Dobré zprávy

Vydáváme se do Ostravy za panem Jiřím, který ztratil víru v okolní svět a uvěřil zednářskému spiknutí. Vždy když vzhlíží do oblak, myslí na chemtrails, tj. konspirační teorii, že nás dennodenně práškují dopravní letadla, jež nám mění vědomí a dělají z nás nemyslící ovce. 

Vytáčím číslo na začínajícího zvukaře a zběžně mu vysvětluji povahu našeho dokumentu. Že točíme o České nezávislé televizi, etalonu dezinformačních médií v Česku, a o jejím zakladateli panu Černém, který je nejen velkým mystikem, ale současně i milým člověkem. Tentokrát však jedeme do Ostravy za panem Jiřím, který je věrným divákem této televize a také zarputilým komunistou. Zvukař má jasno: „Takže točíme o kreténech.” Vzmůžu se jen na krátký apel na jeho empatii a doufám, že tato exkurze aspoň někoho z nás obohatí.

Po příjezdu do Ostravy nás čeká pan Jiří ve zpustlém baráčku na okraji města. Jeho partnerka nám připravila hromadu chlebíčků a naše seznámení se nese v přátelském duchu. Pan Jiří je skvělý vypravěč. Rád vypráví o tom, jak spolupracoval s StB a využíval svých kontaktů na státní policii, aby se mohl dostat do exkluzivního ostravského klubu. Po stěnách visí podobizny Lenina a celý dům působí neudržovaným dojmem. Výplata pana Jiřího jako vrátného místní firmy na žádné hogo fogo bydlení rozhodně nestačí. 

Pan Jiří žije na okraji společnosti. Jako bývalý horník si sice přišel na nemalé peníze i slušné postavení, ale po revoluci přišel o práci, úspory propil a teď žije více méně z měsíce na měsíc. Rád sleduje pravidelné vysílání pana Černého a jeho Českou nezávislou televizi. Prý mu pan Černý otevřel oči a zjistil, že všechno je jinak. Mainstreamová média manipulují s občany, imigranti jsou pouhým nástrojem pro genocidu bílé Evropy a člověk si musí udělat vlastní názor. Nepolemizujeme s ním, ostatně nemá to smysl, akorát si tak mezi sebe vrazíme klín.


 

Přestože se pan Jiří před kamerou ostýchá, náš zájem ho upřímně těší. Po všech těch letech, kdy se okolní svět převrátil vzhůru nohama, kolem něj stojí filmový štáb a zajímá se o jeho vnitřní svět. Konečně někdo poslouchá i jeho strasti a jeho názory bere se vší vážností do hry. I náš zvukař postupně ztrácí předsudky a tupí hrany své předešlé bojovnosti.

Po půldenním natáčení se loučíme před baráčkem pana Jiřího. Žertujeme a smějeme se letadlům na obloze, za kterými se netáhne žádná běloskvoucí čára – tedy jedovaté chemtrails. „Nepráší,” obracíme se na pana Jiřího. Ten se tomu jenom pousměje a spokojeně zamručí: „Asi doprášil.” Na cestě domů zvukař jihne a je vidět, že jeho svět nalezl nové horizonty. Všechno je jinak, už ani ti kreténi nejsou tím, čím bývali.  

Pan Jiří se ve filmu nakonec neukáže. Avšak zůstal jediným divákem České nezávislé televize, který se s námi nebál mluvit. Z přibližně osmi tisíc pravidelných diváků se nikdo jiný nepřihlásil. Včetně pana Zdeňka, který pracuje na vrátnici Českého rozhlasu a shodou okolností mi kontroluje tašku: „Já vás znám z České nezávislé televize, jak jste byl v tom jeho vysílání, že jo.” Jo, to jsem já. „Tak pana Černého pozdravujte a že mu fandím.” Rád vyřídím. 

I mě nakonec překvapí, že diváci České nezávislé televize jsou nám blíž, než si vůbec myslíme.