Jak číst televizi v Knize o televizi
Přestože je televizní vysílání všední mediální stravou drtivé většiny populace, studií, které by dokázaly ať již z teoretického či praktického pohledu reflektovat fenomén televize, je jen hrstka. Kompaktní zachycení televizní problematiky v celé její šíři prakticky chybí. Nepřetržitě tekoucí fluidum televizního vysílání, množství kanálů, široká škála různorodých pořadů a řada technologických inovací komplikují odstup od problému, čímž také problematizují pochopení a uchopení televize jakožto sociokulturního jevu. Proto až na ojedinělé pokusy zůstává v oblasti pro studium televize na tuzemském knižním trhu stále prázdné místo.
Takový nedostatek se rozhodlo kompenzovat Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze překladem Knihy o televizi (The Television Handbook) britského autora - producenta, lektora a televizního režiséra Jeremyho Orlebara. Osvěžující dílo, jehož čtvrté aktualizované vydání do češtiny přeložila Helena Bendová, stojí rozhodně za pozornost i přes to, že cílí především na britské prostředí.
Kniha překvapí především rozsahem, aktuálností a také svojí koncepcí. Je rozčleněna na šest částí, v nichž se Orlebar snaží nastínit současné trendy televize i teoretické koncepty podložené případovými studiemi a faktografickými informacemi. Mimo to přináší také praktického průvodce v oblasti televizní tvorby i letmou orientaci v klíčových jménech a pojmech spojených s televizní branží. Užitečnost knihy podporuje také slušný seznam literatury na konci každé z dvaceti tří kapitol, který obsahuje řadu klíčových zahraničních studií televize, a také slovníček vybraných pojmů v závěru knihy.
Televizní hranice dokumentu
Příznivcům dokumentárního filmu Orlebar v části nazvané „Faktografická televize“ nabídne mimo jiné také přehled specifických prvků některých typů dokumentu. V klasifikaci různých dokumentárních mutací najdeme i řadu originálních postřehů. Zajímavá je například zmínka o autorském dokumentu. Orlebar si všímá trendu posledních let, kdy tento typ dokumentárního filmu nevzniká primárně pro televizi, ale je určen pro uvedení v kinodistribuční síti. Protože současné tendence televizního vysílání inklinují k uvádění stále většího množství faktografických pořadů, autorské dokumenty se ve vysílání nakonec objeví, avšak „jako celovečerní filmy, čímž se vyhýbají jakýmkoli regulím týkajícím se tendenčnosti a vyváženosti“ (str. 86). Britské televizní prostředí totiž legislativou přísně vyžaduje, aby standardní televizní publicistické, dokumentární a zpravodajské pořady nebyly jednostranné, ale poskytovaly více pohledů na problém a tím směřovaly k domnělé „objektivitě“ a „vyváženosti“. Takovým mechanismem se pak autorský dokument, přestože výrazně akcentuje hledisko autora na problém, dostává navzdory britským regulacím do vysílání.
Na druhou stranu prizma objektivity spolu s kritériem realismu tu a tam a značně nahodile poznamenává samotný Orlebarův text, což vede k diskutabilním závěrům, které sám autor nedokáže uspokojivě rozšifrovat. V kapitole nazvané „Dokumenty“ neváhá jednotlivé typy dokumentárních pořadů srovnávat s jakýmsi objektivním „dokumentem“. Tušíme, že má na mysli „observační dokument“, jehož objektivitu o několik stránek dříve (a také o několik stránek později v kapitole „Tvorba faktografických pořadů“) sám zpochybnil. I když již v kapitole věnované dokumentům Orlebar nastiňuje možné scenáristické a dramatické koncepce a zákonitosti různých typů dokumentů, v kapitole „Reality Show“ zařazuje podkapitolu „Hranice mezi autentičností a hraním“, přičemž je vzhledem k výše řečenému přinejmenším diskutabilní, zda taková hranice není jen prázdným konceptem, zda se opravdu jedná o pojmové protipóly, a není vlastně jasné, proč je kapitola zařazena zde, ale v kapitolách věnovaným dokumentárnímu filmu chybí. A nutno přiznat, že protichůdnost argumentace dílčích částí textu a rozdílná vyváženost informace jsou v Knize o televizi poměrně častým jevem, což spolu s ne zcela používanou terminologií působí spíše matoucím a nesystematickým dojmem.
Jak popsat televizi?
Zmíněný problém textu obrací pozornost ke koncepci a struktuře publikace. Kniha o televizi ve skutečnosti totiž není lineárním textem, ale jakýmsi shlukem autonomních kratších textů. Připomíná spíše slovník, který nahradil abecední řazení tematickým členěním. Orlebar posouvá hranice tradičních studií zapojením textů vykazujících různé vlastnosti, čímž se mu daří vytvořit pestrou, i když ne vždy přehlednou, takřka hypertextovou skladbu. Ze všeho nejvíce tak struktura Knihy o televizi připomíná to, o čem sama pojednává, tedy televizní vysílání. Skládá dohromady texty různé povahy, různé délky, různé míry subjektivity, různé informační hloubky a různých úhlů pohledu. Tu čteme esej, tu medailon autora, tu návod, či studujeme formulář pro účinkující. Je však neuvěřitelné, jak komplexní obraz se Orlebarovi daří navzdory úskalím takové mozaiky vytvořit.
Překlad Knihy o televizi tak ve výsledku přináší ucelený pohled na současnost, převážně britského, televizního vysílání. Orlebar prostřednictvím hravé mozaiky textů ani tak neusiluje zodpovědět a vyřešit problémy studia televize, ale nabízí spíše substrát, v němž mysl kritického čtenáře otevře řadu klíčových otázek. Není pochyb, že sada otázek je nejdůležitější právě tam, kde oblast zájmu a síť gramotnosti prakticky chybí. Mnohovrstevnatý pohled Jeremyho Orlebara by jistě neměl uniknout nikomu, kdo se o televizní problematiku zajímá a míní si uchovat široký přehled. Stejně tak bude jistě dobře sloužit jako základní a přehledná publikace pro ty, kdo hodlají do problematiky teprve začít pronikat, protože Kniha o televizi podobně jako televizní vysílání nabízí něco pro všechny. Nicméně v obou případech platí, že dostatečně kritické čtení je nezbytnou součástí, která posouvá hranice poznání dále.
Jeremy Orlebar: Kniha o televizi. Nakladatelství Akademie múzických umění, Praha 2012. 1. vydání, 228 stran, flexovazba.
