Když aktivisté točí o aktivistech

Mám psát o angažovaném filmu. A je to tu zas. Opět se vynořila otázka škatulkování. Co jsem se objevila na FAMU, cítila jsem, jak toto nálepkování umí ubrat na síle jakékoli zprávě. Často diskuze končila právě u toho: ty to máš jinak, ty jsi ta „angažovaná“. Jakoby tím pádem argumenty nebyly platné. Právě to bylo mé největší rozčarování ze školy. Místo spolužáků zapálených pro diskuzi o politických a sociálních problémech jsem překvapeně koukala na lidi, kteří nadhled a nezaujatost vnímali jako recept na úspěšný film. Pokud jste se  člověku před kamerou zasmáli, byl to ještě navíc bonus k úspěchu.

Po pár letech jsme se my „angažovaní“ na katedře rozlezli. Pořád jsme vnímáni jako „ti jednostranní“, ale když nás někdo v diskuzi onálepkuje, bráníme se společně a jsme víc slyšet. Nemyslím si, že by to diskuzi pomohlo, ale člověk se alespoň necítí být sám.

To ale není jediný problém nás „onálepkovaných“. Také naši kamarádi a spolubojovníci na cestě za lepším světem od nás totiž rovněž něco očekávají. Klidně bych to nazvala propagandou. Ano, je pravda, že když jdeme točit na demonstraci, natočíme video, kde akce o dvaceti lidech vypadá jako stohlavý dav. Umíme natočit i údernou pozvánku a napsat razantní článek do novin, ale jakmile dojde na dokument, stojíme na tenkém ledě.

Jsme přeci jen aktivisté – dokumentaristé. Točit film tak, jak to většina lidí očekává, je to nejhorší, co bychom mohli udělat. Unudit diváka k smrti, ničím ho nenaštvat, nenechat připlout jedinou novou myšlenku, kterou by od nás nečekal, to je hřebíček do rakve volné tvorby a potřebné diskuze na zobrazované téma. Ale udělat to jinak, než jak se od nás očekává, nese i riziko, že přijdeme o kamarády.

Poslední takové haló vzbudil film jedné z mých nových spojenkyň na katedře Martiny Malinové o tzv. shopliftingu Nepokradeš (2013). To, že spousta lidí zvenku byla pohoršena či vůbec nechápala, jak někdo může krást v rámci boje za lepší svět, bylo očekávatelné. Ale na druhé straně, mezi lidmi, kteří občas kradou či minimálně někoho takového znají, vznikl poprask. Odsouzení kamarádky, která otevřela slabinu části autonomního hnutí, každodenní debata, zda to měla natočit a kde všude překročila hranici etiky v rámci party. To celé však potichu provedlo to, co každý dobrý film má udělat. Každý si musel veřejně svůj postoj k „shopliftingu“ obhájit a pojmenovat hranici mezi konzumerismem a opravdovou potřebou. Nyní, rok poté, už emoce vychladly a hnutí se posunulo pojmenováním si problému o mílový krok dál.

Nyní v Jihlavě bude k vidění další Martiny film Několik Let – portrét společného kamaráda a jednoho z nejzásadnějších lidí posledních let v boji za romskou suverenitu Míry Brože. A zase to není propaganda. Smutný portrét blokády, potažmo Mírův optimismus a pár jeho kamarádů představuje novou dobu angažování se. Sociologové mu říkají „clicktivism“. Nyní totiž stačí, že lidé vyjádří „lajkem“ na facebooku podporu akce a to je uspokojí. Zadek nezvednou. A bojuje jen pár jednotlivců, kteří musí mít tak zběsilou výdrž a slušnost, jako má právě Míra. Reálná úspěšnost akce je pak měřena tím, jak je prezentována na sociálních sítích.

Tento film je po dlouhé době to nejlepší, s čím jsem se setkala. Zastyděla jsem se před sebou, zděsila jsem se bezohlednosti veřejnosti a poprvé viděla výpověď z Let, kde jsem ucítila opravdovou vůni koncentráku a obraz pošlapané romské hrdosti.

Ale bojím se, že našim kamarádům se film líbit nebude. Budou říkat, že je to nezodpovědné točit tak nepovedenou blokádu a kamarády v smutných situacích. Budou Martině říkat, že zas zradila partu, protože slabost se neukazuje. Budou se totiž logicky bát, že se Mírovi vysmějí xenofobní volové, byrokrati z Člověka v tísni a další, kteří v optimismus a změnu nevěří. Já bych jen přála Martině a Mírovi, aby za pár let stáli přímo v Letech na projekci tohoto filmu a s humorem vyprávěli o reakcích na tento film. Tedy o době, kdy ještě na místě koncentráku stál vepřín a „Romáci“ ještě hrdě nestáli v čele bojů za sebe samé.

Medailon autora