Jak vznikala kniha o filmaři Janu Němcovi

Nelze asi mluvit o psaní „Němce II“ bez celkového ohlédnutí, protože ve skutečnosti byla monografie zamýšlena jako jedna kniha a také tak původně vznikala. V roce 2010 jsem společně s Pavlem Markem požádal o grant GA ČR na pětiletý projekt vytvoření série publikací o tvůrcích nové vlny, kteří po roce 1989 učili na FAMU (Jan Němec, Věra Chytilová, Drahomíra Vihanová, Jaromír Šofr, Jiří Menzel, Lubor Dohnal, Václav Táborský), na nichž by spolupracovali pedagogové i studenti FAMU. Nevyšlo to.  Rozhodl jsem se pak, že sám napíši monografii Jana Němce, což by mohlo být reálné vzhledem k nepříliš obsáhlému objemu jeho tvorby. Požádal jsem tedy v roce 2011 GA ČR znovu o grant na monografii, ale ani tehdy jsem neuspěl. Začal jsem tedy bez jakékoliv podpory.

S Němcem jsem se znal z poloviny 90. let jako tehdejší děkan FAMU a měl jsem rád jeho vášeň pro film i většinu jeho filmů. Protože jsem věděl, že v jeho životě a tvorbě jsou místa, o nichž se moc neví, domluvil jsem se s ním, že mi v tom pomůže, poskytne mi rozhovory a eventuální materiály. To bylo na podzim roku 2010. S rozhovory jsme začali na jaře 2011 a skončili v září 2013. To již byl hodně nemocný, ale i když náš rozhovor už v dubnu téhož roku nazýval „posmrtným“, neřekl, že má rakovinu.

Prvním materiálem, který mi Němec zapůjčil, byl přepis rozhovorů s Milošem Fryšem, který pokrýval především jeho nerealizované projekty a americké období. Řekl mi, že Fryš hodlá vydat rozhovor společně s některými nerealizovanými scénáři. Fryš mi na můj dotaz napsal, že o scénáře nepůjde, jen o rozhovory. Teprve později jsem se dozvěděl, že mu Němec již téměř deset let v jejich vydání brání. Chtěl jsem z nich v monografii citovat krátké úryvky, pokrývající záležitosti, o nichž jsem s Němcem nemluvil, či jen okrajově. Němec mi zapůjčil také některé své scénáře a jinak nedostupné filmy (Proměna, Básník pamatuje, Mír pro naši dobu). Díky mému průzkumu v archivu Barrandov Studio, a. s., se také začalo ukazovat, že objem Němcovy nerealizované tvorby je značný a že monografie bude muset být rozsáhlejší, pokud tuto část nechci opomenout. Vrátil jsem se tedy k projektu kolektivní práce a požádal v roce 2012 o grant Studentské grantové soutěže AMU. Na základě jeho přidělení bylo možné přizvat na rok 2013 ke spolupráci tehdejší studenty FAMU Lucii Bokšteflovou, Marka Grajciara a Viktorii Dzurenko a požádat je, aby zpracovali kapitoly o Němcově novější tvorbě. K dispozici měli již natočené a přepsané rozhovory i můj dosavadní text, aby bylo možné dodržet jednotnou výstavbu knihy. Zároveň jsme já i oni prováděli další archivní výzkum a rozhovory s ostatními respondenty.

Foto: Z archivu rodiny J. Němce

Hrubou verzi jsme měli hotovou počátkem roku 2014, nikoliv však bez problémů. Jednak jsem slovenské texty spoluautorů musel přeložit do češtiny, jednak Němec s tím, aby na knize pracovali, dost výrazně nesouhlasil. Na podzim 2013 si ode mě vzal záznamy a texty všech našich společných rozhovorů a od Miloše Fryše jsem se v říjnu e-mailem dozvěděl, že ho Němec požádal, aby mi zakázal publikovat cokoliv z jejich rozhovorů, což Fryš také s hrozbou právního postihu učinil. (Němcův e-mail Fryš cituje v publikaci Rozhovor snad o všem, Camera Obscura, Příbram 2016, s. 102. Nevím ale, do jaké míry je citace validní, protože např. z mých e-mailů tamtéž cituje zkresleně.) Zároveň se Němec začal opatrně stavět proti publikaci monografie, zakazoval použít i citace z našich rozhovorů a naopak se patrně rozhodl povolit Fryšovi publikaci jejich rozhovorů. Vyřadil jsem tedy na Fryšovo přání citace z nich z textu knihy. Zároveň se ředitelka NAMU Andrea Slováková rozhodla rozdělit publikaci do dvou částí s tím, že texty mých spoluautorů budou součástí zejména té druhé. Na jaře 2014 jsme se já i Slováková opatrně snažili Němce k souhlasu s publikací přemluvit, což se za těchto okolností definitivně podařilo na podzim 2014. První díl vyšel v lednu 2015. Na vydání I. a pak i II. dílu NAMU významně přispěl Fond kinematografie.

Protože se v mezidobí nedalo příliš v práci na monografii pokročit, připravoval jsem s pracovníky Knihovny Václava Havla od léta 2014 do jara 2015 edici Havlových textů pro film a televizi. Ta zřejmě vyjde letos v dubnu pod názvem Václav Havel a film.

V létě 2015 jsem pro II. díl monografie částečně přepsal či doplnil texty svých spolupracovníků z hlediska celé publikace a vzájemných souvislostí Němcova díla, v některých případech i na základě svého dalšího archivního výzkumu. Zároveň jsem požádal Němcova asistenta a spolupracovníka Petra Marka, aby do knihy napsal text o jejich pedagogické činnosti na katedře režie. S Němcem jsem ještě dílčí problémy a otázky konzultoval prostřednictvím e-mailů až do konce roku. Pro pokročilé stadium Němcova onemocnění a také pro jeho zaneprázdnění přípravou posledního filmu už více nebylo možné. Počátkem roku 2016 jsem mu hrubý text II. dílu zaslal, ale nevím, zda ho ještě četl. Situace se značně proměnila po Němcově smrti v březnu 2016. Jeho žena a spolupracovnice Iva Ruszeláková mi sice neumožnila přístup k Němcově osobnímu archivu, takže v něm nebylo možné pátrat systematicky, ale výběrově mi poskytla k nahlédnutí jeho podle jejího názoru nejdůležitější části a také mi poskytla spojení na další Němcovy spolupracovníky. To knihu značně obohatilo a rozšířilo v textové i v obrazové části, společně s texty a fotografiemi z amerického období, které mi laskavě poskytla Zuzana Swansea. Nicméně jsem se snažil dodržet termín tak, aby bylo možné knihu vydat koncem června a prezentovat na IFF Karlovy Vary, jak bylo ještě s Němcem původně domluveno. To nakladatelství nezvládlo a odložilo termín vydání na říjen. Doplnil jsem tedy ještě knihu o Němcův poslední film, ale bez kritických ohlasů, což by se již nestihlo. Nakladatelství pak odložilo termín na konec roku 2016, pracovali jsme především na obrazových přílohách. Nakonec se termín vydání ještě o dva měsíce prodloužil a kniha prakticky vychází k prvnímu výročí Němcovy smrti, poté co jsem měl možnost uvést některé filmy na celkové retrospektivě jeho díla, uspořádané na přelomu ledna a února 2017 IFF Rotterdam.

Bohumil Hrabal a Michael Heim na diskuzi se studenty Stanfordské univerzity v Palo Alto, 1989. Archiv Johna Jaroslava Kynčla.

Objevy filmů

Vedle tvorby vlastního textu znamenala práce na knize strhující výzkum a pozoruhodné objevy v archivech Barrandova, ABS, NM, NA, NFA, Knihovny V. Havla i v archivech soukromých a pochopitelně znamenala i osobní setkávání s Němcovými spolupracovníky, přáteli a partnerkami. Všichni mi moc pomohli. Samostatnou kapitolou ovšem byly nedostupné a ztracené filmy. Němec, který již dříve pro sebe získal od ZDF kopii Proměny, prostřednictvím Toma Luddyho získal pro účely monografie od televize KQED v San Francisku kopii dokumentu Poet Remembers a poskytl mi také svou VHS s demosnímkem projektu Golden Shell. Iva Ruszeláková od rodiny Bartových získala Němcem natočené jejich svatební video z USA. Dokument Tommi Piper zůstal zatím nedostupný. Producent Karel Dirka mi jen stačil říct, že o jeho osudech nic neví, a záhy poté zemřel. Nikdo také nic neví o osudech dokumentu Svatba švédského krále. Adaptace Kafkovy Bratrovraždy se objevila tak, že mi Němec oznámil, že mu volal Vladimír Opěla z NFA, že tam mají film Fratricide, a ptal se ho, zda ho skutečně natočil. Tím se na něj rozpomněl. Ukázalo se ovšem, že v NFA mají jen obraz, a Josef Lustig, který film spoluprodukoval, mi pak laskavě poskytl VHS kazetu s kompletním dílem a s kameramanem Garym Griffinem mi o jeho vzniku poskytli informace. Dlouhodobým procesem byl objev německého filmu Zadní dekolt, který nikdo neviděl od roku 1975 a ani jeho producenti nevěděli o jeho současné existenci. Díky manželce dalšího koproducenta, paní Gabrielle Dickers, byla jeho producenty upravená verze v režii herce Adriana Hovena konečně nalezena v mnichovském archivu Bavaria Film; společnost i/o post dostala grant od Fondu kinematografie na jeho získání a zhotovila digitální přepis dochovaného negativu. Naopak náhodným objevem byl dokument Ve světě se hodně zpívá, který televize měla vysílat v den upálení se Jana Palacha a jenž pak zmizel. Nebyl v archivu ČT ani v archivu koproducenta ORF ve Vídni. Nakonec jsme s vedoucí oddělení akvizice a archivace NFA Janou Přikrylovou při hledání denních prací k projektu Hra o Kouzelné flétně našli lavendl filmu v souboru filmů z archivu Laterny Magiky, ovšem zatím bez prvního dílu obrazu. Úplnější informaci o něm jsem tedy zařadil do dodatků k I. dílu, podobně jako o filmové dotáčce Gott Story pro Němcovo číslo televizního MATESu, kterou se sice v archivu ČT podařilo nalézt hned, ale technologicky nebylo možné přehrát magnetickou zvukovou stopu a jen na základě obrazového záznamu Němec autorství popíral. Teprve nedávno ČT záznam digitalizovala a zvuková stopa jasně Němcovo autorství prokázala. V archivu ČT se podařilo nalézt i Němcovu upoutávku na koncertní turné Marty Kubišové v roce 1991, o níž teprve z nově nalezených archivních materiálů bylo možné usoudit, že jde o jediný dochovaný fragment z nikdy nerealizovaného recitálu Někdy si zpívám.

Poslední informace o Němcově záznamu diskuze Bohumila Hrabala se studenty Stanford University v Palo Alto v roce 1989 jsem se dozvěděl od April Giffordové (Dubenky) a od Dr. Johna Jaroslava Kynčla z Chicaga doslova pár dní před tiskem II. dílu a jen obtížně jsem je tam ještě mohl zařadit. Již po vytištění knihy jsem prostřednictvím studenta fotografie Jana Douši dostal od pana Kynčla zapůjčené DVD, které kromě jiných pozoruhodných materiálů obsahuje i cca padesátiminutovou část tohoto bezejmenného Němcova dokumentu, zachycujícího překladatele Michala Heima, April Giffordovou a Bohumila Hrabala, čtoucího úryvky ze svých knih a přibližujícího studentům slavistiky svět svých knih a jeho zdroje.

Kniha Jan Němec. Enfant terrible forever. Díl II. 1975–2016 vyjde na konci února 2017.