Kniha o ztracené generaci českého filmu

MB: Terezo, jak vznikl nápad na projekt Generace normalizace?

TCD: Může za to dokumentární film Krystyny Krauze Návrat Agnieszky H. Agnieszka Holland v něm mluví také o svých českých spolužácích a o tom, že celá tahle generace neměla šanci. Na katedře filmových studií FF UK učím i o českém filmu 70. a 80. let, informace o zpožděných debutech 70. let mi byly samozřejmě známé, ale ta zmínka paní režisérky mě navedla k otázce, jak hluboký zásah do generace lidí, kteří absolvovali FAMU v prvních letech po srpnu 1968, vlastně ve skutečnosti byl. Ten samý večer jsme shodou okolností s novinářkou Krystynou Wanatowiczovou potkaly jejího kolegu, dramatika a absolventa FAMU z těch let Karla Steigerwalda, a on hypotézu o „ztracené generaci“ ještě posílil.

MB: Co bylo potom? Jak se podařilo, aby myšlenka přešla v projekt?

TCD: Od začátku jsem o projektu uvažovala v kontextu orální historie. Archivní prameny z doby normalizace často ještě nejsou zpřístupněny, případně nejsou úplně věrohodné. To se týká třeba materiálů z provenience StB. Založit první výzkum na nové téma na sběru vzpomínek těch, kterých se to týká, mi připadalo logické. V té době jsem působila v Národním filmovém archivu. Moje cesta tedy vedla za tebou, protože jsi kurátorkou oddělení orální historie. A jsem moc ráda, že se ti ten nápad líbil.

O tématu jsme si spolu nějaký čas povídaly. Prošly jsme existující rozhovory ve sbírkách, nashromáždily část sekundárních pramenů. Nakonec jsme se rozhodly okruh pamětníků omezit na absolventy kateder hrané režie a scenáristiky absolvující v letech 1968–1973. V jejich případě byl vliv politických změn nejmarkantnější. Požádaly jsme Státní fond kinematografie o výzkumný grant, který jsme získaly. V projektu jsem působila více jako historička a rešeršistka, ale tu skutečnou orálně historickou práci jsi odvedla ty s pomocí kolegyně z NFA, filmové historičky Aleny Šlingerové. A teď se začnu ptát já.

Katarína Slobodová-Vaculíková	Daniela Fischerová
Fotografie z cyklu Generace normalizace. Autorka: Barbora Kuklíková

TCD: Jak vypadala příprava rozhovorů?

MB: V době, kdy jsme s tématem začínaly, neexistoval kompletní věrohodný seznam absolventů FAMU. Naštěstí paralelně s naším výzkumem pracoval jiný tým na dějinách AMU, proto jsme mohly využít jeho výsledků. Druhý problém byl sehnat kontakty. Mnoho lidí z námi sledované skupiny se v oboru neuplatnilo nebo z filmového průmyslu odešlo už v 70. letech. Někteří předčasně zemřeli. Další emigrovali. Nakonec jsme – snad až na jednu výjimku – sehnaly informace o všech.

Oslovily jsme osmnáct absolventů režie a scenáristiky. Na projektu se z osobních důvodů nebo kvůli pracovní zaneprázdněnosti nepodíleli režiséři Vít Olmer a Jiří Svoboda a vystudovaní dramaturgové Rudolf Ráž a Mirko Stieber. Rozhovor s Jaroslavem Soukupem mohl kvůli jeho zaneprázdněnosti vzniknout až po odevzdání rukopisu. Zaznamenáno bylo čtrnáct rozhovorů. Všechny byly přepsány a staly se součástí sbírky zvukových záznamů Národního filmového archivu, kde budou sloužit pro badatelské účely.

TCD: Na co ses v rozhovorech zaměřila a jakou metodu jsi zvolila?

MB: Rozhovory byly vedeny jako polostrukturované v žánru životopisných interview. Pamětníky jsme vedly otázkami ke konkrétním tématům – okolnostem přijetí a atmosféře na FAMU, reakci na srpen 1968, nástupu do profesního života, osobnímu vyrovnání s nemožnostmi či příležitostmi k tvůrčí práci, vzpomínkám na listopad 1989 a proměně v profesním životě související se změnou režimu. Rozhovory jsme nevedly žurnalistickým způsobem. Pamětníci měli dostatek času na delší odpovědi. Cílem nebylo odškrtnutí všech otázek, ale vznik koherentního pramene, který může sloužit historikům i za desítky let. Knížka, kterou vydáváme, obsahuje rozhovory v koncentrovanější podobě. Jsou tudíž čtenářsky přístupnější.

Karel Steigerwald. Fotografie z cyklu Generace normalizace. Autorka: Barbora Kuklíková

TCD: Něco tě při jednotlivých setkáních dojalo?

MB: Těch momentů bylo víc. Návštěva vážně nemocného režiséra Vladimíra Drhy, který se mi přes svou těžkou situaci snaží ve všem vyhovět. Emotivní rozhovor se scenáristkou Katarínou Slobodovou-Vaculíkovou, která se po revoluci dozvěděla, že na ni StB donášeli blízcí přátelé. Pasáž rozhovoru se spisovatelkou a dramatičkou Danielou Fischerovou, v níž líčí strach matky, která se během zásahu proti demonstrantům na Národní třídě – ač sama ohrožená – bála o svou patnáctiletou dceru stojící někde o pár desítek metrů dál. On je ale velmi silný příběh celé téhle generace lidí, kteří studovali FAMU v době její největší slávy a liberální atmosféry. U filmu se těžko zorientovávali v době, kdy se vrátila totalita, ale přitom neexistovala jasná pravidla, co se smí a co ne. Tahle generace opravdu neměla moc šancí. A to ani po roce 1989, kdy pro ně dvacetiletá pauza znamenala velký hendikep nebo je nová doba zavedla jiným směrem.

TCD: Udělala jsi během výzkumu nějaký osobní objev v oblasti dokumentárního filmu?

MB: Velkým objevem pro mě jsou skvělé krátké dokumentární filmy Vladimíra Drhy, které natočil během své vojenské služby v Československém armádním filmu v letech 1968–69. Pan režisér mi je pustil hned během našeho prvního setkání, protože pro něj představují zásadní životní zlom. Mimochodem uvedeme je v rámci retrospektivy, kterou uspořádáme u příležitosti prezentace na Světu knihy v polovině května v Ponrepu.

Kniha Generace normalizace vychází v první polovině května 2017 v Národním filmovém archivu. Prezentace se uskuteční také 14. května 2017 v rámci Světa knihy.