Důkaz, že by dokumentární festivaly měly promítat experimentální filmy

Žijeme ve věku dokumentárních festivalů, jejichž počet roste jak co do počtu dní v kalendáři, tak i míst na planetě. Mnoho z nich nabízí široký výběr námětů posbíraných ze stejně úctyhodné plejády zemí. Ovšem pouze některé z nich nabízí skutečnou rozmanitost uměleckých forem. Nefikční filmové umění představuje ohromně rozsáhlou a otevřenou kategorii, což ale tvůrci festivalových programů ne vždy zohledňují.

Navštivme festival Art of the Real, výroční přehlídku toho nejlepšího z kreativní nefikční tvorby pořádanou Filmovou společností Lincolnova centra (The Film Society of Lincoln Center) v New Yorku. Ročník 2016 nabízel díla z obou konců škály reality, tedy od těch skoro fikčních až po ty přísně vérité. Hlavním bodem programu byla retrospektiva experimentálního filmového tvůrce Bruce Baillieho.

Pro někoho ale právě takové rozhodnutí pořadatelů představuje problém. Manohla Dargisová, bez jakýchkoli pochyb obdivovatelka Baillieho díla, zpochybnila uvedení jeho retrospektivy na Art of the Real jako „svévolné“. Důvodem pro toto tvrzení nebyla skutečnost, že by jeho filmy nebyly nefikčními díly, ale naopak fakt, že „celá historie americké avantgardy spočívala mimo jiné v tom, že umělci zaměřili své kamery na skutečný svět a začali vytvářet etnografická pojednání o každodenním životě.“ Tento postřeh, bez ohledu na to, nakolik rozsáhlou kategorii banalizuje, se tváří, jako by prolnutí amerického avantgardního tvůrce s americkým dokumentaristou bylo něčím samozřejmým.

Kéž by tomu tak bylo. Kéž by toto propojení bylo tak zjevné pro všechny.

Ale není. Aby tomu tak mohlo být, je zapotřebí promyšlené festivalové koncepce. Letošní ročník festivalu Art of the Real není pouze vhodnou příležitostí k promítnutí putovní sbírky Baillieho děl, i když pochopitelně její zhlédnutí má hodnotu samo o sobě. Jde též o filmovou provokaci nutící publikum k novému zamyšlení nad tím, jak chápe podstatu dokumentárního filmu.

Ukazuje se, že experimentální tvorbu bychom měli vnímat jako naprosto neodmyslitelnou součást „nového zlatého věku dokumentární tvorby“ či boomu „hybridních“ filmů, zkrátka toho, v čem právě teď žijeme, ať už to pojmenujeme jakkoli. Festivaly by měly podporovat dialog mezi tím, co nám připadá jako zcela odlišná umělecká forma. Baillieho filmy jsou dobrou ukázkou toho, co mám na mysli. V kontextu programu přehlídky Art of the Real se nabízí vnímat Baillieho umělecký přístup jako způsob, jak nás naučit dívat se na nefikční filmová díla.

Vezměme si jednu z nejotřepanějších rekvizit dokumentární filmové tvorby: archivní fotografie. „Ken Burnsův efekt“ konec konců také není vždy úspěšný při oživování fotografií z 19. století. Přesto Baillie dokázal najít živoucí umělecký potenciál tohoto materiálu, aniž by k němu dodal jakékoli doprovodné životopisné údaje. Roslynská romance (Roslyn Romance) je depozitářem momentů zpřítomňujících světlo, přírodu i člověka, naplněným anonymními rodinnými fotografiemi. Baillie je mísí s obrazy listů a nutí je k dialogu s přírodou. Hledíme do očí těchto neznámých duší a vidíme je jako němé postavy, nikoli jako odtažité dokumenty suchopárné sociální historie.

Podívejme se na současný filmový esej od Jerónima Rodrígueze, Hledač monumentu (The Monument Hunter) představuje podvržené paměti chilského filmaře žijícího v Greenpointu v Brooklynu, který se vydává na soukromou výpravu, aby v parku někde v Santiagu objevil sochu portugalského neurologa Egase Monize. Moniz, jenž zemřel v roce 1955, je přesně tím typem člověka, o kterém se točí poklidné televizní dokumenty. Přesto Rodríguez dokáže zachytit fascinující posedlost pamětí, jak soukromou, tak veřejnou, ve filmovém eseji vystavěném na surovém materiálu dějin.

V žádném případě netvrdím, že by Hledač monumentu nebyl fascinujícím dílem sám o sobě. Žádné z děl na přehlídce Art of the Real nepotřebuje být srovnáváno s Baillieho krátkými filmy. Ale tato juxtapozice zvýrazňuje fakt, že ve své podstatě je veškerá nefikční tvorba střižena ze stejné látky. Na samotných starých portrétních fotografiích není nic afektovaného, ale žánrové konvence historických dokumentů někdy vyvolávají očekávání, že film, pracující s takovou rekvizitou, bude pouze klouzat po povrchu. Avantgardní tvorba může pomoci dekonstruovat a znovu oživit způsob, jakým se na tyto fotografie díváme.

Tento přístup funguje v mnoha různých polohách. Baillieho Parsifal a Celý můj život (All My Life) jsou miniaturními romancemi, emocionálními i abstraktními filmy, které budují náladu bez pomoci narativu i jakýchkoli postav. Nejlepší momenty Básníka na obchodní cestě (Poet on a Business Trip), dalšího nového filmu na programu přehlídky, fungují do značné míry stejným způsobem. Pikareskní forma Mše za Dakotu Siouxe (Mass for the Dakota Sioux) a Quixota komponuje heroická vyprávění z jinak skromného objemu materiálu. Tatáž prostá sláva je klíčovým prvkem filmu Měsíc a kladivo (The Moon and the Sledgehammer) Philipa Trevelyana, i když se jedná o dokument ve stylu vérité, a nikoli o experimentální filmovou esej.

V takovém porovnávání filmů bychom mohli pokračovat dál a dál. To, co chci říci, je v jistém ohledu tak obecné, až to v podstatě ztrácí jakýkoli smysl.

Přesto poslední příklad z Baillieho díla by měl objasnit, co je na těchto srovnáních tak důležitého a co můžeme z festivalového projektu Art of the Real získat. Rychlý Billy (Quick Billy), patrně opus magnum celé Billieho retrospektivy, je filmem rozděleným do čtyř částí. První tři kotouče jsou abstraktními prezentacemi fází života s jakýmisi tajuplnými zvířecími metaforami. Pak dochází k překvapivému zvratu, kdy Baillie navazuje černobílým westernem, který témata předchozích částí dokresluje i problematizuje.

Jedná se o „hybridní“ film? Obecně vzato, tohle není druh otázky, kterou by se člověk namáhal klást avantgardní tvorbě. V první řadě dává takové rozlišení smysl pouze v kontextu rigidního oddělení narativní a dokumentární tvorby, které mnohým z filmů na programu Art of the Real jen a jen překáží. Hledač monumentu funguje, ať již je jeho protagonistou skutečný člověk, zcela vymyšlený umělec anebo se za ním skrývá samotný režisér díla. Ty části Básníka na obchodní cestě, které působí nejvěrohodněji, jsou zároveň také těmi, v nichž nasloucháme poezii hlavní postavy. Je báseň fikčním dílem, či nikoli? A dává taková otázka vůbec nějaký smysl?

Manhola Dargisová, poté co nás seznámila se svojí zobecňující charakteristikou avantgardy, prohlásila ještě něco o samotném Bailliem. Něco, co je zároveň příliš obecné i hluboce pravdivé. „Tvoří umění na spojnici mezi světem viditelným a světem idejí.“ Mohli bychom říci, že veškerá filmová tvorba, anebo přinejmenším veškerá dobrá filmová tvorba, se pohybuje na této hranici. Nedává smysl vyhradit dokumentu svět viděný a narativním filmům svět idejí. Každý obraz, který kdy byl pořízen, obsahuje něco pravdy. A každý obraz, který kdy byl pořízen, nabízí alespoň zrnko abstraktní úvahy.

Nebylo by přínosem pro nás všechny, kdyby dokumentární festivaly promítaly avantgardní filmy? Právě taková úvaha bezesporu pomohla přehlídce Art of the Real stát se jednou z nejvíce vzrušujících událostí festivalového kalendáře, a to za pouhé tři roky své existence.

Text byl v originále uveřejněn na www.nonfics.com

Přeložil Štěpán Kubalík.