přednášku s názvem Dramatika mluvící hlavy. V ní jsem mimo jiné obhajoval tezi, že tvář a dobře natočené monology a dialogy mohou být stejně umělecky relevantní jako film stojící na situacích. Mám k tomu řadu příkladů a je fakt, že mě i ve vlastní tvorbě průzkum těchto možností fascinuje. Můžete samozřejmě klidně říct, že se mi to nedaří, ale pro mě je to jeden z těch minimalistických prvků, které jsou mi vlastní.