Co je to konstruktivní žurnalistika?

Kdysi dávno se u nás hojně užíval pojem konstruktivní kritika. Požadoval-li někdo tehdy po nějakém autorovi, aby jeho kritika byla „konstruktivní“, mělo to celkem jasný význam – mohl tepat chyby nikoli adresně a už vůbec ne prezentovat je jako systémové, ale pouze a jedině jako chyby jednotlivců. Malý příklad – nebyly-li v létě na pultech ovoce a zelenina v dostatečném množství a kvalitě, nebyla to vina zcestného plánovacího systému ani neschopnosti plodiny včas sklidit a dopravit zboží od producenta k prodejci, ale buď objektivních potíží, nebo neschopných a zkorumpovaných prodavačů. A dá rozum, že snáz se vymění kradoucí pan vedoucí než socialistické zemědělství. Konstruktivní kritika se oficiálně popisovala jako odhalování nedostatků a zlořádů, které mělo vést ke zlepšení socialistické skutečnosti, a tudíž obsahovalo i návrhy, jak zjištěný problém řešit. Na rozdíl od kritiky nekonstruktivní, která jen „bořila“. Volání po konstruktivní kritice byl samozřejmě čistě formální požadavek. A většina navrhovaných opatření byla na úrovni science-fiction.

Tuto zkušenost, získanou životem v některém ze socialistických států před rokem 1989, kolegové novináři v západní Evropě nemají, a tudíž v nich přídavné jméno „konstruktivní“ žádné reminiscence nevyvolává. A tak se v poslední době stále více mluví a píše o konstruktivní žurnalistice. Co si pod tím pojmem představit? 

Debatu otevřela kniha jednoho ze špičkových dánských novinářů Ulrika Haagerupa, šéfredaktora zpravodajství veřejnoprávní televize DR, nazvaná Constructive News. Autor v ní mimo jiné tvrdí: „Miliony čtenářů, posluchačů a diváků se obracejí k tradičním médiím zády. Jedním z důvodů je jistě to, že lidé jsou nemocní a unavení z negativního obrazu světa, který jim novináři v médiích prezentují.“ Ne všichni v branži jsou ale s tímto názorem ve shodě.

Kritici konceptu připomínají – výběr informací je jedním z podstatných důvodů, proč lidé vyhledávají média. Ta mají know-how na to, aby z nepřehledné záplavy informací vybrala ty, které mají pro příjemce nějakou relevanci. Podle toho, jak se jim to daří a jaký úhel pohledu při tomto výběru používají (například bulvární a seriózní deník se od sebe odlišují především prioritami výběru informací), získávají nebo naopak ztrácejí čtenáře, diváky, posluchače. 

Pokud budeme vybírat jen ty zprávy, u nichž se dá předpokládat, že s sebou nesou něco pozitivního, pak se dopouštíme jisté manipulace. Skládáme obraz světa, který ve skutečnosti neexistuje – podobně jako neexistuje svět, v němž dochází pouze k negativním událostem.

Nicméně Haagerup vychází nejen z vlastních zkušeností, ale i řady výzkumů. A ty ukazují, že publikum si zjevně myslí něco jiného než novináři. V průzkumu provedeném v létě v Německu agenturou Forsa na zakázku zpravodajství největší komerční televize – RTL Aktuell – téměř polovina dotázaných souhlasila s tvrzením, že v německém televizním zpravodajství jsou příliš negativní reportáže a příspěvky. Čtyřicet pět procent se pak domnívalo, že televizní zpravodajství příliš akcentuje problémy. 

Můžeme si oprávněně myslet, že většina lidí snad chce slyšet, číst či vidět pozitivní zprávy, nechce vědět o problémech, které svět má, o rizicích, která jsou spojena například s vysokou životní úrovní v řadě zemí Evropy a podobně. Od médií ovšem není příliš zodpovědné je v představách o bezrizikovém světě utvrzovat.

Haagerup se poté, co vyvolal svou knihou rozsáhlou mezinárodní diskuzi, na konci července vzdal místa v DR a založil v Dánsku takzvaný Constructive Institute. Ten připravil první celosvětovou konferenci na toto téma. Global Constructive Journalism Conference se bude konat od 26. do 27. října 2017 v Aarhusu.

Je pravděpodobné, že se na ní bude mluvit i o dalších rizicích, která jsou s konceptem konstruktivních zpráv spojena. Například o možné podobnosti redakčních materiálů s PR a reklamními sděleními firem, ale i různých státních institucí. Ostatně s konceptem pozitivního zpravodajství v uplynulých deseti letech přišlo hned několik médií – většina z nich zjistila, že autoři začali mít brzy tendenci například v materiálech o nových vynálezech bagatelizovat problémy s nimi spojené (je to stejné jako psát o novém léku a nezmínit drobnost – jeho vedlejší účinky), ale mnohem horší bylo, že se konzumenti takto nastavených médií v podstatě dobrovolně vzdávali účasti na veřejné diskuzi o řadě témat – neboť ta byla otevřena jen díky nějaké negativní události.

Jiná věc ovšem je, pokusit se namísto změny výběru informací skutečně realizovat koncept konstruktivní kritiky. Popsat problém a pokusit se hledat jeho řešení je mnohem nadějnější a životaschopnější postup než se pouze omezit při výběru témat na více pozitivních zpráv. Naději vzbuzuje nový pořad, který začne německá druhá veřejnoprávní televize ZDF vysílat 7. října. Pořad Plan B nahrazuje nedávno zastavený společenský magazín ML Mona Lisa. Na pořadu je nejzajímavější jeho struktura. Bude se, ostatně jako podobné relace v ZDF i jiných televizích, věnovat problémům, jimiž žije německá společnost (stoupající nájmy, nedostatek míst ve školkách, spravedlivé mzdy, chudoba ve stáří), nicméně v půlhodinové relaci bude problém na začátku krátce prezentován a většina pořadu se bude věnovat různým možnostem, jak jej řešit či jak přispět k jeho zmírnění. Vysílací čas dostal pořad v sobotu v 17.35.

Tak uvidíme.

Autor pracuje v České televizi.