Život je jako pára nad řekou
Tři postavy, které jsme se rozhodli ve filmu objevovat, přišly ze šedesátých let: Laco Deczi – trubka, Jan Jankeje – kontrabas a Ľubomír Tamaškovič – saxofon. Každý z nich věří sobě a tomu, co dělá. Nic jiného jim nezbývá. Chtěli jsme, aby v tomto rozpoložení splynuli a stali se trojjediným. Každý z nich je jiný. Někdo přijímá potravu jako v zoo, jiný loví v džungli. Vyloučili jsme portrétní film.
New Haven, Connecticut. V dřevěném domě nedaleko moře žije Laco Deczi. Sídlí tu i slavná Yale University a narodil se tu i 43. prezident USA George W. Bush. Sto dvacet tisíc obyvatel. Klid. S Lacem jsme se tu sešli při přípravách ještě před natáčením. Vozil nás po městě, zastavil u hromady sutě a litoval, že jsme tu nebyli před týdnem a nenatočili odstřel továrního komínu. Rád by celý film začal obrazem, v němž by stál před hromadou padajících cihel a hrál do toho rachotu na trubku. V podobném duchu se neslo i pozdější natáčení, v němž se otiskly i další Lacovy nápady. Film začíná scénou, v níž před jazzovým klubem zagumuje policejní auto s rozsvícenými majáčky, policista vchází do klubu a za chvíli z něj vyvádí suspekta Decziho. Nechá jej dát pracky na kapotu, poučí jej o právech zadrženého a po krátkém výslechu jej zatýká za to, že ve skladbě Dahoud Clifforda Browna udělal tři chyby. Policajt byl Lacův soused ze stejné ulice, Arpád, syn maďarských emigrantů. Laco ho spontánně přepadl u oběda s nápadem, že potřebujeme natočit scénu, jak policie vykopává jazzmana z klubu za to, že zvoral tři akordy. Arpi, přestože si dal pár piv, s radostí skočil na stanici pro auto, oblékl se do uniformy a scénu podle Lacova námětu s námi natočil. Film jsme koncipovali jako sled absurdních obrazů, dokumentární jam-session, v níž všechny postavy volně improvizují a reagují na situaci, na jejímž rámci jsme se sice dopředu domluvili, konec jsme ale vždy nechávali otevřený. Takže když Chris DePino, bývalý vlakový průvodčí, lobbista a politický souputník George Walkera Bushe, volal na jeho texaský ranč s nabídkou koncertu československých jazzmanů, mohlo se klidně stát, že by Laco stanul tváří v tvář bývalému nejmocnějšímu muži planety. Pro nás byl ale více než ten mocný muž důležitý moment přátelství a hravosti dvou kamarádů Chrise a Laca.
Podobně jsme pracovali i s dalšími postavami. Bylo jedno, jestli jsme natáčeli před německým obchoďákem Jana Jankeje vydělávajícího si na živobytí v mikulášském převleku, nebo Ľuba Tamaškoviče, který vyrazil do Paříže najít svého duchovního bratra Raye Stephana Ocheho, s nímž více než před čtyřiceti lety hrál ve vyprodaných klubech. Cesta ke slávě je plná úskalí a pochybností. Vyčerpávající odysea přináší únavu, ale i vůli pokračovat. Z každodennosti se stává sled očekávání, hledání, překvapení, zklamání a ... proher.
Zůstali sami sebou, hledí na sebe. Situace tak otevírají existenciální témata lehkosti bytí i smrti. Na světě s miliardou muzikantů vystupují do popředí tito tři. Zjevují se v absurditě, humoru, tragice a paradoxu svých životů, jako by plavali ve velké řece. Čas plyne. „Světská sláva, polní tráva. Lidský život je jako pára nad řekou, a proto není kam spěchat,“ říká na začátku filmu Ľubo Tamaškovič.
Pára nad řekou bude mít premiéru na 19. MFDF Ji.hlava.
