Jean Painlevé
Říci to, co je nejpodstatnější s ohledem na míru popularizace pomocí pohyblivých obrazů a slovní zásoby, jež se přizpůsobí předpokládanému obecenstvu.
Je to běžný trik, kdy se špatná fotografie vykompenzuje pomocí komentáře.
Když nemáš co říct, zkus to říct pozpátku.
Nové konstrukce, které alespoň maří stávající pravidla a které se člověk ve spěchu a zmateně pokouší uplatnit. Právě tak jako diletantismus nebo zájem znemožňuje užívat to, co již existuje, tak člověk vytváří „konfekční“ opatření, která již události předběhly; vládní rozhodnutí jsou od skutečnosti odděleny roky byrokracie, a rčení, jež tvrdí, že všechny akce vyvolávají reakci, slouží jako zástěrka.
Věda a technologie se odlišují dobou trvání. Dlouhodobé přeje vědě. Technologie je naopak spojena s krátkodobým: patenty, byznys, hospodářská soutěž… Být tím prvním, jak dlouho to jen bude možné… Člověk musí s klidem přijímat nepředvídatelné události, aby uvítal nové jinak než s vidinou zisku.
Kopulace: Holubi 2 vteřiny, Mouchy 1,20 vteřiny
Existují dva principy vědeckého myšlení: příčinnost a pochybnost, jež mohou skrze neznalost zapříčinit iracionální výsledky, tudíž ztrátu kontroly, autosugesci.
Volnost, Rovnost, a Bratrství jsou protikladné výrazy. Tento slogan je zdiskreditován a klame po staletí miliony jedinců. Každý politik si v sobě nese vnitřní rozpory. Tyto pojmy, jakkoli vágní, se vzájemně vylučují. Volnost čeho? Rovnost koho? Bratrství do jaké míry? Odpovědi mohou spočívat ve zvyklostech; pokud každý vyjádří své osobní mínění, na okamžik zavládne, na povrchu, jednota. Čím bude platforma názorů větší, tím méně bude homogenní. Někteří si pletou Volnost s liberalismem, atd.
Zničit vlastnický instinkt už v zárodku.
Užitečný, aktivní život. Právo na znalost… úroveň něčích znalostí. Vyváženost nejistot. Rovnost před zákonem. Daně. Životní nezbytnost: potrava, bezpečí (střecha nad hlavou a dobré zdraví). Společnost. Dvě sebevražedná období: dospívání a stáří.
Přeložila Kateřina Kleinová.
Syn matematika a francouzského ministerského předsedy Jean Painlevé (1902–1989) se během studií biologie seznámil s Geneviève Hamonovou, která se stala jeho partnerkou a celoživotní spolupracovnicí. Životní styl její rodiny, vycházející z idejí anarchismu konce devatenáctého století, ovlivnil Painlevého politické postoje, radikálně socialistické, ale v žádném případě komunistické. Podílel se na aktivitách surrealistické skupiny, do revue Surrealisme, redigované Ivanem Gollem, přispíval články, vyjadřujícími přesvědčení, že kinematograf je spolutvůrcem surrealistického života. Jako hlavní manipulant s mravenci se účastnil natáčení Buñuelova Andaluského psa (Un chien andalou, 1929) a od druhé poloviny dvacátých let natočil na dvě stovky filmů, které zásadním způsobem ovlivnily populárně-vědecký film. Usiloval o spojení poznání vědy s možnostmi filmu: mořští koníci, netopýři, krevety i mikrobi byli nejen objekty pozorování a exaktního komentáře, ale ve vizuálně a střihově překvapivých filmech se stali hrdiny příběhů, vyjadřujících mimo jiné režisérův surrealistický zájem o psycho-sexuální pohnutky dění. Painlevé ukazoval vědecká témata tak, že jako skutečný auteur patří do dějin avantgardního filmu, neboť rozvíjel jeho jedinečnou podobu: poeticko-vědecký film. Příslušník odboje, schopný organizátor, který se podílel na restrukturalizaci francouzského poválečného filmového průmyslu, ale také automobilový závodník a duchaplný individualista Jean Painlevé napsal v článku publikovaném k padesátému výročí vzniku kinematografie: „Film brzy zemře. Naše vnoučata budou místo něj používat elektromagnetický pás. Doufejme jen, že budou rozvíjet to nejlepší z filmu: syntézu umění, vědy a poezie.“ Rozsáhlou retrospektivu filmů Jeana Painlevého uvedl letošní Academia film.
