Prázdná slova v očích

„Quiet As It’s Kept“ je název osmdesáté bienální výstavy amerického umění pořádané od roku 1932 newyorským Muzeem Whitney. Adrienne Edwardsová, která je společně s Davidem Breslinem kurátorkou výstavy, vysvětlila, že tato slova obvykle předcházejí sdělení něčeho, co je třeba uchovat v tajnosti. Nikomu ani muk, přeložila titul bienále ve své podrobné recenzi pro prázdninový Art Antiques Hana Janečková. Jaké tajemství si mají nechat pro sebe návštěvníci bienále? A komu je tato výzva vlastně adresována?

Odpověď na druhou otázku se nerozumí sama sebou. Podobně jako mezinárodní filmové festivaly také bienále totiž hovoří přinejmenším ke dvěma druhům návštěvníků: k těm, kteří se v oblasti současného umění pohybují jako profesionálové a vytvářejí jeho polosvět, a k těm, jež bychom rádi považovali za skutečné adresáty uměleckých děl, tedy k veřejnosti. Je název bienále zprávou pro ty, kdo se snaží formulovat smysl, chytit umělecký význam do pasti slov, tedy umělecké kritiky a kritičky? A pokud ano, má snad podtrhnout nesdělitelnost ve vztahu k jednotlivým uměleckým dílům? Bylo tedy kurátorským záměrem vybrat právě ta díla, která tím či oním způsobem přesahují vypověditelné?

Nesdělitelnost jako poselství může nicméně fungovat i ve vztahu k běžným návštěvníkům. Ráda si na výstavách současného umění všímám poměru intervalů, které věnuji já i další diváci samotnému dílu na jedné straně a jeho popisku či vysvětlujícímu textu na straně druhé. Za předpokladu, že textový materiál není jeho součástí, dílo, zdá se, vychází z tohoto souboje o pozornost diváka jako poražené. Samo přitom často svou enigmatičností, či naopak zdánlivou plochostí, k četbě okolních textů vyzývá: teprve poté, co se dozvíme, kdo či co je zobrazeno nebo k čemu se odkazuje, v jaké situaci se nacházela umělkyně v okamžiku tvorby či jaká je historie použitého materiálu, dává dílo smysl. Je bienále současného amerického umění vzpourou proti popiskům?

Kreslit kruhy, linky, tečky

Na první pohled nikoli: texty opět zaplavují výstavní prostor. Obsahují věty, které lze chápat jako nepřímou obhajobu zařazení díla do přehlídky: důraz na genderový, historický a geografický původ tvůrců vystavených děl i na společenskou či ekologickou uvědomělost autorů a autorek. Kurátoři bienále jsou si plně vědomi toho, že svým výběrem spoluvytvářejí americkou identitu, a využívají každé příležitosti ke zdůrazňování její vnitřní rozmanitosti, otevřenosti a fluidity. Navádějí diváky, sdělují jim, které z možných konotací, aluzí či asociací jsou platné, respektive sdílené kurátory či umělci. U obrazové instalace Ellen Gallagherové Bouřlivý výlov ryb (Ecstatic Draught of Fishes, 2022), která zamotává identické profily busty ženy se složitým účesem, vystřižené z palladia, do chaluh či šlahounů z papíru, tak například zmiňují, že „připomínka vody má hluboké historické rezonance, od brutality otroctví a trhu s otroky až po environmentální katastrofu“.

Zajímavé je, že většina explikací také obsahuje výpověď umělce či umělkyně, jeho či její snahu dílo upřesnit, navést diváka k patřičné interpretaci. Rindon Johnson například o svých variacích na vydělanou kraví kůži otevřeně (anebo s ironií?) prohlašuje: „Kreslím kruhy, linky, tečky a doufám, že budou nakonec něco znamenat nebo že něco někdy znamenaly.“ Veronica Ryanová zase o své instalaci, složené z regálů vystavujících syntetické podivnosti, špulky či chomáče zbytků materiálů industriálního původu, sděluje: „Dost se zajímám o metaforické reference a cesty lidí přes různé části planety, na kterých s sebou přenášejí svou původní kulturu, a poté pronikají do kultury, v níž zakotvili.“ Jak je z právě uvedených citátů zřejmé, ne všechna vysvětlení poskytla pro vnímání díla lepší pozici. Jemné předivo k abstrakci tíhnoucích obrazů, fotografií a instalací některé výroky zbytečně rozsekly či zploštily. Celkově záleželo na jazykové obratnosti autorů a autorek děl: některé do popisků zapuštěné autorské citáty jen obtížně konkurovaly stylistické jemnosti kurátorů, kterým se, přes veškerou návodnost, obvykle dařilo otevřít cestu k více, spíše než méně, interpretacím, aniž by přitom budili dojem, že díla mohou znamenat vlastně cokoli.

Tvé oči budou prázdným slovem

Jemný, pronikavý a bohatý jazyk doprovázel také audiovizuální díla, soustředěná převážně do druhého podlaží bienále. Bylo pro mne zajímavé sledovat, jak se v jejich případě explikace stávaly (pro mne i ostatní) redundantními. Bylo tomu, domnívám se, nejen proto, že v samostatných místnostech promítaná audiovizuální díla, jejichž délka byla obvykle několik desítek minut, se dokázala lépe prosadit v časovém souboji s kurátorským textem (snad i díky možnosti se posadit). Podstatné bylo také to, že komentář, zpravidla v podobě autorského voice overu, byl v jejich případě přiznanou součástí díla a sdělení bylo formulováno s uměleckou rozvahou. Příkladem může být vynikající snímek Coco Fusco nazvaný – v rámci tohoto zamyšlení nesmírně evokativně, jako by komentovalo samotnou zkušenost návštěvníků bienále, i když ve skutečnosti hovoří o smrti – Tvé oči budou prázdným slovem (Your Eyes Will Be an Empty Word, 2021).

Dronem natočené záběry na newyorský Hartův ostrov, na kterém se nachází řada masových hrobů – asi tak milion tlejících těl nemajetných, trestanců či obětí pandemií včetně té poslední –, doprovází uhrančivý komentář. Fusco se k ostrovu blíží v malé bárce, ze které občas vyhazuje do moře květiny. Méně sevřenou, ale podobně esejistickou zkušenost nabízí také více než dvouhodinová videopráce Trinh T. Minh-ha A co Čína? (What about China?, 2021), ve které se střídají tři hlasy promlouvající intimním jazykem těch, kdo se snaží ze své osobní, zděděné i literární zkušenosti vydestilovat chvějivý obraz autentické reality.

Nechat dílo dýchat

Objevem přehlídky pro mne byla malá retrospektiva Theresy Hak Kyung Cha, sestávající z experimentálních filmů, záznamů performancí, poezie a typografických děl. Tato minivýstava, která se konala čtyřicet let od smrti umělkyně, nechala práce, jež tím či oním způsobem rozlamují jednoznačnost výpovědi, téměř bez komentáře. Nechala je dýchat.

Podobně dýchající (nebo spíše udýchaný?) je také kurátorský bonmot, který se nacházel v jednom z černých pokojů v druhém podlaží bienále. Diváci se zde setkávají s ostře nasvícenou zkumavkou umístěnou na piedestalu. Autorství díla je označeno jako „neurčené“ (unattributed), jeho popis či explikace chybějí a jedinou určitou informací na popisku je název díla a jeho majitel. Zkumavka, která byla zapůjčena muzeem Henryho Forda v Dearbornu, podle názvu obsahuje „poslední výdech Thomase Edisona“. Je postavena do kontrastu ke zvukové instalaci sestávající ze vzdechů a šoupání, jež zachycuje (dle tentokrát přítomného vysvětlení) tichý protest zástupkyň původně žijících kmenů v oblasti Severní Dakoty a environmentalistů proti výstavbě podzemního ropovodu. Juxtapozice konečnosti života velkého vynálezce a nechtěných důsledků, které jeho dílo přímo či nepřímo způsobuje dlouho po jeho smrti, možná komentář nepotřebuje. Jeho absence je nicméně v rámci bienále tak výrazná, že nelze pochybovat o tom, že zde kurátoři – snad kromě varovného prstu – poskytují i svůj vlastní, slovy nesdělitelný, komentář týkající se celé přehlídky. Navíc je u stropu místnosti ve zbytkovém světle viditelný předmět, jejž nelze identifikovat a který nemá popisek vůbec žádný. Je to snad měřič vlhkosti, kurátorský vtip, dílo jen pro zasvěcené? Ať už se rozhodneme jakkoli, nikomu ani muk.