Konference Fascinace očima amerického novináře
Jednou z těch skutečně zajímavých položek na programu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava 2015 byl první ročník Konference Fascinace. V programu byla tato událost uvedena jako „Celodenní konferenční setkání o distribuci experimentálních filmů“, což je pro filmový festival neobvyklá kombinace slov. Mnoho kritiků, filmařů a dalších profesionálů z oboru nemusí ani nutně vědět, že něco takového jako distribuce experimentálních filmových snímků existuje. V prostředí, v němž má mnoho nefikčních filmů obtíže vůbec se dostat k širšímu publiku, se vyhlídky krátkých experimentálních nefikčních děl zdají zcela neodhadnutelné.
To je pochopitelně jeden z mnoha dobrých důvodů pro uspořádání konference na toto téma. Dalším důvodem, již bezprostředně souvisejícím se skutečností, že se konference konala v rámci Ji.hlavy, je sám svět české experimentální filmařiny. Sekce Fascinace je pro české umělce jedinečnou příležitostí, aby se potkali s distributory z celé Evropy a severní Ameriky. Na konferenci se také promítalo několik filmů, které ukazovaly uměleckou rozmanitost této malé komunity. Mezi favority patřily práce Alexandry Moralesové či Víta Pancíře a také pestré vědeckofantastické digitální experimenty Michala Kindernaye, Pavla Markuse a Jakuba Korelta.
Na Konferenci vystoupilo devět distributorů reprezentujících instituce z pěti zemí. Zastoupeny byly kanadské společnosti V-tape a Canadian Filmmakers Distribution Center (CFMDC), ze Spojených států pak The Filmmakers Cooperative a Electronic Arts Intermix (EAI). Z evropských distributorů byli přítomni zástupci společností Collectif Jeune Cinéma a Light Cone z Francie, Eye Experimental z Holandska, Lux ze Spojeného království a Sixpack Film z Rakouska. Po společném úvodu se konference rozdělila na tři panely s tematickým záběrem, který sahal od komerčních strategií a distribučních modelů až k otázkám spojeným s procesem získávání filmů a se zkušenostmi těchto distributorů s galeriemi, muzei a festivaly.
Společný zápal pro věc byl zřejmý hned od počátku. Sdílené jsou ovšem i některé starosti. Tyto neziskové organizace, které se věnují archivaci a konzervování experimentálních filmů a jejich zprostředkovávání veřejnosti, považují samy sebe především za správce děl ve svých sbírkách, což obnáší nejen náročnou práci konzervační, ale také povinnost zajistit, aby umělci dostali zaplaceno. V-tape a Sixpack Film vyplácí umělcům sedmdesátiprocentní podíl z tržeb, zatímco EAI polovinu.
Konference Fascinace: Wanda vanderStoop / V-tape / Kanada
Distributoři občas naráží na problémy s festivaly či galeriemi, které požadují přístup k jednotlivým dílům zdarma, jako kdyby se mělo automaticky jednat o propagaci díla. Jak vysvětlila ředitelka distribuce společnosti V-tape Wanda vanderStoop: „Vše, co děláme, cílí na podporu umělce, snažíme se přenášet náklady z umělce na zákazníka, který má zájem o jeho práci.“ Festivaly, které si zvykly na získávání filmů od komerčních distributorů zdarma, nejsou z takového přístupu zrovna nadšené. Například ředitel Light Cone Emmanuel Lefrant prohlásil o situaci své společnosti, že „v současnosti máme mnoho nepřátel prostě proto, že nebyli zvyklí na povinnost za filmy platit“.
Velká část práce těchto distributorů experimentálních filmů závisí na umění zorientovat se v často mlhavé krajině udělování práv na díla partnerským institucím včetně galerií a muzeí. Ředitel Collectif Jeune Cinéma Théo Deliyannis vysvětlil, že často musí vyjednávat o ceně, zejména pokud má druhá strana zájem o promítání díla ve smyčce. Především pro filmy na celuloidu může takové zacházení představovat skutečnou zátěž, a tudíž se cena zápůjčky stává předmětem dlouhých vyjednávání.
Ale udělování práv k užívání díla přináší i jiné problémy. Měla by například muzea či galerie získávat přístup k nekomprimovaným digitálním souborům, což by se velmi blížilo získání vlastnictví díla? Na jak dlouhou dobu si mají ponechávat právo promítat film? Ředitelka distribuce společnosti EAI Rebecca Cleman popsala nový typ smlouvy, tzv. „život díla“, kterou její společnost užívá a která má za účel vyjasnit některé z těchto právních otázek. Ceny se neuvádějí a smlouva se nabízí „jen těm institucím, kterým můžeme podle našeho vlastního mínění důvěřovat, že také něco vrátí umělci“. Zkrátka, oprávnění přiznává práva na dílo do té doby, dokud je s dílem zacházeno náležitě. Jak Cleman dále doplnila: „Pokud si instituce dokáže uchránit získaný digitální soubor, pak si dílo může ponechat na věky. Jestliže se jí to ale nepodaří a její soubor se poškodí, pak její nárok na dílo trvá jen jeden rok.“
Jak se ukazuje, i v oblasti udělování práv k filmům se objevují nové hranice. V této souvislosti by si měli filmaři uvědomit, že distribuční společnosti jim nemusí zajišťovat každý detail, který by byl v jejich zájmu. Ne každý distributor nabízí podporu v podobě propagace a ne každý distributor pomůže autorovi dostat jeho dílo na festival. Někteří například pomohou s festivalovými formuláři, ale nikoli již s poplatky za přihlášení díla. Pro tvůrce je důležité se od začátku jednání s potenciálním distributorem o tyto detaily zajímat. Nicméně pokud jde o právní a finanční závazky, které na sebe tyto společnosti berou, panuje mezi nimi shoda. Chtějí mít jistotu, že umělec dostane zaplaceno a že film bude promítán správně a poctivě.
Konference Fascinace: Andrea Slováková
Takže jak vlastně mohou filmaři začít s distributory spolupracovat? Záleží na konkrétní společnosti. CFMDC od filmového tvůrce požaduje jednoduše jednorázový poplatek a jen zřídkakdy některý film odmítne. Jak vysvětluje výkonná ředitelka Lauren Howes, tato „politika otevřených dveří“ nemusí nutně znamenat, že jim každý film zapadne do jejich katalogu. Příležitostně přijmou film a zastupují jej během jeho kolečka po festivalech, ale již se nepodílí na jeho uvedení do následné komerční distribuce v kinech či televizích.
Jiné organizace nemusí mít takto otevřené dveře, ale mají širokou kolekci filmů. Portfolio The Filmmakers Cooperative zahrnuje vše od hraných celovečerních filmů až po hudební videoklipy a reklamy. Přestože v Light Cone mají zájem zejména o krátké filmy, délka filmů v jejich kolekci se pohybuje od dvou sekund až do osmi hodin. Light Cone je také jedním z distributorů, kteří se primárně orientují na ucelené korpusy děl, nikoli na jednotlivé filmy, což vysvětluje, proč pro přijetí požadují minimálně tři filmy. Pro autory je tedy důležité mít vždy profil jednotlivých distributorů na paměti, jak ukazují uvedené příklady jejich přístupu. „Je to na vašem zvážení, ale pokud máte film, který není experimentální či avantgardní, můžete nám jej sice poslat, ale bude ležet na polici. Buďte chytří a posílejte to, co se bude půjčovat,“ říká Lefrant.
Je také důležité vzít v potaz, že tyto organizace mají v popisu práce i něco více než jen distribuci experimentálních filmů. Výkonná ředitelka The Filmmakers Cooperative Mary Magdalene Serra ráda o jejich sbírce uvažuje jako o „organickém“, neustále se rozrůstajícím archivu filmové historie. Jejich katalog sahá až do raných dvacátých let dvacátého století a polovina jejich autorů již nežije. Díky takovéto šíři záběru můžeme tuto společnost začít považovat za zásadní příspěvek do národní pokladnice kulturního dědictví. Právě uznání této hodnoty jejich kolekce sehrálo – spolu s pomocí Martina Scorseseho – zásadní roli při získání dočasného útočiště pro tuto společnost od města New York po jedenáctém září 2001.
Rozsáhlá kolekce ovšem také vyžaduje konzervační práce. V těchto sbírkách se nachází tisíce filmů a jejich údržba je nákladná. Nemluvě o digitalizaci, což je dnes obrovský úkol pro každého distributora. Takový proces je nesmírně nákladný, nehledě na zásadní nepochopení celé procedury ze strany společnosti. Lidé se domnívají, že skenování filmových děl není náročné ani na čas, ani na peníze, ale v obou bodech je tomu právě naopak. Ptají se, proč například EAI nemůže dát celou svoji sbírku na internet a nabídnout ji zdarma. Jak vysvětlila Cleman: „V pozadí zdánlivě rychlého a nefyzického digitálního procesu se nachází ohromné fyzické náklady a překážky.“
Konference Fascinace: Mary Magdalene Serra / The Filmmakers Cooperative / USA
Existují ještě překážky, které s sebou přináší technologie digitalizace sama. „Laboratoře nemají vůbec ponětí o tom, jak zacházet s experimentálními díly, obzvláště s filmy-kolážemi,“ říká Howes. „Ve většině laboratoří prostě zmáčknou tlačítko start a nechají běžet celý proces pod jedním a tímtéž světlem.“ Ještě v roce 2005, předtím než vysoké rozlišení (HD) opanovalo digitální konverzi, společnost Light Cone digitalizovala velký počet filmů ve standardní kvalitě (SD), protože se to jevilo po finanční stránce výhodněji. Nyní, o jedno desetiletí později, je musí všechny digitalizovat znovu.
Serra upozornila na nebezpečí, že se zapůjčené materiály již nemusí vrátit zpět. Když The Filmmakers Cooperative posílá některý snímek například do Muzea moderního umění (MoMA), podepisují dohodu, v níž se MoMA zavazuje udělat si vlastní kopii zaslaného materiálu. Jiné instituce mohou získat práva na dílo zesnulého umělce, pokud jej samy zdigitalizují. Film Flaming Creatures nyní vlastní Gladstone Gallery a The Filmmakers Cooperative nemá povolení digitalizovat další snímky Jacka Smithe ze své sbírky.
Ovšem i navzdory tomu všemu práce pokračuje. Ve V-tape se digitalizují nové filmy každý týden a snímky požadované dramaturgy a kurátory se stávají předmětem licenčních smluv podepsaných s institucemi, které mají zájem o jejich promítnutí. Mnoho rozsáhlých digitalizačních projektů sleduje jeden určitý cíl a jsou s ohledem na něj také financovány. V rámci projektu společnosti V-tape, který se zaměřuje na elektronické zpřístupnění filmů tvůrců z řad původních obyvatel, bylo za méně než rok zdigitalizováno přes sedm set snímků. Společnost Light Cone získala grant ve výši sto tisíc eur na zrestaurování pěti filmů s požadavkem, aby se jednalo o filmy francouzské, natočené před rokem 2000. Peníze použijí na zrestaurování díla Germaine Dulac.
Ještě jednou opakuji, že veškerá tato práce naplňuje již zmíněný koncept správcovství. Restaurováním filmů Germaine Dulac Light Cone udržuje odkaz této umělkyně při životě. A distributoři plní roli správců i pro žijící filmové tvůrce. Jak poznamenává ve vztahu k rozsáhlé kolekci CFMDC Howes, nikdy si nemůžete být jisti, jak se o kopie svých vlastních filmů stará sám umělec. „Nemáme k dispozici původní verze snímků žádného autora, ale jsme držiteli kolekce jejich děl a tyto verze se často stávají těmi původními, když sám umělec o svoji kopii přijde.“ Distributoři nejsou jen držiteli díla, ale také jej spravují a aktualizují jej. „Za pět let, až bude některý z autorů chtít dílo, u nějž mezitím zapomněl i to, že jej kdy vůbec vytvořil, my jej budeme mít a je pravděpodobné, že v mezičase bylo dokonce exportováno do formátu, který bude v dané době zrovna vyžadován.“
Konference Fascinace: Lauren Howes / CFMDC / Kanada
Tyto instituce vidí správu svých sbírek jako svůj prvořadý úkol, „udržují kvalitu díla při jeho putování napříč světem,“ jak říká vanderStoop. To znamená, že zajišťují, aby dílo zůstalo zachováno, aby umělec dostal zaplaceno a aby publikum dílo shlédlo v odpovídajícím formátu a odpovídající podobě, ať již v galerii nebo streamované přes internet. CFMDC dokonce umisťuje na své streamovací stránky studijní průvodce ke stažení, rozdělené pro vzdělávací účely do tematických balíků. Katalog společnosti Lux je také k dispozici online. The Filmmakers Cooperative má smlouvy s poskytovateli online streamovacích služeb. Více než sto jejich filmů je k dispozici na Fandoru.
Pochopitelně se mezi těmito institucemi najdou i rozdíly. Ty severoamerické, zejména ze Spojených států, mají omezenější přístup k veřejným zdrojům. Některé přijímají jednotlivé filmy, další se zase zajímají především o celý korpus autorova díla. Ale celkový étos jejich práce je shodný. Sdílí poslání a filozofii správcovství. Tato filozofie byla opakovaně připomínána během celého dne, kdy se Konference konala, v atmosféře spolupráce a kolektivního zájmu. A tak se mi na závěr jeví jako nanejvýš příhodné přenechat slovo Wandě vanderStoop z V-tape, která shrnula tuto sdílenou misi s odzbrojující jasností.
„Zkrátka a dobře, o nezávislých umělcích nelze zrovna prohlásit, že by byli pohlceni osudem svého vlastního odkazu. Není to zrovna to hlavní, co by měli na zřeteli, když tvoří. Pokud jde o národní archivy, ty cílí na mainstreamovou filmovou a televizní produkci, jiná rovina umělecké tvorby je nezajímá. Každý z přítomných malých distributorů má v držení neuvěřitelný odkaz, alternativní historii a alternativní uměleckou kulturu, která stále inspiruje každý pohyb směřující k vrcholu. To je práce, které se věnujeme.“
Přeložil Štěpán Kubalík.
