Jak vidí rozhlasáci reformu Regiony 2014
Co se vám vybaví, když se řekne regionální rozhlas? Konkrétní jméno moderátora? Specifický vlastivědný pořad? Regionální literát? Babička a děda, kteří takové rádio poslouchají? Náhodně naladěná stanice v autě? Anonymní typizovaný posluchač? Právě na něj zřejmě myslel Český rozhlas několik posledních let, když nejprve zahájil reformu s názvem Regiony 2014 a teď se snaží zbrzdit její tristní dopady. Pro interní časopis Svět rozhlasu jsme s několika kolegy uspořádali velkou anketu mezi zaměstnanci Českého rozhlasu, kteří se slibem anonymity poskytli svůj pohled na důsledky projektu Regiony 2014. Z jejich názorů níže čerpám a rozsáhlý materiál sumarizuji.
Gruntovní základy instituce
Vznik regionálních stanic Českého rozhlasu odráží předválečné zemské uspořádání Československa a svou bytelností je vlastně pozůstatkem rakousko-uherského dědictví svéprávnosti jednoho každého územního celku. Dnes se můžeme pošklebovat faktu, že každá z regionálních stanic měla ještě v devadesátých letech svou vlastní knihovnu, rozsáhlý archiv, vlastní výrobní studia, rozsáhlou uměleckou tvorbu a s ní spojenou mohutnou administrativu. Je ale třeba si uvědomit, jak zásadní institucí Radiojournal a později Československý rozhlas byl, jak velkou mediální moc do nástupu televize představoval a také kolik funkcí plnil. Neobnovením zemského zřízení po roce 1989 a vznikem nových krajů byla narušena i logika regionálních stanic a začalo jejich postupné skomírání. Reforma Duhanova vedení Českého rozhlasu byla pokusem nastavit nový, logičtější systém tvůrčích skupin, uměleckých i provozních odpovědností, projevem akceptace nezadržitelného vývoje technologií a také snahou přebujelý personální aparát regionálních stanic trochu zkrotit. Posud v pořádku. Problémem Českého rozhlasu však je skutečnost, že když se začne mluvit o reformách, ať už jde o Vltavu, Dvojku nebo Regiony, vytasí management vždy jako první zásadní argument poslechovost. Klesá-li počet posluchačů, je pádný důvod reformovat. V případě projektu Regiony 2014 to znamenalo především utáhnout opratě. Hlavní cíle reformy z projektu Jana Mengera lze shrnout takto: sjednotit brand a program, vyjít lépe vstříc požadavkům cílové skupiny, zjednodušit organizační strukturu a snížit počet zaměstnanců. Příklad z největšího regionálního studia v Brně je dobře vypovídající, nutně velmi zjednodušený: V roce 1993 v brněnském rozhlase pracovalo kolem tří set zaměstnanců. V roce 2015 bylo těch, kteří vytvářejí obsah vysílání pro brněnský okruh, zhruba třicet, včetně obslužných profesí. Další malé skupiny zaměstnanců (zpravodajství, tvůrčí skupina) mají své vedení v Praze a slouží z velké části zájmům a prioritám centrální instituce. Po necelých dvou letech je možné konstatovat, že v některých regionech znamenala zatím poslední reforma konec půlstoleté tradice a zánik léta budovaných jemných vazeb mezi rozhlasem a jeho posluchači.
Odchody a ztráty
Pro člověka zvenčí přicházely důsledky reformy postupně. O desítkách rozhlasáků technických profesí, kteří byli propuštěni pro nadbytečnost nebo kvůli důchodovému věku, se mluvilo ještě s pochopením. Ale zrušení režisérského místa v Plzni, které znamenalo odchod Miroslava Buriánka, způsobilo v rozhlasové branži pozdvižení. Buriánek je univerzálním reportérem, dokumentaristou, publicistou a režisérem, patří ke kulturnímu plzeňskému inventáři, pro rozhlas zpracoval obrovské množství regionální literatury, mnohokrát uspěl na rozhlasových soutěžích a v devadesátých letech patřil k nejprogresivnějším experimentátorům rozhlasové tvorby. Ve věku, kdy by měl postupně vedle sebe vychovávat nástupce, se octl na volné noze. Nemělo by smysl brečet nad jedním propuštěným chlapíkem, kdyby se o rok později režisérské místo neobnovilo a nově neobsadilo jiným člověkem. Tento jeden příklad z mnohých svědčí o nesystémovosti, chaosu a nekompetentnosti, která při realizaci reformy křičela ze všech stran. „Krajánci“, které v tomto kontextu chápejme jako zkušené regionální reportéry, zpravodajce a publicisty, se stali mašinami na krátké příspěvky, které v obrovském množství chrlí směrem k centrálnímu vedení zpravodajské skupiny, aniž mají šanci a vysílací prostor nabídnout svou práci v místě, kde působí, tedy ve své domovské regionální stanici. Dochází tak k opravdu absurdním situacím. Ostravská reportérka s výsostně regionálním tématem vzpomínkové akce na zával v dolech vytváří dvě verze reportáže z pietního shromáždění pro celoplošný Radiožurnál, aniž by byl příspěvek odvysílán regionální stanicí Český rozhlas Ostrava. A obráceně – plzeňská reportérka získá silný příběh o válečném veteránovi, který osvobozoval Plzeň. Hlavní akcent příspěvku míří k pochybovačným nacionalistickým teoriím o tom, „jak to tehdy s těmi Američany bylo“. Důležitou reportáž se silným emočním i etickým akcentem na pečlivé zacházení s pravdivostí historických dat odvysílá jen regionální stanice, posluchači v ostatních částech republiky ji neuslyší.
Už loňská rozhlasová dokumentární přehlídka Report byla výrazně ochuzena o pravidelné příspěvky z regionálních stanic. Nemáme na to čas, zněl generální argument. Pohled teoretičky rozhlasového dokumentu vidí tedy už po necelých dvou letech, že vymírá pětadvacetiletá tradice regionálních dokumentů, které se usilovnou dramaturgickou prací podařilo vymanit z tradice vlastivědných pásem do podoby evropsky konkurenceschopných dokumentů. Ubyly zavedené a oblíbené relace či rubriky charakterizované jako „vlastivědné výlety s mikrofonem“, které mapovaly různé pozoruhodnosti regionu a využívaly místních odborníků i amatérských činovníků (ochrana přírody, historie, přírodopis, turistika), což posluchači pokládají za ztrátu zájmu veřejnoprávního rádia o region a život v něm, a tím i o ně. Přitom otázka kvality pořadu nemusí být rozhodující, důležitější je, že pořad je programovým svědectvím zájmu média o společnost, v níž působí. Pro vztah posluchače ke „svému rádiu“ je důležitý i dialekt, společně sdílené tradice, přírodní podmínky, historie a folklor. Regionální posluchači mají rádi „svého Smotlachu“, jsou zvyklí na „svého Polreicha“ – každý region má oblíbené odborníky, lidi, kteří v daném místě skutečně žijí, znají jeho specifika, mluví stejnou řečí, jezdí na setkání s posluchači. V regionálních stanicích však zcela proti tomuto trendu výrazně přibyly centrálně vyráběné pořady, jejichž společným jmenovatelem je „celebrita“, lhostejno, zda se s ní vaří, houbaří, kutí nebo vypráví historky z natáčení.
Z rozhlasu jsou propouštěni lidé, kteří vedle své práce pro literární a publicistické regionální redakce dříve zvládli na velmi dobré úrovni i dokumentaristiku, často časosběrnou. V případě nedávno propuštěné českobudějovické Hany Soukupové šlo o sociální témata, v horizontu desetiletí sledované pěstounské rodiny, zmapování českých zahraničních komunit. Regionální archivy, které se ročně plnily desítkami drobných publicistických pořadů, pásem, dokumentů, četeb na pokračování, literárních pořadů a alespoň drobnou dramatickou tvorbou, se v případě některých stanic zcela zakonzervovaly a tvorba je zadávána, schvalována a ve všech profesních složkách přesměrována k Praze. Velkou ztrátou na všech regionálních stanicích je omezení náročnější, kritické publicistiky, soustředěné právě na regionální problematiku. Postupem času se vytratily snahy o jakýsi investigativní typ žurnalistiky. Vlivem snižování stavu redaktorů ubývá možností systematičtější reportérské práce v terénu. Zároveň s tím mizí možnost postupně vychovávat mladé rozhlasáky a dát jim prostor právě v regionálním vysílání. Přetíženost lidí v rozhlasovém žentouru je enormní, spokojenost a loajalita vůči zaměstnavateli velmi nízká. O profesní hrdosti, případně hrdosti na svého zaměstnavatele jsem léta neslyšela mluvit nikoho.
Svatý grál poslechovosti
Dva nenápadné snímky z prezentace Jana Mengera o reformě regionálních stanic nesou ve skutečnosti tu nejdůležitější informaci a největší bič na nepřehledném dvorku regionálních stanic. Jde o definici cílové skupiny posluchačů. Dlouhodobým problémem Českého rozhlasu je skutečnost, že se cílovky Dvojky (dříve Český rozhlas Praha) a regionů v podstatě překrývají, stejně jako se překrývá značná část programu. Premisa celé reformy spočívá v konstatování, že posluchač regionální stanice je „usedlý, méně vzdělaný, skeptický ke společenskému dění“, má „konzumní přístup k životu a výrazně menší zájem o náročné mluvené slovo“, preferuje tedy „hudební a zábavný charakter vysílání“. Zkusím v této chvíli pominout nemravnost argumentu, že veřejnoprávní rozhlas předpokládanému posluchači, který je „skeptický ke společenskému dění“, servíruje jen lehkou zábavu a rezignuje na své funkce vzdělávací, aktivizující, pomáhající upevňovat základní morální a etické principy demokratické společnosti. Zastavím se u skutečnosti, že je takto definována babička z jihomoravské vísky, stejně jako plzeňská pravidelná divadelní abonentka. Ať jsem genderově objektivní, znám třeba regionálního varhaníka, který je pravidelným posluchačem místního Českého rozhlasu. Všichni jmenovaní spadají do Mengerem vyznačené cílové skupiny a pocítili ty nejvýraznější důsledky změny regionálního programu – snaha sjednotit regionální studia vedla k výrazné sterilizaci celkového zvuku. Osobitost regionů byla nahrazena nepříjemně homogenním vysíláním, které se snaží naplnit požadavky nejplynulejšího a nejbezkonfliktnějšího vysílání.
I v tomto indiferentním proudovém toku infotainmentu poznám ještě veřejnoprávní regionální rozhlas od komerčního rádia – okolní frekvence nehrají country ani oldies, neuslyším tam Naďu Urbánkovou. Úroveň moderace stále převyšuje komerční stanice, stejně jako tempo vysílání je přizpůsobeno cílové skupině 65 +. Moderátoři se naučili samoodbavovací systém a zvládnou přitom kompetentně vést dialog s hostem, omezeni jsou ale požadavkem „málo mluvit, hodně hrát“. Pocit, že posluchač nevydrží poslouchat soustředěně déle než tři minuty a pak si nutně potřebuje odpočinout u populární písničky, je snad zabetonován v samotných základech rozhlasového ústředí, spolu s předpokladem, že autistický posluchač se v průběhu let bude schopen soustředit čím dál méně, proto mu dobu mluveného slova budeme rok od roku zkracovat.
Nepříjemným průvodním znakem reformy Regiony 2014 byla bohužel také neochota konkrétních lidí přijmout odpovědnost za průběh reformy, neloajalita nejužšího vedení rozhlasu a pokrytectví. Zaměstnanci se tak často dovídali, že zásadní kompetence leží na ředitelích regionálních stanic, ti se pro změnu zaklínali jasnými pokyny z ústředí. Špatně zvládnutá komunikace uvnitř instituce znamenala často chaos na jedné dříve spřátelené chodbě, na jednom dříve kompaktním pracovišti. Pro produkční se objem práce zdvojnásobil, lidé dříve pracující pro regionální stanici se rozdělili a mají různé zadavatele práce, hromadně přiznávají, že o sobě navzájem nevědí a regionální stanici neposlouchají, neboť jsou zavaleni prací pro Prahu. Z hlediska rozhlasové historie byla v důsledku projektu Regiony 2014 fatálně rozmetána brněnská regionální kulturně dramatická redakce, která ve třicátých letech radikálními experimenty posunovala možnosti rádia stejnou rychlostí jako britská BBC, v letech šedesátých představovala intelektuální trust brněnského kulturního života a zcela specifický typ dramatiky a dramaturgie. Literárně-dramatické, dokumentární a publicistické četby či například klasická a sborová hudba nemají v současném regionálním vysílání místo, jakkoli samozřejmě k atmosféře jednoho každého konkrétního regionu patří. Tudíž v takovém vysílacím schématu nemají co na práci ani literární nebo kulturní redaktor, slovesný dramaturg, ani režisér. To zároveň znamená, že přestala nebo se radikálně zmenšila průběžná dokumentace hudebních festivalů, regionální literatury, místního spolkového života, zájmových uměleckých sdružení.
Radostné vyhlídky
Interní anketa umožnila nahlédnout i do záměrů nového vedení Českého rozhlasu, které nyní manažersky vede René Zavoral. Na jednom ze setkání se zaměstnanci ještě v době před svým jmenováním řekl, že by bylo nejlepší vrátit situaci do doby před čtyřmi lety (rozuměj před reformou), kdy ve většině regionálních studií byly samostatné tvůrčí skupiny (dramaturgové, režiséři, zvukoví mistři pohromadě). Zároveň ale odpovědný náměstek pro regionální vysílání Jan Menger v dubnovém rozhovoru (rozhlasový Intranet 2016) vyjadřuje s reformou spokojenost a avizuje, že se v roce 2017 „vrhne na sjednocení názvosloví regionálních stanic“. Skeptici říkají, že míra devastace některých regionálních stanic byla za poslední rok a půl tak intenzivní, že bude trvat léta, než se důvěra posluchačů obnoví. Poslechovost se zvedla v rámci statistické chyby, a to především u celoplošně vyráběných pořadů. Optimisté (mezi které proklamativně patří i náměstek Menger) však vidí budoucnost nadějně – v roce 2017 nás na regionech čeká Pochoutkový rok. Jupí!
Kompletní znění ankety přinese v červenci vydané 37. číslo časopisu Svět rozhlasu, dostupné bude také na stránkách Sdružení pro rozhlasovou tvorbu.
