Hvězdná chvíle českého radiodokumentu
Právě v těchto dnech, 20.–24. května hostí Praha nejvýznamnější světové setkání rozhlasových dokumentaristů International Feature Conference (IFC). Hostitelská instituce velkého mezinárodního mítinku obvykle ukazuje nejen to, že si může dovolit takovou akci finančně, ale že má především solidní zázemí v lidech. A to Český rozhlas v těchto měsících a dnech opravdu (konečně) má.
Zakladatelé
Konečně bez závorky totiž směřuje ke skutečnosti, že mezinárodní konference featuru vznikla už v roce 1974. Jedná se o volné společenství rozhlasových dokumentaristů, kteří cítí potřebu se každý rok sejít a mluvit o nejnovějších trendech žánru. V raných sedmdesátých letech vetkli do názvu konference žánr „feature“, který je obvykle chápán jako „umělecký dokument“. Vyznačuje se menším důrazem na fakticitu, umožňuje volnější zacházení s prvky fikce, usiluje o co nejintenzivnější zvukovost, bývá spojen s výraznější autorskou performancí. Žádný z těchto načrtnutých žánrových rysů neplatí striktně, feature benevolentně snese monologické vyprávění stejně jako ars akustickou kompozici.
Od roku 1974 se tedy konference schází každoročně v některé ze světových metropolí a do Prahy letos zavítá úplně poprvé. Je celkem logické, že by tady světoví dokumentaristé v normalizačních letech nic moc nenašli. Tehdy tady ani žádný rozhlasový dokument neexistoval, točily se maximálně ideově zcela zmanipulované společenské kauzy pod názvem „hry faktu“. Zatímco světoví autoři dokumentu se začali scházet především proto, aby podpořili rozvoj akustického featuru, maximální auditivnost a autentičnost svých prací pro rádio, v Československu se tou dobou publicistika uzavírala do studií a o živém vysílání nemohla být ani řeč.
V Českém rozhlase se žánru feature věnoval v devadesátých letech redaktor Zdeněk Bouček, účastník několika IFC a spolupořadatel berlínské konference, kterou hostilo československé velvyslanectví v roce 2000. Předčasná Boučkova smrt v roce 2005 však znamenala na čas utlumení vztahů s evropskou neformální organizací světových dokumentaristů. Přestože pravidelně na IFC někdo z Čech jezdil, nedalo se mluvit o nějaké kontinuitě práce v evropských strukturách EBU. To se radikálně změnilo v posledních několika letech a aktuální pražská dokumentaristická konference je toho jasným důkazem.
Lidé
Na první setkání v sedmdesátých letech se tvůrci finančně skládali sami. Hlad po nových postupech v radiofonii, po mobilní technice a vyprávění zvukem byl tak silný, že jim stál za komplikovanou dohodu napříč evropskými zeměmi. Šlo o jednotlivce z Německa, bývalé Jugoslávie, Polska, Nizozemí. Na prvním setkání v roce 1974 jich bylo 16, na fotce o čtyři roky později už stojí dobrých 50 tvůrců (začátky IFC popisuji v tomto textu). Schéma setkání se za celá ta dlouhá léta prakticky nezměnilo. Jsou vybrány pořady, respektive jejich dvacetiminutové excerpty k poslechu a každý den se poslouchá zhruba osm příspěvků. Následují dlouhé debaty v diskuzních skupinách, které se v průběhu několika dní promíchají a tak mají všichni šanci potkat se se všemi. V samotných genech celé akce je zakódováno, že jde v podstatě o jakousi variantu permanentní mistrovské školy, o princip generačního předávání informací a know-how, o zpětnou vazbu mezinárodního společenství a informace o nových možnostech, formátech a technologiích, v posledních letech i o pohybu na sociálních sítích.
Přestože se autoři, dramaturgové a producenti schází jen jednou či dvakrát ročně na mezinárodních soutěžích a právě na této konferenci, jsou vztahy mezi nimi skutečně velmi silné. Sdílí spolu ty nejintimnější autorské pochybnosti, v diskuzích často obhajují i kontroverzní etické situace, k nimž při natáčení občas dochází, nezřídka točí o sobě, své rodině a svých přátelích. Především se ale dlouhodobě znají, pracovali spolu v mezinárodních koprodukcích, navštěvují se i osobně v rámci rodin. Do toho vstupuje generace dnešních čtyřicátníků až padesátníků, kteří často vybudovali v rámci svých zemí nové prosperující redakce, učí na univerzitách nebo vedou nezávislé produkční společnosti. A zcela jedinečné bývá na IFC hemžení debutantů, lidí, kteří se poprvé ocitají na podobné akci, slyší své první pořady v sousedství zkušených a mnohokrát prověřených jmen.
Atmosféra
Z toho vyplývá atmosféra těchto setkání. Velkorysé přijetí, sdílnost a absolutní vstřícnost se nemění, atmosféře samozřejmě velmi pomáhá i to, že setkání je nesoutěžní. Mezigenerační respekt je hmatatelný vždy, když se ke slovu dostanou matadoři: Edwin Brys, Chris Brookes, Lorelei Harris nebo sám P. L. Braun. Akci často ovlivní aktuální situace v hostitelské zemi nebo v hostitelské instituci. Sama mám stále v živé paměti, že kodaňskou IFC (2007) hostila jako jednu z prvních akcí zcela nově otevřená, monstrózní nová budova kodaňské televize a rozhlasu. Na stavbu se ovšem vynaložilo tolik peněz, že mezinárodní konference se stala vlastně labutí písní featuru – redakce dokumentu a featuru byla následně zrušena kvůli nedostatku financí na platy tvůrců. Setkání tak mělo nesmírně podpůrný charakter a vyústilo v demonstraci společné síly světové rozhlasové dokumentaristiky. Ve Vídni (2016) před dvěma lety zase silně rezonovalo téma uprchlické krize, v letošním ročníku se rozhodně ozvou hlasy na obranu svobodných médií a investigativní žurnalistiky ohrožené ve všech zemích střední Evropy.
Společná fotografie z pražské konference
Tým
Po letech se tedy až nedávno sešel v pražské Tvůrčí skupině Dokument tým lidí, který byl schopen podpořit myšlenku pořádat IFC poprvé v Praze. Nepochybně k tomu přispěla mnohaletá práce Evy Trojan Nachmilnerové, která se zapojila do řady aktivit v rámci EBU Feature Group, vedla mistrovské kurzy a nabídla tuzemským tvůrcům řadu workshopů se zahraničními dokumentaristy. Myšlenku uspořádat mezinárodní konferenci v Praze rozhodně podpořily rozsáhlé kontakty Brit Jensen, dánské dokumentaristky, která již dlouhá léta žije a pracuje v Čechách. K prestiži české rozhlasové dokumentaristiky přispěly úspěšné projekty kreativního HUBu Českého rozhlasu, za všechny jmenuji alespoň dvoudílný dokument Yusra plave o život, jenž odvysílala i BBC. Především se však podařilo za poslední léta vystavět stabilní skupinu dramaturgů, kteří postupně obsadili dokumentem všechny celoplošné stanice Českého rozhlasu i Radio Wave a načerpali v zahraničí zkušenosti s pořádáním podobných velkých akcí. Zastřešující osobností je zde rozhodně vedoucí této tvůrčí skupiny Daniel Moravec.
Témata
Hlavním tématem letošního setkání dokumentaristů je pozice autora. I proto zvolili organizátoři jako leitmotiv Kafkův portrét a jako hlavní symbol všech jednotlivých konferenčních sekcí brouka Řehoře, což zahraniční hosté při výslovnosti nepochybně ocení. Autorovi a jeho roli v performativním modu auditivního dokumentu je věnován celý první den konference. I díky masivnímu rozvoji podcastu pracují rozhlasoví dokumentaristé čím dál častěji s konkrétním tématem v sériích. Úterní program nabídne, jak dramaturgicky uvažovat v kontextu rozhlasového seriálu nebo série. Středeční den uvede Jim Hinman, Angličan žijící v Kodani a provozující již řadu let web Third Ear zaměřený na zvukovost ve všech aspektech. Poslední den konference bude reflektovat mediální situaci v okolních zemích s důrazem na niku rozhlasového featuru – žurnalistickou investigaci. V tomto kontextu vystoupí Janek Kroupa z Radiožurnálu, své příspěvky přidají kolegové z polských, maďarských, možná i slovenských rádií. Právě kvůli stále intenzivněji pociťovanému úbytku svobody ve veřejnoprávních médiích v okolních zemích je politicky velmi důležité, že se letošní IFC koná zrovna v Praze. Podpora mezinárodního společenství může být důležitou zprávou i dovnitř Českého rozhlasu, kde se v kauze Janka Kroupy odehrál na začátku letošního roku zatím nejzávažnější střet o podobu média veřejné služby.
