Jak jsem uděloval medaili

Můj vztah k udělování ocenění je poněkud ambivalentní. Dá se možná vyjádřit starou anekdotou pocházející z dob socialismu, kdy se ve slovenském Popradu vyrábělo nechvalně proslulé pivo: „A to víte, že popradský ležák vyhrál první cenu? – To není možný! A co bylo na druhém místě? – Koňská moč.“

Nabyl jsem postupně dojmu, že z udělování cen se stala jistá obsese. Někdy se nestačím divit, když si v obchodě kupuju třeba víno a zjistím, že prakticky jediné, které nevyhrálo cenu na nějaké soutěži, je krabicová Hradní svíce. Jako kdybychom od hesla „každé zboží má svého kupce“ pokročili do zcela nového stadia, které lze pracovně nazvat „každé zboží má svoji medaili“. Medaile přitom nejsou udělovány jenom vínům, nábytku nebo elektronice – ale i knihám, filmům a jiným uměleckým dílům, kde je možná tato činnost tím problematičtější, čím subjektivnější a neuchopitelnější jsou kritéria hodnocení. Tento soud však jistě neplatí paušálně: Problém je spíše v tom, že vedle tradičních a zavedených soutěží, které úpěnlivě dbají na udržování vysoké úrovně, vznikají jako houby po dešti soutěže nové, s proměnlivou kvalitou. A ještě větším problémem možná je celková inflace ocenění, která ve výsledku vede ke snížení vážnosti instituce oceňování jako celku. (Podobný trend ostatně sledujeme třeba v oblasti vysokoškolských titulů.)

Proto jsem byl zvědavý na průběh výběru vítěze ceny „Doc Alliance Selection Award“, která je udělována již od roku 2008 a – jak její název napovídá – je spojena s dobrým zvukem značky „Doc Alliance“. Tento proces mi bylo umožněno sledovat zblízka, neb mě ji.hlavský festival dokumentárních filmů poctil vysláním do mezinárodní poroty, která cenu udělovala pro rok 2018.

Princip soutěže je tento: Každý z členských festivalů sdružených do Doc Alliance – tedy vedle MFDF Ji.hlava i CPH:DOX, Doclisboa, Docs Against Gravity FF, DOK Leipzig, FIDMarseille a Visions du Réel – nominuje jeden autorský film začínajícího dokumentaristy (zpravidla domácí provenience), který považuje za nejlepší v aktuálním roce. Současně každá z uvedených bohulibých institucí jmenuje jednoho člena poroty, která pak většinou svých hlasů vybírá vítězný snímek. Jeho autor je následně vyjma získání vlastní ceny rovněž finančně odměněn.

Pro ročník léta páně dvoutisícího osmnáctého byly nominovány následující tituly (které – vyjma českého – uvádím pod anglickými distribučními názvy): Doel (r. Frederik Sølberg, Dánsko/Belgie 2018), Inside (r. Camila Rodríguez Triana, Kolumbie/Francie 2017), Srbenka (r. Nebojša Slijepčević, Chorvatsko 2018), Instant Dreams (r. Willem Baptist, Holandsko 2017), Granny Project (r. Bálint Révész, Maďarsko 2017), Southern Belle (r. Nicolas Peduzzi, Francie 2017) a Hranice práce (r. Apolena Rychlíková, Česká republika 2017). Filmy byly každému z porotců zpřístupněny pro individuální zhlédnutí.

Hranice práce

První jsem si pustil Inside. Nápad 90minutového snímku – pozorovat z několika málo úhlů střídající se obyvatele jednoho pokoje v jistém hostelu v kolumbijském městě Cali, a to „skrytou kamerou“ (ve skutečnosti je film zřejmě do značné míry inscenovaný) – se vyčerpá přibližně po 10 minutách. Zbylých 80 minut, které s ubíjející monotónností opakují stále tytéž výjevy lidí drbajících se na hlavě či planě konverzujících o banalitách, se divák pokouší přijít na to, kde se stala chyba.

Rovněž ne zcela příznivě na mě zapůsobil film Instant Dreams, který jsem si pustil jako druhý v pořadí. Námět zněl přitom slibně: Skupina vědců a nadšenců medituje nad fenoménem polaroidu a významem „instantní fotografie“ pro moderní dobu. Instant Dreams není prvním a jistě ne posledním filmem, který ve fázi realizace svůj slibný námět zabil. Usmrcení námětu bylo v tomto případě docíleno naprosto povrchním přístupem autora ke zkoumanému předmětu. Výsledky úvah, k nimž autor v průběhu filmu dospívá, se vyznačují takovou absencí originality, že tuto skutečnost stěží může zastřít zdařilá obrazová stránka filmu (ovšem infikovaná značnou dávkou módních „hipsterských“ vizuálních klišé).

Po této druhé projekci jsem propadl jisté malověrnosti a lehce zapochyboval o serióznosti soutěže, do které někdo se vší vážností nominoval filmy jako Inside a Instant Dreams. Filmy jistě ne úplně hloupé, ale na první pohled natolik nevyzrálé, že by rozhodně neměly soutěžit o cokoliv. 

Další filmy, které jsem si pustil – Hranice práce, Doel, Southern Belle a Granny Project – již ovšem nebyly vůbec špatné. Každý je z nějakého pohledu pozoruhodný. Hranice práce svou šokující a zásadní výpovědí o pracovních podmínkách, v nichž jsou v 21. století někteří obyvatelé střední Evropy přinuceni se živit. Doel obrazovým mistrovstvím dokumentujícím zánik jedné komunity na severu evropského kontinentu, která musí ustoupit neúprosnému rozvoji průmyslové výroby. Southern Belle poskytnutím exkluzivního (a poměrně neúprosného) vhledu do života jedné části americké zlaté mládeže. Granny Project svým (sice poněkud naivním – ale možná právě tím osvěžujícím) zprostředkováním pohledu současné mladé generace na neuvěřitelné osudy generace jejích babiček.

Žádný z uvedených filmů však po mém soudu nemá příslovečné „je ne sais quoi“ – onu zpravidla stěží pojmenovatelnou kvalitu, která by jej činila neoddiskutovatelně výjimečným. Kupříkladu můj jasný favorit ze čtyř jmenovaných – Hranice práce – přes všechny své investigativní kvality bohužel z formálního hlediska zjevně nijak zásadně nevybočuje ze škatulky standardní televizní tvorby, byť jistě velmi profesionálně realizované.

Srbenka

Pak jsem ovšem zhlédnul Srbenku – a byl jsem ohromený. Tenhle film minimalistickými prostředky, a přesto mimořádně působivě, zachycuje metodu práce kontroverzního bosenského režiséra Olivera Frljiće, kterého známe i u nás (nejen kvůli nedávným tragikomickým „brněnským událostem“). V daném případě sleduje vznik jeho nejnovější divadelní inscenace v Chorvatsku, jež otevírá tabuizované téma násilí páchaného Chorvaty na srbských civilistech během jugoslávských válek devadesátých let. Každý národ má přirozenou tendenci nahlížet sám sebe optikou „my jsme ti dobří“ – zvlášť pokud jde primárně o oběť agrese jiného národa, jako tomu bylo v dané době u Chorvatů. I oběť se však může velmi snadno stát pachatelem zločinu, který tím není o nic méně odsouzeníhodný – říká Frljićova inscenace. Říká to však velmi sofistikovaně, promyšleně, nenávodně, nepateticky. A podobně přistupuje i autor filmu ke sledování někdy poněkud drastických a nemilosrdných Frljićových režijních postupů i ke zkoumání toho, nakolik přesvědčivě se lze uměleckými prostředky vyjadřovat k závažným traumatům naší minulosti. Výsledek je odzbrojující.

Diskuze s porotci z ostatních zemí byla mile věcná a vstřícná – jistě i díky profesionální organizaci celé „Doc Alliance Selection“. Za sebe jsem jako tři nejlepší navrhl filmy Srbenka, Hranice práce a Doel. Názory ostatních porotců se ukázaly být zajímavě roztříštěné a překvapivě různorodé, zejména podle toho, jaké kvality měl ten který porotce tendenci na filmech oceňovat (experimentálnost, sociální angažovanost, výtvarná nebo zvuková kvalita…). A kupodivu jako průsečík těchto našich přístupů nakonec vyšla opět jednoznačně Srbenka – která tak zvítězila.

I po shora popsané zkušenosti samozřejmě trvá můj názor, že neustále vznikající nové soutěže a ocenění často provádějí medvědí službu pro oceňované. Přes určité počáteční rozpaky týkající se výběru některých filmů do soutěže, jsem se však nakonec osobně přesvědčil o jasných kvalitách, smysluplnosti a profesionalitě „Doc Alliance Award“ a byl jsem rád, že jsem jejím prostřednictvím mohl drobně přispět ke zviditelnění výborného filmu.