Jak vznikla knížka 5 ½ scénáře Ester Krumbachové

Také tentokrát bylo nebylo… Psal jsem monografii o Janu Němcovi, je tomu už téměř deset let. K jeho archivu jsem se díky Ivě Ruszelákové dostal alespoň zčásti, a to až po jeho smrti, nedlouho před dokončením druhého dílu monografie. Po celou dobu psaní jsem ale silně postrádal možnost nahlédnout do pozůstalosti Ester Krumbachové kvůli jejich společné práci i životu. To ovšem nebylo možné, pozůstalost byla v soukromých rukách jejího posledního partnera Ivana Paika a ten k ní nikoho nepouštěl. Přesvědčit ho by byla práce na dlouho a dokončení monografie spěchalo. Nakonec jsem od tohoto pokusu upustil.

Nicméně – jako v každé pohádce – se stal zázrak. Při dokončování monografie v roce 2015 mne oslovily kurátorky organizace Are Zuzana Blochová a Edith Jeřábková s tím, že řecko-německá filmařka a umělkyně Anja Kirschner má o Krumbachovou eminentní zájem a že by ve vzájemné spolupráci chtěly s jejím odkazem něco udělat. Zkusil jsem je tedy poslat za Ivanem Paikem a ony uspěly. Paik a jeho tehdejší partnerka Jarmila Košnářová jim pozůstalost, většinou uloženou v krabicích od banánů, předali v roce 2016, poté co Are získalo grant na její zpracování a digitalizaci. O rok později jsem do ní mohl nahlédnout a udělat si o ní představu. Na tomto základě jsem připravil příspěvek s názvem „Ester Krumbachová v kontextu nové vlny“ pro mezinárodní konferenci „Ester Krumbachová, skryté formy režie“ (tranzitdisplay Praha, prosinec 2017) a kurátorky pak s širším týmem pracovaly na dalším zpracování archivu a jeho vědeckých a uměleckých prezentacích doma i v zahraničí. Po domluvě s nimi jsem v roce 2019, při dokončování knížky o Michalu Hýbkovi, požádal na AMU o grant na vydání scénářů Krumbachové, společně se studií o její scenáristické práci. Ta je ovšem jen menší součástí jejího díla literárního, kostýmního a scénografického, které je ve studii zmiňováno jen pro nejnutnější blízký kontext a jehož zpracování je na povolanějších.

Dokument o olympiádě

Pro publikaci jsem vybral čtyři scénáře. Dva z nich (Čtyřlístek pro štěstí a Tři bratři a zázračný pramen) jsem znal již z práce na Němcově monografii, napsali je Krumbachová s Němcem společně ve druhé polovině šedesátých let a v pozůstalosti k nim byly dodatečné materiály, prokazující míru autorství. Dalším jasným kandidátem na publikaci byl nově objevený scénář Krumbachové pro středometrážní, možná hraný a možná animovaný, film Vstupné, který měl neoddiskutovatelné literární hodnoty. Dále jsem zvažoval možnost publikace nedopsaného scénáře podle Němcova námětu, Jméno kódu Rubín. Základním kritériem výběru pro mne bylo to, aby šlo o úplně neznámé věci. Proto jsem se vyhnul notoricky známým filmům, jejichž zpracování se od scénářů příliš neliší, nebo jsem vše již popsal v Němcově monografii, jako třeba v případě scénářů k filmům O slavnosti a hostech, Mučedníci lásky, Vražda ing. Čerta nebo Ovoce stromů rajských jíme. Dodatečné objevy jsem pak popsal ve zmíněné doprovodné studii. Fragment Rubínu ovšem naznačuje, jak film mohl vypadat ve fázi velkého mezinárodního projektu, a od hotového filmu se značně liší. Mimořádným objevem pak byl konvolut fragmentů k Sedmikráskám II, které Ester psala s Chytilovou v roce 1990 a jež jsem uspořádal tak, aby dávaly přehled o postupu společné práce. Publikaci jsem proto doplnil i o původní scénář Sedmikrásek, dosud nepublikovaný. Další věci jsem pak objevil až při psaní studie a dnes bych možná spíše zařadil do knihy rozsáhlejší fragmenty synopse dokumentu o olympiádě Aby nebyla poslední či adaptaci knihy Zdeny Salivarové Honzlová, jejíž fragmenty jsem rovněž nalezl v pozůstalosti, ale finální verzi jsem z archivu Salivarové získal až díky Aleně Přibáňové.

Diáře a večerníčky

Scénáře k publikaci přepsali studenti FAMU, pak je bylo nutné zkontrolovat po přepisu i v několika korekturách. Jistým problémem pro přepis i sazbu byla dvousloupcová úprava scénáře Sedmikrásek. Knihu jsem doplnil výběrem fotografií a ukázkami původních strojopisů a rukopisů, neznámým textem Krumbachové o její práci scenáristické a kostýmní, který vznikl v devadesátých letech pro americké studenty Josefa Lustiga, a vzpomínkami synovce Krumbachové na jejich setkávání, které mi Jan Krumbach laskavě poskytl. Protože z jistých důvodů sešlo z vydání knihy, již připravovala Tereza Brdečková, obohatili jsme z ní moji knihu o výběr z publikovaných rozhovorů s Krumbachovou, a zejména o filmografii a bibliografii Krumbachové, které pro Are před svou smrtí připravil Miloš Fikejz a jež jsem mírně doplnil. Tereza Brdečková mi také laskavě z pozůstalosti svého otce poskytla pro psaní studie všechny dochované varianty scénáře filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne. Publikace tak poskytuje dobrý přehled o celku díla Krumbachové. Protože jsme v pozůstalosti objevili i řadu jejích televizních scénářů, napsal jsem ve spolupráci se studentkou scenáristiky a dramaturgie Kristýnou Vaňkovou po průzkumu televizního archivu i studii o této části jejího díla. Objevem jsou tu nepochybně především její večerníčkové pohádky z druhé poloviny šedesátých let, které pro nás nechala Česká televize zdigitalizovat, abychom je mohli zhlédnout. Při psaní studie byly velkou pomocí pro dataci textů i pro kontext jejich vzniku dochované diáře, jejichž prostudování bylo časově velmi náročné a v nichž se našly i stopy textů nedochovaných.

Kniha původně měla vyjít k výstavě díla Krumbachové v Brně v září 2020. Ta ale byla kvůli situaci s koronavirem odložena, publikace byla proto posunuta. Velmi děkuji všem, kteří se na této složité práci podíleli, a také AMU za její grantové zafinancování v rámci projektové soutěže na podporu projektů z institucionální podpory na dlouhodobý koncepční rozvoj.