Kdyby moje dcery byly jako Pussy Riot, byl bych šťastným otcem

V Československu jste v 60. letech prožil své mládí, jak vás tato doba ovlivnila?

Mám na toto období silné vzpomínky a považuji ho v mnoha ohledech za důležité pro svůj osobní vývoj. V Jevanech v roce 1963 jsem poprvé na mezinárodním sjezdu mládeže uslyšel od zahraničních účastníků rockovou hudbu, jako Beatles či Beach Boys, což navždy změnilo můj život. V roce 1967 jsem pak byl asi nejmladším účastníkem 1. Československého beatového festivalu v Lucerně. Ve stejnou dobu došlo k mému vyloučení z mladých pionýrů, čímž se datuje i počátek mých disidentských aktivit. Nejvíce na mě však zapůsobily srpnové události roku 1968. Tou dobou jsem už byl zpátky v Moskvě a pamatuji si, jak mi v uších zněla Krylova skladba Bratříčku, zavírej vrátka a já se styděl za svou zemi plnou lží a brutality. To pro mě byl rozhodující okamžik, kdy jsem se stal „mladistvým disentem“ nejen kulturně, ale také politicky.      

Jste považován za prvního ruského diskžokeje sovětského regionu. Do jaké míry je tato nálepka oprávněná? 

Bude tomu tak. Diskotéky jsem začal pořádat již během studií na moskevské univerzitě. V té době a ani předtím v Sovětském svazu žádné další neexistovaly. Dokonce ani samotné označení „diskotéka“ ještě nebylo všeobecně známé. Účastníci mých akcí za mnou často zpočátku chodili, jestli bych jim nepůjčil svoje desky domů. Já jim však odpovídal, že to takhle nechodí, a oni se proto nechápavě tázali, proč to teda nazýváš diskotékou? Pojem diskotéka si totiž spojovali s ruským slovem bibliotéka, tedy s knihovnou. 

Kde se vzal ten nápad pořádat diskotéky?

Inspiroval mě k tomu právě můj pobyt v Československu, kde se již podobné akce konaly. A pak jsem měl také nějaké informace ze zahraničí. 

Jak tyto akce vypadaly?

Big beatová hudba prosakovala všude, u mladých lidí panoval velký hlad po informacích, chtěli vědět, co jsou ty skupiny zač a o čem zpívají. Nebyly totiž o nich žádné dostupné informace v novinách, rádiu ani televizi. Moje diskotéky byly proto atypicky rozděleny do dvou částí. První hodinový úsek měl formu přednášky, během níž se probíralo všechno přes texty písní až po výtvarné ztvárnění desek vybraných interpretů. Po této fázi pak následovala klasická diskotéka, kdy se hrála hudba a tancovalo se. 

Nakolik byly diskotéky legální?

Diskotéky neměly sice profesionální úroveň, ale legální byly. Dokonce nám za to i platili. Ale po dvou letech trvání v roce 1974 začaly upadat v nemilost, protože jejich obliba výrazně vzrůstala. Přišlo mi nařízení, abych vedení univerzity posílal seznamy skladeb kvůli případné ideologické závadnosti. To jsem prostě odmítl, protože moje diskotéky byly založeny na improvizaci; sám jsem totiž dopředu úplně nevěděl, co lidem pustím a co si oni sami budou žádat.    

Jste známý také jako jeden z prvních hudebních rockových publicistů v SSSR. Lidé vaší profese jsou často zároveň hudebníci. Jak jste na tom vy? 

Hudebníkem bych se nenazval, nicméně nějaké zkušenosti mám. Ta první souvisí s pražským obdobím druhé poloviny 60. let a skupinou The Whirl Winds. Nehráli jsme vlastní tvorbu, ale coververze. Díky své znalosti angličtiny jsem v ní dělal zpěváka. Moje nejvýznamnější muzikantská spolupráce se však váže ke skupině Zvuki Mu, které produkoval desku i Brian Eno. V 80. letech jsem v ní působil jako sólový kytarista. 

Na svém kontě máte ještě jedno prvenství, a to uspořádání prvního obřího rockového koncertu v Tbilisi roku 1980. Jakou roli v něm hrála komunistická strana?

Akce mohla vzniknout díky krátkému liberálnímu období zapříčiněnému duchem olympijských her, které se ve stejný rok konaly v Moskvě; Sovětský svaz se chtěl v klimatu studené války předvést světu v nejlepším světle. Organizace festivalu sice byla pod dozorem strany, ale nebylo to tak strašné. Možná i proto, že jsme festival uspořádali v Gruzii, tedy mimo centrum politické moci. 

Jak obtížné bylo v SSSR sehnat zakázanou hudbu a jaké existovaly osvědčené distribuční kanály? 

Nebylo to zas až tak těžké, v Moskvě fungoval obdobný černý trh jako v Praze, říkalo se mu fartsovka. Byl to dobrý byznys, dokonce lukrativnější než pašované džíny, které si držely příčku výnosnosti hned v závěsu za americkými cigaretami. Pravidelně do toho bývali namočeni tisíce studentů třetího světa, někteří sportovci i námořníci. Existovala jediná osvědčená cesta pro předávání, a tou byly osobní schůzky, které se odehrávaly v domácím prostředí. 

Bylo by za současné politické situace v Rusku možné, aby byl vysílán natolik názorově otevřený pořad, jako byl Café Oblomov, jenž jste moderoval v 90. letech?

Určitě ne, protože v dnešní době je televize pod absolutní kontrolou politiků. Pořad Café Oblomov, uváděný v nočním čase, byl poměrně anarchistický, protože já a moji hosté jsme byli během natáčení velmi často opilí. Proto asi mimo jiné byl ten pořad tak populární. Nepodobalo se to totiž čemukoliv jinému, co diváci mohli na televizních obrazovkách vidět. Jediným pravidlem bylo nemluvit až moc vulgárně, jinak se jelo bez cenzury. Pořad díky specifickému pojetí otevřel některá témata, která se předtím v televizi vůbec neobjevovala, jako například coming out veřejně známých osobností.

Z jakých důvodů nakonec pořad skončil? Kvůli svému kontroverznímu vyznění? 

Ne, kvůli zpropadenému fotbalovému ligovému čemusi! Café Oblomov se stalo obětí reklamy. Stanice měla peníze z živých vysílání fotbalových přenosů, které se konaly v době pořadu a pořad se kvůli nim posouval více a více do pozdějšího vysílacího času. Když vedení nereflektovalo mé námitky, došla mi trpělivost a z projektu jsem odstoupil. Takže od té doby opravdu, opravdu nesnáším fotbal (smích). 

Jak je na tom veřejný projev v současném Rusku? 

Zmiňovaná televize je pod přísným dohledem státu, není v ní možné dělat prakticky nic. Je pouze jedna stanice, TV Dožď, která se snaží být moderní, otevřená a nezávislá. Ale protože tam občas vystupuji, stejně pozoruji, pod jakým obrovským tlakem jsou. Často mi říkají: „Nezmiňuj toto, neříkej támhleto…“. Myslím ale, že tisk na druhou stranu na tom není zase až tak špatně. Několik novin, jako Novaya Gazeta, Vedomosti a pár magazínů, ke kterým patří New York Times, se otevřeně a investigativně vyjadřují k politickým aférám, korupci a opozičním ideovým názorům. Obdobně je na tom rozhlasová stanice Echo Moscow. Jediný méně kontrolovaný prostor představuje samozřejmě internet, který se ale stát nyní snaží ovládnout podobně, jako se tomu stalo v Číně.  

Co říkáte na aktivistické akce uskupení, jako Vojna či Pussy Riot?

Tito lidé jsou úžasní a mají můj upřímný obdiv. Je to to nejlepší, co Rusko potkalo za poslední léta. Kdyby moje dcery byly jako Pussy Riot, byl bych šťastným otcem. 

Ne každý však jejich počínání vidí takto pqozitivně.

Nejen ruskou společnost rozdělily jejich akce na dva tábory, počítaje v to i mé nejbližší přátele. Rozkol se točí kolem toho, zda jejich kontroverzní výpady byly správné. Na tom ale, že následný trest byl surově nepřiměřený, se v mém okolí shodují všichni.