Čtyři dny v Hotelu Pavouk

K Pavlu Kohoutovi a jeho ženě Jeleně Mašínové mě přivedl Petr Minařík, organizátor literárního festivalu Měsíc autorského čtení. Požádal mě, abych s kamerou doprovodil oba spisovatele na čtyřdenní středoevropské turné na trase Brno–Košice–Ostrava–Wroclaw. Z cesty měl vzniknout situační film, portrét slavného spisovatele. Byl jsem dopředu upozorněn, že pan Kohout se se mnou nebude chtít bavit, že si pečlivě hájí soukromí a že na jakékoli režijní nápady nemá náladu. Nejraději má prý jasné otázky, na něž se dá zhruba do minuty odpovědět. Přede mnou si prý na Kohoutovi vylámal zuby Radim Procházka. Když jsem Radimovi volal, zněl v reakci dosti vyděšeně: „Ježišmarjá, to bylo děsný, vše, co jsem měl připravený, odmítal, vůbec nespolupracoval.” Byl jsem zvědavý, jak takový podnik může dopadnout, a nabídku jsem s hrůzou přijal.

Když jsem se s Pavlem Kohoutem v Brně setkal, překvapilo mě, že je ochoten se se mnou vůbec bavit. Byl ostražitý a bylo zřejmé, že ke spolupráci jej přemluvil Petr Minařík, jemuž zjevně důvěřuje. I proto jsem se rozhodl z Petra učinit třetí postavu filmu. Zcela jedinečně se podařilo mít ve filmu vedle Pavla Kohouta i jeho životní (a spisovatelskou) partnerku Jelenu Mašínovou, která se doposud zdráhala veřejně vystupovat. Film ji zachycuje v momentě, kdy překonává sama sebe a po boku zkušené celebrity literárního nebe, Pavla Kohouta, stojí tváří tvář početnému publiku. Nejzajímavější pro mě byly momenty, kdy Jelena, skoro mlčky, přesto s jemným humorem a šarmantně, ironizovala Kohoutovy odpovědi i jeho ad hoc zjevně pro film improvizovaný mačismus. Propojení Pavla Kohouta a jeho ženy hraje nakonec překvapivě důležitou roli v celém materiálu.

Během natáčení Pavla Kohouta překvapilo, že jsem znal historku o tom, jak v manéži cirkusu přemohl medvěda. Hrdě se hlásil k tomu, že využil momentu překvapení a v nestřeženém okamžiku zasadil šelmě KO úder. Podobně je prý třeba postupovat i v běžném životě. V tomto duchu jsme se bavili o budovatelské hře Dobrá píseň. Kohout odmítal přečíst byť jedinou řádku z textu, k němuž se dnes hlásí jen s hlubokou omluvou. V momentě, kdy jsem trval na tom, aby přece jen pár vět přečetl, přešel nonšalantně do protiútoku: „Mimochodem, pane Remundo, v Dobré písni vystupovala i Vlasta Chramostová a v roli Slávka váš děd, Stanislav Remunda.” A když náš vlak zastavil v polích a nebylo jasné, jak dlouho zůstaneme uvězněni v jídelním voze bez klimatizace, dal nám všem Pavel Kohout lekci, jak zvládat krizové situace. Vydržel desítky minut konverzovat s naštvanými kuchařkami Slovenské dráhy a bavit naše slovinské souputníky příběhy o Marii Pujmanové v Číně a jinými historkami ze svého dramatického života.

Na film jsme spolu se střihačem Adamem Patykem aplikovali experimentální montážní metodu inspirovanou manifestem Dogma ‘95, resp. jeho dokuodnoží. Cílem metody je syrový film, který divákovi nabízí férovou hru, když děj filmu neustále zcizuje a upozorňuje tak, že se na plátně neodvíjí záznam reality, nýbrž její „filmový překlad”. Zdálo se mi, že zvolená metoda subverzivně navazuje na období socialistického realismu, v němž Kohout začínal a od něhož se nyní distancuje. Každý střih je povinně oddělen několika políčky černé, zvuk je vždy synchronní, nepoužíváme archivy ani hudbu a místo předepsané zpovědi oběti je na konci filmu vtip o Leninovi.

Film měl premiéru loni na Febiofestu v Bratislavě a Česká televize jej odvysílá v úterý 2. 12. ve 21:15 na ČT Art.