Film jako filozofický prostor

Všimla jsem si, že když mám ucpaný nos (jako právě v tuto chvíli), chyby a překlepy, kterých se při psaní dopouštím, mají často fonetický charakter. Znamená to, že – jakkoli si toho nejsem vědoma – má ruka zaznamenává to, co jí diktuje hlas znějící v mé hlavě? Ale proč má rýmu i můj vnitřní hlas?

Do písmen obtisklý obraz mého nachlazení, které napadá zejména souhlásky „n“, „p“, „v“ a „t“, je možná trochu za vlasy přitaženým příkladem toho, že místem vzniku myšlenky je tělo.

Ideou situovanosti a tělesnosti myšlení otevírá svou esej Mediální filozofie filmu Lorenz Engell, jenž se roku 2001 stal prvním profesorem filozofie médií v Německu. Příspěvek Mediální filozofie filmu je součástí sborníku Medienwissenschaft: Východiska a aktuální pozice německé filozofie a teorie médií, který sestavily editorky Kateřina Krtilová a Kateřina Svatoňová a jenž vyšel minulý rok v nakladatelství Academia.

Na začátku své eseje cituje Engell aforismus Georga Christopha Lichtenberga:

Vždy jsem měl o jednu světnici větší mínění než běžná část lidstva. Velká část našich idejí závisí na jejich umístění, v němž lze spatřovat jakési druhé tělo.[1]

První, paradoxní větu nechává Engell ve svém komentáři bez povšimnutí, ale poznamenává, že také on se nedávno přestěhoval a při výhledu z okna své pracovny (světlík vyměnil za výhled – bohužel se nedozvíme kam) jej napadlo, že tímto zdánlivě nedůležitým činem možná mění základy své intelektuální biografie.

Nyní se nejspíš začínáte ptát, jak se tyto úvodní poznámky stočí k filmu. Dovolte však nejprve dvě odbočky (jedna z nich nás k filmu přiblíží, i když jiným způsobem než vzápětí Engell).

V Platónových dialozích mají rozhovory vždy své místo, čas a rám. Dějí se na náměstí, ve stínu stromu za hradbami města či u někoho na návštěvě. Situaci, ve které dialog obvykle spontánně nastává, Sókrates pečlivě popisuje, přičemž obraz, který svou řečí vykreslí, není pouze ilustrativní. Například dialog Euthydémos, ve kterém spolu v řeči „na oko“ zápasí dva eristici (navzájem si logos přehazují „jakoby míč“), se odehrává v jedné z šaten Lykeia, řeckého gymnasion – sportovního komplexu pro zápasníky, běžce a další atlety –, které se později stalo sídlem Aristotelovy peripatetické školy, jež však za časů Platóna nejspíš stále fungovalo jako sportoviště. Svým zasazením posiluje rozhovor představu diskurzivního kolbiště a klade před čtenáře úkol hledat prvky, které se zde k sobě vztahují v analogii k veřejně přístupnému zápasení.  Navádí nás k tomu ptát se, kdo jsou zápasníci, podle jakých pravidel hrají a co je první cenou. Myšlení, k němuž mají dialogy vést, tak vzniká skutečně nejen v prostoru mezi účastníky rozhovoru, ale také v součinnosti s ním.

Výhled z okna pracovny, o kterém se Engell zmiňuje, mi připomněl také hamburskou výstavu Jamese Benninga, jak o ní pro dok.revue psala Lenka Střeláková. Ve vystavené instalaci Benning použil projekci inscenovaných záběrů výhledů z oken od Thoreauova a Kaczynského pracovního stolku. Tyto záběry „odhalují nehybný upřený pohled jako cosi naplněného rodícími se významy“. Jako by navazovala na Lichtenbergův aforismus, pokračuje Lenka Střeláková takto:

[P]rostřednictvím statického záběru na téměř nepohyblivou předkamerovou realitu neukazuje [Benning] z okna ven, ale dovnitř, do imaginárního prostoru obydlí, do jehož modelu může divák na jiném místě výstavy vstoupit, a zároveň do mentálního prostoru obou solitérních aktivistů.

Benningovy záběry jsou statické, krajina, kterou zabírají, se téměř nemění. Liší se tak od „běžné části“ kinematografie, ve které je filmový prostor charakteristický zejména svou proměnlivostí, je proměnlivostí prostoru samou, jak píše již Lorenz Engell. Jakým způsobem tekutost filmového prostoru podmiňuje či napájí myšlení těch, kdo se jí nechají unášet? A, ještě důležitěji, za jakých podmínek je takové myšlení filozofií a proč je pro ni film obzvlášť vhodným místem, filozofickým prostorem par excellence?

Podle Engella lze velkou část kinematografie v posledních šedesáti letech popsat jako film-filozofii.  Pro „moderní film“, jak kinematografii tohoto období nazývá, je přitom typické, že

nepodněcuje myšlení pouze k tomu, aby se na plánovaných cestách neustále setkávalo s proměnlivými podmínkami; pečuje rovněž o to, aby se filmové myšlení setkalo samo se sebou tím, že reflexivním způsobem činí myslitelnými právě tato podmínění a umožnění.[2]

Jinými slovy právě film svou proměnlivostí akcentuje závislost „našeho“ myšlení na prostorech, ve kterých se odehrává, nebo, lépe řečeno, kterými prostupuje. Film tzv. moderní tuto závislost zároveň zachycuje při činu. Ukazuje nám, že myšlení – právě jako film – „prochází mnohými prostory, transformuje je a vytváří [tak] sebe samo.“[3]

Díky filmu, mohli bychom říci, může mít o jednu světnici více i běžná část lidstva.