DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Holčičky rozpouštějí apokalypsu

Rozhovor

Holčičky rozpouštějí apokalypsu

25. 10. 2013 / AUTOR: Ondřej Kosnar
Nakolik je téma kolapsu aktuální? A je možné ho reflektovat v každodenním dění? I na tyto otázky se ve svém filmu soutěžícím v České radosti snaží odpovědět režisér Andran Abramjan.

Příspěvků na téma proměna či zánik civilizace vzniká v současné době velké množství. Proč jste se rozhodl k tématu přispět?

Většina takových příspěvků je v rovině odborných publikací. Já jsem nechtěl populárně naučný film. Chtěl jsem nahlédnout všední, zdánlivě bezvýznamné situace jinou optikou, v tomto případě kolapsem. Výchozím impulzem byly přitom články a rozhovor s egyptologem Miroslavem Bártou, který se objevuje i ve filmu.

Měl jste jasno, kdo by se měl ve filmu objevit?

Nikdy nemám úplně pevný scénář, tudíž jsem věděl jen to, co zhruba potřebuji, ale v té chvíli jsem netušil, kde to najdu. Měl jsem například seznam všech nahlášených protestů a zhruba týden jsem po těch protestech chodil a natáčel. Tak jsem narazil třeba na sdružení ateistů.

Snímek je částečně uzpůsoben tak, aby připomínal videa z YouTube. Z jakého důvodu jste tuto formu zvolil?

Vycházel jsem z toho, že máme příliš velké množství informací. I skrze YouTube si můžete zvolit různá videa. Roli tedy hraje i prvek internetu. Je všudypřítomný, ale nedokážeme s ním ještě zacházet.

Proč tedy více nerozvádíte fenomén internetu a médií i v obsahu? Pronikl do stylu snímku, ale poté je přítomen pouze v rozhovoru s novinářkou.

Nejde o styl, ale o to, že dnes už problémy nikdo neřeší přímo. Všechno se víceméně řeší přes Facebook. Ve scéně s ateisty jsou v jednom záběru demonstrující ateisté a účastníci konference si je fotí. Ale nedojde mezi nimi k žádné výměně názorů, jejich pohledů. Zkrátka si něco vyfotíte, fotku dáte na Facebook, vaši kamarádi jí dají Like a tím to skončí. Každý se nějak utvrzuje v tom svém, ale už nedojde ke komunikaci s druhými. Internet nás nějakým způsobem izoluje, navzdory tomu, že by měl výměnu názorů usnadňovat.

Proč jste však zvolil tak široký záběr, místo abyste se zaměřil na jedno konkrétní téma?

Mám tendenci k mozaikám a kolážím a mám rád, když jdou věci “napříč”. Někdo má “svislý” přístup: rozebere jednu věc dopodrobna, ze všech stran. Já to zase dělám napříč. Kdybych na to měl víc času, film by byl delší.

Není nadsazený tón snímku na úkor výsledného sdělení? I přes jednotící kontext se místy nelze zbavit pocitu, že výpovědní hodnota ustupuje zábavnosti.

Nemám ten pocit, právě naopak. Skrze nadsázku je vidět, že lidé ve filmu to častokrát myslí dobře a věci, za které bojují, jsou vlastně správné. Ale tak nějak se míjejí účinkem. Buď jde o dobrou věc, ale dělá se špatně, nebo nerozpoznají podstatu problému.

Nadsázka je jedním z výrazných přístupů v české dokumentární tvorbě. V čem tedy vy sám vnímáte ozvláštnění, jež do filmu vnášíte?

Neprosazuji určitý směr. Ale baví mě propojování věcí, forma hravosti a hledání logiky za zdánlivě absurdními věcmi nebo absurdity za zdánlivě logickými. Rád hledám souvislosti, které si člověk normálně neuvědomí. Nemůžete jako divák pouze zůstávat v zaběhnutých formách, je třeba dostávat nové podněty. Pokud kombinací dvou věcí vznikne nějaká třetí, se kterou se divák normálně nesetkává, je to myslím jenom dobře. Obecně je dobré, když jsou filmy hraniční. Na hranici různých světů nebo přístupů vždy vzniká něco zajímavého.

Ve snímku je scéna, z níž i člen Vašeho štábu neodchází v úplně lichotivém světle. Souhlasíte v této souvislosti se známým Vachkovým výrokem, že se člověk nemá bát být ve vlastním filmu za hlupáka?

Něco na tom bude. Ta scéna konfrontace mého zvukaře s reportérkou jiného dokumentárního týmu je důležitá. Člověk je při jejím sledování více donucen kriticky zhodnotit to, co právě viděl. Ať už jde o ateisty, na jejichž demonstraci ke konfrontaci došlo, zvukaře nebo tu reportérku. Jde o pohledy, které jsou nějak v rozporu, přičemž každá strana má nějakým způsobem pravdu. Ale nejsou schopny domluvit se.

Jakou roli pak hrají předěly v podobě opakujících se záběrů na hrající si holčičky na hřišti? Ty se všem ostatním úsekům filmu vymykají.

Samotné téma je v podstatě vážné, pro některé lidi až apokalyptické. A mě přišlo, že ty holčičky onu vážnost nějakým způsobem rozpouští. Jde spíše o princip básně, než nějakého racionálního zdůvodnění.

Jde tedy pouze o nějaký odlehčující prvek, který se zbytkem filmu v zásadě nesouvisí.

To ne. Jde o to, že v kontrastu s ostatními scénami jsou to jediné momenty, kdy vidíme, že je taky něco v pořádku. Někdo je i může vnímat jako metaforu té civilizace na pískovišti, pokud chce. 

Student pražské FAMU Andran Abramjan je autorem snímků jako Je třeba dalších výzkumů (2011) o vědkyni bojující proti včelímu moru a systému financování tohoto důležitého výzkumu, Prosil jsem ho o hodnověrný výklad toho všeho (2012) portrétujícím biologa Daniela Fryntu či jednoho segmentu z kolektivního filmu Film jako Brno