Každý jsme na světě sólo

Film je portrétem argentinského klavíristy Martína Perína, trpícího duševní nemocí. O snímku pro dok.revue diskutovala režisérka a letošní porotkyně ji.hlavské České radosti Zuzana Kirchnerová (ZK), redaktorka Radia Wave a terapeutka Adéla Paulík Lichková (AL) a publicista, filozof a bloger dok.revue Petr Fischer (PF).

Co vás na filmu Sólo nejvíc zaujalo? 

AL Odnáším si z něj pocit lyrické básně. Byla to pro mě pocitová záležitost. 

PF S tím souhlasím. Když jsem si na jihlavském festivalu četl anotaci před filmem, říkal jsem si, že půjde o portrét argentinského klavíristy, ale během sledování filmu mi došlo, že snímek pojednává o tom, že jsme každý sólo, o osamělosti a nemožnosti navázat nějaký vztah – přičemž ta nemožnost je až osudová. To mě na tom filmu zaujalo úplně nejvíc, přestože jediný nástroj, který v něm Martín Períno ke komunikaci má, je klavír, jenž je zároveň do jisté míry příčinou jeho osamocení. Ten nástroj spojuje a zároveň rozpojuje. Marnost boje o nalezení nějakého vztahu přitom není jen problém lidí, kteří mají nějaké duševní problémy, ale nás všech. 

AL Přemýšlím, jestli je klavír příčinou Martínových obtíží, anebo jen nástrojem, na kterém se to zobrazuje. Martínovy potíže jsou duševního rázu, ale mohou být spojené s ambiciózností jeho rodičů, především matky, která sama byla klavíristka a chtěla mít ze syna virtuosa. 

PF Já bych to jen upřesnil. Pro protagonistu filmu je hudba komunikačním prostředkem, kterým vztah k lidem navazuje, ale stále častěji se ukazuje, že ani skrze klavír toho není schopen. Umí to jen prostřednictvím klavíru, ale i to nakonec selhává, jak je vidět ve scénách, kdy hraje pro lidi. Ta frustrace tam je vidět a tento moment mě na tom zajímal možná úplně nejvíc. Spolu s fascinujícím závěrem, jak hraje Períno na nakreslený klavír – to pro mě představuje takový ústřední obraz filmu. Známe to z vyprávění lidí, kteří byli ve vězení a hráli třeba naslepo šachy. Pro mě to byl obraz člověka ve vězení vlastní samoty, který se z ní snaží vykročit. Ten rytmus úderů do nakresleného klavíru v závěru filmu připomíná bušení na bránu. Jako by říkal: Slyšíte mě?
 

AL Možná mu klavír umožňuje být v kontaktu se svými emocemi. Bavila jsem se s Martínem Perínem během jihlavského festivalu, dělali jsme spolu rozhovor pro Radio Wave a on říkal, že klavír je pro něj způsob, jak se dostává k sobě. Je pak v kontaktu s tím, co žije, s tím barevným v sobě. Na jednu stranu vypadá ploše a nedostupně, ale tvrdil mi, že uvnitř to má barevné, uvnitř se raduje, ale neumí se k tomu dostat.

ZK Přijde mi, že to interpretujeme moc psychoterapeuticky, ale pro mě je stěžejní, jaký je Sólo film. Nepotřebuji vědět, do jaké míry je Períno schopen kontaktu s lidmi skrze klavír. Pro celou ji.hlavskou porotu, jíž jsem byla součástí, byl tento film jasný favorit soutěže, jednomyslně. Když jsem si četla anotaci, tak jsem se trochu bála – klavír, hudba, psychicky nemocný člověk, to bude hrozný kýč a zneužívání těchto témat. Film mě ale přístupem režiséra uchvátil, otevřel mi cestu k protagonistovi, povedlo se mu nesklouznout do kýče i udržet celou stopáž bez hluchých míst či propadů. Jako by to byl hraný film...

PF No on to je hraný film...

ZK Ano a já s tím nemám vůbec žádný problém. Připomíná mi to v tomto ohledu film Martina Marečka Dálava, který je také vlastně hraný. Je otázka, do jaké míry se dnes dokumenty na velkých festivalech jako je IDFA či FID Marseille snaží být hranými filmy a proč, koneckonců dokumentaristé často nakonec natáčejí hrané filmy. Například na Slovensku byla silná dokumentaristická škola a mnoho dokumentaristů posléze začalo točit hrané filmy – namátkou třeba Marko Škop či Juraj Lehotský.

„Film pojednává o hranicích normality v tom smyslu, jak je vnímá většinová populace, pro niž tyto hranice vymezila skupina odborníků... Neumíme přijmout jinakost, kterou považujeme za ne-normalitu. Nedokážeme foucaultovsky mluvit s nerozumem, s tím, čemu nerozumíme a co vylučujeme do oblasti ne-normality. To pro mě film Sólo implicitně tematizoval a umožňoval mi neustále překračovat onu hranici, kterou si vytváříme, ať už chceme, či ne.“

PF Mám pocit, že to je hlavně proto, že jim to umožňuje vyjádřit větší empatii k postavám. Mluvila jste o tom, že vám to otevřelo cestu k protagonistovi, která by standardními dokumentárními postupy nešla realizovat, protože byste ho pojednávala jako objekt, zatímco tady se sama stáváte tím subjektem jako divák. Já psychologizovat rozhodně nechci. Je to pro mě setkání s jeho světem, v němž klavír hraje důležitou roli. Potkal jsem Martína jednou ráno v Jihlavě na ulici, kráčel s cigaretou v puse a najednou jsem se cítil znovu jako ve filmu. Zároveň to vyřešilo mou otázku po přirozenosti či naopak hranosti situací ve filmu, protože jsem si uvědomil, že on takový opravdu je. Navíc ta věčná cigareta! Kdo byl někdy v  ústavu po duševně nemocné, tak ví, že těmto lidem se pořád distribuují cigarety a oni pořád kouří. Cigareta je také cesta k sobě, taková zvláštní. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je úplně jedno, jestli to je hraný nebo dokumentární film, prostě mi to umožnilo být jím, cítit se jako on. 

ZK Ano. Jsou filmy, u kterých mi předstírání, že jde o dokument, vadí, ale tady mi to přišlo pravdivé, i když je tam určitě nějaká autorská licence. Mě osobně na Sólu oslovilo i to, že pojednává o člověku, který se snaží něco sdělit prostřednictvím svého umění a nějak žít. To má velký přesah pro většinu tvůrčích lidí. Sama cítím, že umění je pro mě způsob útěku či terapie, ačkoliv to nemám v tak extrémní poloze, jako Martín. 

AL Souhlasím, že se podařilo Martína zobrazit velmi přirozeně. 

Ukazuje se, že film Sólo má zobecňující přesah, že se vztahuje k tomu, jak být sám se sebou, či k podstatě tvorby. Není tedy také příkladem destigmatizace lidí s duševním onemocněním? V této diskuzi se opakuje dojem, že podobné problémy, ačkoliv ne v takové míře, řeší většina z nás... 

AL S tou destigmatizací si nejsem úplně jistá. Nemyslím si, že by film mohl lidem s duševním onemocněním uškodit, to v žádném případě. Zdařile nese zprávu, že i když má člověk duševní obtíže, tak se dají zvládnout a dá se s nimi pracovat. Trochu mi ale ve filmu chybí vysvětlení toho, co se Martínovi konkrétně děje. V anotacích k filmu zaznívá schizofrenie, ale on reálně schizofrenní není, ta diagnóza je jiná. Na to, co má za problémy, jsem se Martína ptala osobně až během našeho rozhovoru pro Radio Wave. Na druhou stranu si nejsem jistá, zda by ten film měl být vzdělávacím materiálem. 

ZK Také jsem si říkala, jestli je pan Períno dobře diagnostikovaný. Právě připravuji sérii dokumentů, které se týkají adolescentních psychiatrických pacientů, kterým se mění diagnózy co půl roku, podle toho, kterého psychiatra právě mají. Proto mi přijde, že diagnóza není zase tak důležitá. Navíc si nejsem jistá, do jaké míry dokáže člověka popsat. Pro film to podle mě není zásadní. Naopak jsem si díky filmu Sólo uvědomila, že k psychicky nemocným lidem musím přistupovat s daleko větším respektem, protože snímek zobrazil něco, co řeším sama, i když v menší míře, a díky tomu jsem schopná přijmout ne-normalitu ostatních, protože reflektuje něco, co má každý do jisté míry v sobě.
 

AL Nemyslím si, že by bylo až tak nutné znát konkrétní diagnózu, ale z filmu jsem nepochopila, jaké přesně má protagonista potíže. Pak mi Martín vyprávěl v našem rozhovoru, že se neuměl k lidem vztahovat a nedokáže vztahy žít. Z filmu to ale nevyplynulo. Z něj je zjevné jen to, že protagonistovi není dobře, něco se mu děje, ale nevíme přesně co. Ale netuším, zda právě tohle bylo účelem filmu, to nedokážu jako psychoterapeutka zhodnotit. 

PF Pro mě v tom filmu Perínova diagnóza vůbec důležitá není, film pojednává o hranicích normality v tom smyslu, jak je vnímá většinová populace, pro niž tyto hranice vymezila skupina odborníků. Problém je ale spíš opačný – neumíme přijmout jinakost, kterou považujeme za ne-normalitu. Nedokážeme foucaultovsky mluvit s nerozumem, s tím, čemu nerozumíme a co vylučujeme do oblasti ne-normality. To pro mě film Sólo implicitně tematizoval a umožňoval mi neustále překračovat onu hranici, kterou si vytváříme, ať už chceme či ne. Film mě pustil do Perínova světa, a tím tuto pomyslnou hranici smazal. Došlo mi, že jestli tohle je duševní nemoc, tak jsme nemocní skoro všichni, v té nemožnosti navazovat vztah ke světu i k sobě samému. Pro mě byla v tomto ohledu ve filmu nejhorší scéna, v níž hraje Martín v kavárně na klavír a všem kolem je to jedno. On však pořád vyžaduje zpětnou vazbu, což je možná problém nedomazlených dětí, jak se ukazuje, protože matka z něj chtěla mít klavírní hvězdu a byla na něj přísná. Zpětná vazba od ostatních by mu asi pomohla, ale nepřichází, nebo je minimální. Je to marné hledání, prostě je to nějak narušené, nějak to nejde. 

ZK Měla jsem podobný pocit, že je Martín Períno velké nedomazlené dítě, které nepřekročilo hranici dospělosti a pořád hledá lásku. V tom mi to přišlo silné a dojemné. Kdybychom k sobě byli upřímní, podobnou bolest má v sobě trochu každý. 

PF Právě proto je to „sólo“ – výraz osamocenosti každého z nás, naší existence. Jak se říká, rodíme se do společnosti a umíráme každý sám. V tomto existenciálním smyslu jde o obecně lidské téma. 

ZK Jsem ráda, že jste tento existenciální rozměr připomněl, mně film Sólo připomněl filmy bratří Dardennů, které pro mě nejsou primárně sociální, ale existenciální. V několika záběrech a jednoduchých situacích je toho řečeno tolik, že to je z filmařského hlediska pozoruhodné.

PF Film je obecně voyeurština, ale musí se udělat tak, aby kamera neobtěžovala, ale vytahovala na světlo podstatné věci či situace. Tady se to povedlo. Ještě mě tam zaujal jeden moment – když hrál Períno na pódiu a byl slavný, měl jsem pocit, že byl šťastný. Jako každý umělec žije pro chvíli vytržení, euforii, kdy je v té koncentrované emoci šťastný, a pak je zase sám a musí zpět ke klavíru, což vytváří určitý typ závislosti. Přišlo mi, že tam na tom pódiu opravdu byl, zatímco jindy třeba tak plně nebyl. Pro mě je to obecnější situace, nemusí jít jen o umělce, všichni se účastníme takového rituálu, nemusí jít jen o klavír.

„Právě proto je to ‚sólo' – výraz osamocenosti každého z nás, naší existence. Jak se říká, rodíme se do společnosti a umíráme každý sám. V tomto existenciálním smyslu jde o obecně lidské téma.“

AL Mám pocit, že ta vystoupení na pódiu jsou něčím, co má spíš naučené. Ke konci filmu už ale sílilo sdělení, že by měl hru na klavír opustit a žít normální vztahy. Měl by opustit toho génia v sobě, protože je to pro něj cesta k větší spokojenosti. Ve filmu říká, že hudba je jeho genialita i prokletí a dlouhodobě v tom nelze být šťastný. Ty okamžiky tvoření mu dlouhodobě nefungují. 

ZK Většina tvorby je takhle na hraně, nemusí jít o lidi s duševní nemocí. Kdo chce žít pohodový nebo „zdravý“ život, tak nebude dělat umění. Tvorba je velká samota, po níž přijde občas ten drobný moment satisfakce, nebo také ne. To mě na tom filmu velice oslovilo, vypovídá o podstatě tvorby. 

PF Narážíme zde na limity slov – říkáme zdraví a nemoc, ale přesně nevíme, kde ta hranice leží. Přitom v tom absolutně „nezdravém“, tedy v té tvůrčí euforii, byl Períno šťastný, a když se snažil žít „normální“ život, tak to nešlo. Podle mě se to nevztahuje jen na tvorbu, všichni se snažíme žít život naplno, být šťastní, tyto vyhraněné pozice a patologie jsou vlastní každému. Jde o obecně existenciální situace. Na hranách či krajích přepadávajících k tomu, čemu říkáme ne-normalita, se často dějí ty nejdůležitější věci, na které pak celý život vzpomínáme. Naše duševní zdraví je velmi křehké. A pak je třeba říct jednu podstatnou věc – ty Perínovy skladby jsou neúspěch, není to dobrá hudba. On začne skládat, ale pak mu to nejde, nedostane se do místa, kde se uvolní. Dobrá skladba se musí vysedět, a to on nedokáže. Z toho mně bylo nejvíc smutno. 

AL Přemýšlím nad tím neúspěchem, o kterém mluvíte. Vybavuji si své klienty, kteří v dětství byli nadějní, ale pak jejich talent nestačil k tomu, aby prorazili, nebo se tam objevily jiné překážky – možná to je i Martínův příběh. Souhlasím, že aby se člověk dostal za hranici, musí jít o extrémní zážitek. Ve filmu však nezaznělo, že měl Martín dlouhé drogové zkušenosti, které měl propojené právě s tvorbou, což mě vrací k mým drogovým klientům, kteří když zajdou za hranice běžného života, jsou schopni zažívat extrémní věci. Teď to začínám během naší diskuze vnímat jako příběh neúspěšného dětského klavíristy.  

PF Také to tak vnímám. Nejhorší je se s tím smířit. Navíc k tomu, aby žil člověk tak zvaně normální život, potřebuje nějakou vůli, ale kde ji má vzít, když ho nic netáhne. Tohle jako by on nedokázal, byl zvyklý na ty chvíle euforie. Drogy jsou určitým vysvětlením. Byl zvyklý, že všechno šlo dřív samo. Když narazíme na vlastní limity, tak to křehčí člověk neunese, nejde o nic výjimečného. Protagonista filmu Sólo je výborným průvodcem obecnějších situací člověka včetně jeho životních pádů. Klidně bych to promítal na semináři o existencialismu. 

Pojďme ještě k jednomu důležitému kontextu filmu Sólo. Snímek zvítězil v důležité jihlavské soutěži Česká radost o nejlepší český dokument letošního roku. Zatímco před dvěma lety dramaturgové festivalu záměrně rozvolnili hranice toho, zda může soutěžit hraný či dokumentární film a do soutěže připustili i vysloveně hrané filmy, letos se v soutěži o „český“ film objevily také snímky slovenských režisérek či právě Sólo, které natočil francouzský tvůrce působící v Česku. V čem vidíte smysl tohoto dramaturgického rozostřování hranic? 

ZK Jako porotkyně letošní České radosti jsem tyto otázky neřešila. Snažila jsem se vybrat ten nejlepší film. Podle mě nehrálo ve filmu roli, že šlo o Argentinu, nebo že snímek natočil Francouz, byť léta žijící v Česku. Film byl koncentrovaný na konkrétního člověka a jeho osud. Je to spíš otázka na dramaturgii festivalu. 

PF Toto dramaturgické rozostřování vedlo k tomu, že českou soutěž vyhrál film, který je velmi „nečeský“ v kontextu českého dokumentárního proudu, jenž reprezentuje právě ji.hlavský festival. Pro mě to bylo jako z jiného světa. Český tvůrce by nikdy podle mě nebyl schopen zbavit se autorského ega tak, jako to dokázal Artemio Benki. V tomto smyslu to vnímám jako obohacení. Zároveň se ukazuje, že i naše dokumentární tvorba začíná být čím dál mezinárodnější. Možná, že dramaturgové jihlavského festivalu cítili, že se česká dokumentaristika uzavírá v určitém stereotypu, jak stylově, tak tematicky, a tohle ji může postrčit, ovlivnit.
 

ZK To je zásadní poznámka. Česká dokumentaristika posledních patnácti dvaceti let je silně autorská v tom smyslu, že je autor ve filmech až přehnaně vidět. Někdy to může fungovat, ale je přínosné ukazovat, že to lze dělat i jinak, a film přitom může být stejně silný. Oceňuji na Sólu to, že se dokázal Benki upozadit jako autor, ačkoliv je za filmem vidět obrovská režijní práce. I když jde jen o několik situací, jsou vypovídající a jde o precizní práci, kdy režisér s protagonistou musel strávit spoustu času. Spíš bych zmínila, že se v soutěži České radosti letos objevily filmy, které byly výrazně televizní a filmově nebyly zajímavé.  

PF Jihlavský festival se léta profiloval jako společensko-kritický. Výhru takového filmu, jako je Sólo, je možné chápat jako otevření se většinovému divákovi. Jako by se to festivalové heslo „myslet filmem“ proměnilo a ukázalo se, že k tomu myslet se dá dojít i přes emoce. To rozšiřuje původní festivalový koncept. 

Mluvili jsme o vybočení z toho, jak jsme zvyklí vnímat českou dokumentaristickou školu i profil jihlavského festivalu. Český dokument má ale řadu různých žánrových i tematických poloh. Jak tuto „dokumentaristickou školu“ či profil festivalu charakterizovat? 

PF Tím spojujícím znakem je společenská kritičnost a ironický odstup. Letos ale v české soutěži byla řada filmů, které to nabourávají, třeba další oceněný film Ztracený břeh, v němž se režisér snaží porozumět určitému světu, trpělivě pozorovat určitou komunitu lidí, a přitom autorsky také do filmu nevstupuje. Další výraznější skupinu pak tvořily filmy inspirované technikou, například film The Sound Is Innocent. To obohacuje ten masivní autorský dokumentární proud, který mi na festivalu letos ve výsledku trošku chyběl, protože už jsem si zvykl, že české dokumenty do společnosti buší. Ale najednou jsou tady i jiné postupy, jak se k tomu dostat. Nejde o myšlení na první pohled viditelné, není to teze, ani to nejsou postoje. Za největší plus dokumentu považuji to, že dokumentarista dokáže najít svět a prozkoumat ho, aniž by divákovi říkal, co si o něm má myslet. 

ZK Jen bych zdůraznila výraznou charakteristiku české dokumentární školy shazovat protagonisty a vytvářet prvoplánovou ironii. Dokonale to dokáže Ulrich Seidl, ale u nás je řada takových malých Seidlů, což není přínosné a navíc už je to očekávatelné. Jako příjemnou změnu vnímám nejen film Sólo, ale i Dálavu Martina Marečka, což je pro mě český dokumentární film roku. Pracuje hraným způsobem, začíná jako komedie a pak zhořkne, silně mě oslovil i jako matku, navíc jde o bilanční portrét zmaru středního věku a autor byl také upozaděný, i když méně než v Sólu, a nešlo to do emocí. Artemio Benki se však nebojí emocí, zatímco my se v Česku emocí bojíme, protože často sklouznou ke kýči a dojímání.
 

PF Když dokážete podlehnout kouzlu filmu, tak si ten film sám řekne, zda překročil hranice směrem ke kýči, nebo ne. Sólo nebyl sebevzhlíživý film, nezdůrazňoval, jaké to je smutné či nostalgické či krásné. Lidé zvenku vnášejí do českého prostředí jiný pohled, a to je to dobře. Českému dokumentu posledních dvaceti let se udělala velká a jasně vykroužená socha, a teď přicházejí lidé odjinud a maličko mění její siluetu, což považuji za důležité. Socha se pak obrábí jinak, bude mít třeba jiný tvar, možná dynamičtější či pružnější.

Padla tu zmínka o Dálavě Martina Marečka, který dříve ve své tvorbě právě býval společensky kritický či řekněme angažovaný a stále je jednou z hlavních tváří zmíněné české dokumentární školy. Najednou však natočil výsostně intimní film, portrét otce a syna, kteří hledají svou ženskou polovinu. V rozhovoru pro dok.revue na dotaz, proč najednou vytvořil tak intimní film, odpověděl: „Protože intimní je světové.“ Myslím, že to lze vztáhnout i na film Sólo. 

PF To je hezky řečeno. Důležité je, že se takový film nemusí překládat, že známe kontext a slova jsou nedůležitá. Pro Sólo to platí také.