Hranice smutku, šedi, zmaru.

Při světové premiéře filmu Apoleny Rychlíkové Hranice práce bylo v sále skoro nedýchatelno, vsadil bych se ale, že to většině diváků velmi osobní výpovědi novinářky Saši Uhlové příliš nevadilo. Tématem jsou totiž její zážitky z „podřadných“ zaměstnání, která společnost velmi potřebuje, nicméně lidem, kteří je vykonávají platí tak, že sotva mohou přežít. A to si skoro nikdo z přítomných v sále nedokáže ani v nejmenším představit. Dokument z cyklu Český žurnál není obrazově strhující – většinou jde o záběry ze skryté kamery, co je na něm ovšem výjimečné, je jeho výpověď. Apolena Rychlíková sice ví, že filmy nemůžou změnit naši realitu, jak podotkla v jednom z nedávných rozhovorů, ale můžou ji ukázat na dřeň, nadoraz, i zákoutí, kam se běžný filmový divák nedostane. A to je pro něj vzrušující, zvláště pak, když je vše zobrazeno srozumitelně, jednoduše a pravdivě. A i v téhle rovině šly Rychlíková s Uhlovou na samotné hranice svých možností.

„Občas jsem přišla domů, něco jsem vyprávěla manželovi a brečela jsem. On mi vysvětloval, že jsem tam jenom jako. Když jsem mu zároveň povídala o některých situacích, kdy se ke mně třeba někdo choval hrubě, řekl mi, že se mám ozvat. Byla jsem tam ale spíš na pozorování,” vysvětluje rozkol novinářka, která přiznává, že nebylo možné si zachovat odstup. „Když jsem nastoupila do obchodního řetězce, kvůli nedostatku lidí zvýšili nástupní mzdu pro nově příchozí. Já jsem tak měla víc, než někteří moji kolegové, kteří tam pracují už dlouho," řekla Uhlová v rozhovoru pro Český rozhlas Plus. „Když už jedenáctou hodinu pořád děláte ten stejný pohyb a jste unavený, tak ten odstup není úplně možný,” dodala. Materiál pro sérii reportáží nazvaných Hrdinové kapitalistické práce pro magazín A2larm Uhlová shromažďovala od ledna do konce července, v září seriál zveřejnila. Nechala se postupně zaměstnat v prádelně nemocnice Motol, ve firmě z holdingu Agrofert Vodňanské kuře, třídírně odpadu, na lince v žiletkárně a na pokladně supermarketu Albert. Brala od 65 do 120 korun na hodinu, pracovala až sedmnáct hodin denně, své děti viděla jen občas. Rodina ale nebyla odkázaná na její příjem, na psaní reportáží získala grant. „Měla jsem sto korun na hodinu, hrubého. To se blíží tomu, co vydělám normálně. Problém byl, že jsem musela zajišťovat hlídání dětí, protože jsem tam byla až do večera. Takže už by to zase nestačilo,” odpovídá novinářka.

Dokument Hranice práce stojí na podmanivém hlasu ráčkující Saši Uhlové, která předčítá své deníkové záznamy, které jsou doprovázeny převážně záběry ze skryté kamery, s níž vstupovala na všechna pracoviště. V tomto případě je ovšem škoda, že film neumí zprostředkovat zápach, který by dotvořil nekonečnou beznaděj míst, na nichž pracují lidé, kteří nevěří, že by v životě měli šanci uspět. Přežívají někdy s humorem, jindy na hranici vyčerpání a smutku. Na rozdíl od novinářky Uhlové zůstávají v nejhůř placených zaměstnáních a je pro ně jedinečným zážitkem, když si třeba můžou dovolit občas koupit lístek na metro a jet třeba na výlet do centra Prahy...

Hranice práce jsou film, který má smysl, je dojemný k pláči i burcující. A to nemám na mysli občasné výrony levičáckého smýšlení jinak velmi uměřené a přesné Uhlové.