Dokupoezie

HAIKU

I.

Vražda Mrázka
byla provedena
osobou Kočka

II.

Srsť
čokoládových
medveďov

IV.
Umlčané svedkyne
kričia do světa

DIGITÁLNE ŠTÚROVSTVO PRE SENIOROV

vtrhol muž s čiernou pančuchou na hlave
do predajne ponožiek a pančúch
zaistili zvieratá
— korytnačky, plazy a papagáje
ale aj počítače
železnice na ne
chystajú plašiče

SPADLA VO VANI K SUSEDOM

do ich bytu
vletela cez strop vaňa
s nahou susedkou
rozalja valjachmetová
relaxovala vo vani
„ležím uprostred ich izby tak,
ako ma pánboh stvoril“

CHLPATÝ HEREC NA PLASTIKE

zaručené tipy
na scvrknutie tela
kopajúca hobľovačka
šmyk na minerálke
foťák celý,
členok zlomený
vlečiem za sebou
nejakú guľu
riaditeľa televízie

Dokupoezii si můžeme představit jako záchranný kruh pro mediální útržky s „přidanou hodnotou“, které by se jinak většinou utopily v informačním přílivu. Tak jako existuje „sklížený film“ z nalezeného materiálu, zvuková topografie pracující s nahrávkami různých prostředí nebo vizuální díla využívající předměty běžného života, dá se oblíbený princip „copy & paste“ využít i v poezii. Samozřejmě, práce s nalezenými texty samozvanou metodou brikoláže či postprodukce není žádnou novinkou, takže i tento úvod je myšlen spíš jako výzva.

Vystřihovat, přepisovat, kombinovat, zkrátka dále manipulovat fragmenty z tisku, tohoto pomalu už „oldskúl“ média. Výsledkem recyklace bude pak cosi jako massmedia art, asambláž textových ready-mades, odhalující „čistou krásu slov ze života“. Nezáměrné kouzlo novinových novotvarů nabízí vzácnou příležitost nahlédnout „jazyku do kuchyně“: ne k urputným akademikům, ale přímo tam, kde ho svépomocí utváří v podstatě anonymní obec žurnalistů a přispěvatelů. Ve zrychleném proudu slovních obrazů navíc často plave i čistě situační humor, takže když máme štěstí, může vtrhnout „muž s punčochou na hlavě do prodejny ponožek a punčocháčů“. Žitá realita je dokupoezii nejen inspirací, jak tomu bývá u tradičního básnění, ale přímo surovinou. Při jejím sběru a propojování do větších celků bývá nejzábavnější proplétání autentické výpovědi s poetickou, někdy až lehce surreálnou fabulací. Dokupoezie je jakýms takýms, ale přeci výstižným odrazem toho, čím a jak společnost právě žije: měnící se městská krajina, starosti se stávajícím ročním obdobím, „neuvěřitelné“ historky i zoufalé apely z dopisů čtenářů.

Dokupoezie nehodnotí, nekritizuje, hraje si (i když někdy zlomyslně); umožňuje nám procítit radost nad nezamýšleným transcendentnem nalezených úryvků. Jejich pramenem můžou být noviny, časopisy, titulky, plakáty, zkrátka jakékoliv tištěné civilizační projevy — všude totiž čekají pasáže, věty nebo slovní spojení, která by byla škoda zapomenout. Formy si můžeme půjčit i od klasiků — haiku, sonet, volný verš, lyrizovaná próza... Ostatní už závisí jen od citu a pozornosti mediálního ekologa, podávajícího důkaz, že verbální tvořivost nemusí zůstat jen vedlejším produktem každodenní komunikace.

Prameny k následujícímu výběru byly Bratislavské noviny, bratislavský Večerník, příloha deníku SME „Víkend“ a deník Právo z roku 2006.