Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dál

Dějepis se učí špatně. Odtažitě, nezáživně, s malým důrazem na nedávnou minulost. Evergreen posledních deseti až patnácti let donutil řadu lidí a institucí k tomu, aby s tímhle věčným problémem porevolučního českého školství něco dělali. Ledy se pohnuly – metodicky, ale i obecně pedagogicky a také společensky. Celkový dojem nedostatečnosti či opomenutí nedávné české minulosti ve školním dějepisu ve veřejné debatě zůstal, což je do velké míry paradoxní, protože mediální a síťový prostor jsou sporem o nedávné české dějiny silně přetížené. Téma velmi často vstupuje do aktuálního politického boje, ať už jde o české vztahy s Ruskem, bourání a stavění pomníků, komunistické politiky v parlamentu, bývalé komunisty ovládající řadu důležitých podniků, zejména v zemědělství, či o estébáckou minulost premiéra.

Pro někoho možná provokativně řečeno: veřejná debata v Česku je nedávných dějin natolik plná, že ji to neúnosně zatěžuje. Jsme posedlí dějinami, historicismem, vidíme minulost za vším, podobně jako v 19. století, kdy se do této zátěže minulosti v Nečasových úvahách pouštěl Friedrich Nietzsche. Jako bumerang se tak vrací tlustá čára za minulostí, kterou česká společnost po revoluci v listopadu 1989 udělala, protože raději chtěla zapomenout, aby mohla nově žít.

To na počátku vytěsněné a potlačené se teď s novou silou vrací, podobně jako se to děje v osobním životě pacientů, kteří si lehají na pohovku doktora Freuda, aby se zbavili více méně nevědomé životní zátěže. Jak si s touto dějinnou náloží poradit, se dnes ptají především mladí lidé, kteří u vzniku tohoto traumatu nebyli, ale budou ho muset za své otce a matky překonat, aby společnost mohla jít dál. A chtějí vědět, poznávat, chtějí nějak prožít to, co nezažili. Přivlastnit si dějiny, které si nevybrali a kterým nerozumí.

Dva v jednom a jedním šmahem

Proto také mladý youtuber Karel Kovář, známý jako Kovy, podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, o jak tíživou otázku jde, a také aby – snad – dopomohl k tomu, aby se dveře do minulosti nové generaci rozevřely co nejvíc. Film Kovy řeší dějiny režiséra Ivo Bystřičana se pokouší otevřít otázku dějin a individuální i společenské potřeby jejich přivlastnění, ale míří i na didaktickou tuhost vyučování na českých školách. Snaží se vyřešit dva v jednom, jedním šmahem, i proto se ani v jedné linii filmu daleko nedostane.

Jistě lze oceňovat film v tom, že představuje určitou kumulaci energie mladých lidí, kteří díky přitažlivé populární síle známé a oblíbené osobnosti vstupují do veřejné debaty a vyjadřují svůj zájem. Jsou aktivní, angažovaní, chtějí ovlivňovat svůj vlastní (školní) osud. Kovy a kamera přitahují natolik, že se na chvíli zdá, jako by v českých školách byly jen tisíce a tisíce mladých lidí lačných po dějepisném poznání, kterým nezodpovědní dospělí brání. Iluze filmu umí tuto poztrácenou sílu fiktivně koncentrovat, Kovy však vůbec neřeší, co se za ní skrývá. Proč máme potřebu přivlastňovat si minulost, kde se bere tahle touha, pokud se nemáme omezit na orwellovská ideologická hesla typu „Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost, kdo ovládá přítomnost, ovládá budoucnost“. Potřebujeme jiný, živý vztah k dějinám, abychom se takovým ideologiím uměli bránit, abychom byli sami sebou, anebo abychom vyšli vstříc a rozuměli ideologii nové, té, která vládne dnes, a třeba dokázali lépe volit? A jsme ještě vůbec dějinní lidé? Umíme se či chceme se, řečeno s filozofem Patočkou, ještě hlásit k dějinám? Kde je potom hledat: ve vědeckém výkladu, nebo v překládajícím rozhovoru textů a kódů, které nám po dějinách zůstávají? A do jaké míry je tato otevřenost dějinami? 

Kovy jako unavený enzym

Kovy paradoxně řeší dějiny, aniž by se k dějinám jako bytostně určující lidské struktuře (ale je to tak?) vůbec dostal. Dějiny se probírají stejně formálně, ba instrumentálně, jako v kritizovaných hodinách dějepisu, prováděných nezáživnou frontální metodou. Kovy, vybaven svou youtuberskou videoaurou, má ve filmu fungovat jako enzym, který urychluje reakce, spouští debaty mezi učiteli a žáky a umožňuje propojení různých vrstev (učitelů, žáků, školních úředníků, politiků, veřejnosti). Ve skutečnosti ale proud vznikajícího dějinného vědomí spíše brzdí, neboť překladu z jednoho světa do druhého není příliš schopen, takže dialogy různých a odlišných názorů, které by něco mohly změnit, prakticky nevznikají. Jisté kouzlo má Kovy v diskuzích se studenty, jimž ale i tak velmi překvapivě chybí přirozená živost skutečné vnitřní touhy. Čarovnou moc propojovat však průvodce filmem zcela ztrácí v debatách s didaktickými, pedagogickými a politickými autoritami, kde je jen poslouchajícím žákem. Unaveným enzymem, který nenaleptává, aby rozložil a zase spojil, ale který ponechává věci v nastavení, jež si udržuje svou rigidní školskou pevnost.

Ve filmu, kde se toho tolik chtělo řešit, se nakonec neřeší téměř nic, protože už to bylo vyřešeno před filmem: nemyslí se, naplňuje se rámec, který už známe, à la thèse – učí se nezáživně a na nové dějiny skoro nedojde a to je skandál! 

V jedné věci je však film Kovy řeší dějiny zcela mimořádný a pozoruhodný. VIP představitel nové digitální generace, která celý život žije v postdějinném světě, v němž se všechno proměňuje do nespojité kaše zábavných informací a obrazů, se tak či onak dožaduje jakési tradiční dějinné strukturace světa (ale dál zábavné, postdějinně svůdné, samozřejmě), aby světu lépe rozuměl a dalo se v něm dobře žít (za možnou nadinterpretaci tohoto úmyslu se režisérovi i Kovymu omlouvám). Vypadá to na první pohled až zpátečnicky a restauračně, ale může to také připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.

Podrývat aparáty moci rozemílající svět na kaši tím, že do nich budeme vracet dějinnou perspektivu a otázky. Dokáže to Kovy? Zkusme to ještě – bylo by fajn, kdyby Kovy dějiny řešil dál…