Festival jako jeden film

Sedím u tohoto textu dva dny po konci festivalu v Jihlavě. Místo idealistické představy, že jsem si jela na pět dní odpočinout do kinosálů, se cítím naopak vyždímaně. Udělala jsem si to ale sama výběrem osobního programu.

Nezáměrně jsem si vlastně zažila osobní festival dnešní migrační krize a válek proti Daesh (tzv. Islámskému státu). Zažít projekce jednotlivě, v rozestupu několika týdnů, myslím, že bych neodešla s tak silným zážitkem, který ve festivalové realitě na sebe navazoval, odkazoval, nechal vznikat novým kontextům a odjela jsem se zážitkem jednoho velikého filmu a opravdové mizérie.

Vítěz Zlatého medvěda v Berlíně, italský Fuocoammare (s festivalovým překladem Požár na moři) hraje čistě na emoce, ale přesto je to funkčně promyšlený tah, který vás přiková k židli. Psychosomatické problémy sympatického italského kluka Samuela jsou ve filmu položeny do stejné roviny s explicitně ukázanými mrtvolami, které vytahují z člunů připlouvajících z Afriky. Světy obyvatel ostrova Lampedusa se nikdy neprotnou s tisíce emigrantů, kteří se zde se „štěstím“ vylodí.

Fuocoammare: Požár na moři (Gianfranco Rosi, 2015)

Druhý den se mi tento film opět vyjevil v paměti a dal zcela jiný kontext filmu Callshop Istanbul. Dlouhé a zoufalé telefonáty z telefonního centra migrantů ze všech koutů světa, které občas ani nemohou proběhnout. Senegalský muž, který volá svému pašerákovi, že chce vrátit peníze za cestu, měl v noci sen, že se s ním potopí loď a on po moři do Evropy jet nechce. Ví, že to zní trochu pošetile.

Když jsem pak sledovala nervózní obraz z válečného postupu a přestřelek v Kurdistánu s názvem Pešmergové a přitom poslouchala glorifikující komentář jeho režiséra a filozofa Bernarda-Henriho Levyho, nebylo mi ani tak zle z přibývajících utrhaných rukou a mrtvol, jako spíše z obrazů apokalypsy. Drony, které byly vysílány prozkoumávat města, k nimž se armáda Pešmergů blížila, ukazovaly cosi, co připomínalo více obrazy z válečné počítačové hry než to, co bylo kurdskými městy. Ne všichni mohou jít bojovat proti Daesh, ač zrovna kurdské ženy ukazují, že to lze. Kam odešli ti lidé z rozbořených domů? Utekli do Evropy? Sedí někteří v callshopu a shání své příbuzné?

Odpověděla jsem si i vítězným snímkem z mezinárodní soutěže Opus Bonum Strašidla obcházejí Evropou mladé sympatické filmařky a fotografky Marie Kourkoutové a spisovatelky Niki Giannariové. Nekonečně dlouhé statické záběry z italského uprchlického tábora, jehož součástí se pomalu stáváme. Sledujeme v bahně popocházející dětské nohy obuté v dospělých botách, za nimi sandály oblepené igelitem a o kus dál velká dospělá pata kouká z malých střevíčků. Záběry, které by se hodily spíš do filmu o holokaustu, jsou prokládány živou diskuzí na kolejích, které skupina lidí na protest proti zavření hranic blokuje. Klidné a moudré obličeje Syřanů, kteří se nenechají strhnout zbytečnými hádkami, a přesto hrdě blokují dál, připomínají tváře kurdských bojovníků z filmu Pešmergové. Do tváří je otištěna kulturnost obou národů, na kterých stojí dějiny naší civilizace.

Pešmergové (Bernard-Henri Lévy, 2016)

Sedím u počítače a uvědomuji si, že kinematografický moment byl pro mne až druhořadým, ač každý z filmů měl obrovskou sílu ve svém vyprávění, které bylo na hony vzdálené těm ostatním. To co jsem si hlavně odvezla, bylo, jak málo toho vlastně vím, jak v diskuzích na téma současné migrace umím zjednodušovat a zapomínat na další kontexty, bez kterých by jí nebylo. Nutnost neusnout na vavřínech a stále si hledat nové zdroje informací. Nevzdělávat se jen z jednoho zdroje ač k tomu rychlost a počet událostí svádějí. Kdybychom toto dělali všichni, diskuze na novinkách a v hospodách by asi vypadaly jinak.