Dokumentaristovo svědomí

Kdybych měla vyjmenovat scény z dokumentů, které mi jako první uvízly v paměti, nacházím převážně konfliktní situace a silné výpovědi záporných postav, které mne pobouřily. Vlastně jsem si na střední škole myslela, že tak se dělá dokumentární film. V perspektivě zpracovávaného tématu donutit představitele kritizovaného, aby se prořekl, anebo z pohledu tématu kladného hrdinu dostrkat k tomu, aby na něj před kamerami zaútočil. (Ano, přiznávám, koukala jsem hodně na Moorovy filmy.)

Praxe za kamerou ale ukázala, že to není vůbec tak jednoduché. Energie vložená do přesvědčování lidí, že mají ve vašem filmu vystoupit, je pro mne obecně jednou z nejsložitějších fází natáčení. Vím, že každý režisér to vnímá jinak, ale nutnost přesvědčit jakoukoliv postavu, že jen ona je jedinečná a bez ní film nemá význam, u mne vždy vyvolává pocity špatného svědomí. I když jde o člověka, který bude kladným hrdinou, hranice, co je a co není manipulace, je těžko rozeznatelná. Jednám ve svém zájmu (ano, i v zájmu filmu, ale co to vlastně znamená?) a ve chvíli, kdy mi přijde zpráva, že se postava rozhodla spolupracovat, mou radost nabourává černé svědomí. Jak se mi to vlastně podařilo, když mne na začátku odmítl?

Potřebujete-li do filmu získat tu „špatnou“ stranu, přichází do hry další proměnné. Zpracovávám převážně sociální témata, a tak onu „dark side“ často zastupují představitelé a zaměstnanci systému. Zde mne kupodivu černé svědomí tolik netrápí, ale člověk musí nutně trochu ohýbat pravdu, aby svolení k natáčení dostal, a to ze mne také dobrého člověka nedělá. Doporučení z jiných míst, zobecnění tématu natáčení na nic neříkající věty, zdůrazňování nutnosti mít zastoupeny názory vyváženě, ač člověk někde v hloubi duše ví, že to tak ve střihu úplně nedopadne. Člověk musí být jen upřímný k tématu a divákovi. A to nemá opravdu nic společného s objektivitou.

Po přemlouvání ale přichází fáze číslo dva a tou je nutnost s těmito lidmi opravdu točit. Strávit několik hodin s temnou postavou, která se vás snaží získat na svou stranu, do kamery záměrně lže a vy se musíte hloupě usmívat, bere tolik energie, že jsem se tomu začala nevědomě vyhýbat. Nedávno jsem si uvědomila, že víc a víc ve zpracování filmů ukazuji perspektivu jen ze strany těch, se kterými v tématu souzním. Naivně si asi namlouvám, že jde o společné cíle, a tak nikoho nezneužívám a nešpiním si karmu. Vždy totiž rychle zapomenu, jak se mi je podařilo do filmu dostat.