David Lynch a nonfikce. Vařit, meditovat, filmovat

David Lynch se proslavil mimo jiné tím, že ze zásady nevysvětloval svou tvorbu. Na otázky ohledně motivace, zvolených témat i vizuálního provedení odpovídal zpravidla krátce či vůbec. Neochota divákům vysvětlovat, co filmovými obrazy myslel, se do jisté míry stala Lynchovou značkou. Neznamená to ale, že by o svých filmech nemluvil vůbec. O jejich produkční stránce se vyjadřoval naopak velmi rád, a dokonce o tom natočil několik dokumentů.

Barbíny a transcendence. Lynch dokumentaristou

Minimalistický dokument Eraserhead Stories (2001) je Lynchovým monologem o vzniku jeho debutu Mazací hlava (1977). Režisér usazený před mikrofonem hovoří o získávání financí, výběru lokace, stylizaci hlavní postavy a pětileté produkci svého průlomového filmu. Pětaosmdesátiminutový černobílý statický záběr na Lynche občas přeruší momentky z natáčení nebo telefonát s herečkou Catherine Coulson (kulturní „Log Lady“ z pozdějšího Městečka Twin Peaks), s níž společně vzpomínají na natáčení filmu, z něhož byla ale později vystřižena. Svou tvůrčí metodu a způsob uvažování nad uměním pak Lynch shrnuje ve své téměř tříhodinové masterclass (2020). „Chytání nápadů přirovnávám k rybaření. Touha po nápadu je jako návnada na háčku,“ říká režisér a dodává, že za svůj život zapomněl jen tři své výborné nápady.

V roce 2011 Lynch režíroval koncertní snímek britské popové kapely Duran Duran v Los Angeles. Hudební dokument je součástí několikadílné série Unstaged (2010–2021), kterou sponzorovala finanční společnost American Express. Kromě Lynche filmy točili například režiséři Terry Gilliam a Spike Lee, ale také herecké osobnosti jako Gary Oldman nebo Scarlett Johansson.

Rozhodně se ale nejedná o klasický koncertní film, protože na plátně se hned v první minutě objevuje sám Lynch: „Jakmile lusknu prsty, koncert začne,“ ohlašuje. Lynchův rukopis lze číst napříč celou dvouhodinovou stopáží. Zatímco ve zvukové stopě se odehrává koncert, Lynch s obrazem svévolně experimentuje. Vrší na sebe jednotlivé pasáže z koncertu, zprůhledňuje je a propojuje se záběry aut, hodin, planet i animovaných postav. Hudbu ilustruje eklektickým i humorným způsobem charakteristickým zejména pro jeho výtvarnou tvorbu. Některé prvky v obraze doslovně ilustrují texty právě znějících písní – jako skupina tancujících nahých panenek Barbie. Jindy Lynch používá záběr poklepávání vidličkou na grilovací rošt jen jako rytmický prvek, který s obsahem řečeného nijak nesouvisí. Kapela s Lynchem podle svých slov tvořila „něco tajemného, magického a překvapivého“.

Formálně nejkonvenčnější Lynchův dokument se věnuje jedné z filmařových velkých vášní, transcendentální meditaci. Snímek Meditation, Creativity, Peace (2012) začíná scénou, ve které režisér meditaci přirovnává k nejsladšímu donutu a nazývá ji „nektarem života“. Pomocí velkého množství záběrů z vlastních přednášek mapuje své vnímání této praktiky, kreativity a duchovna. Nijak tuto kontroverzní metodu však neproblematizuje, což v jednom rozhovoru kritizuje dánský režisér Lars von Trier, podle kterého se Lynch při přednáškách o transcendentální meditaci „mění v někoho, kdo prodává zmrzlinu“. Výhrady ze strany veřejnosti i odborníků vůči této meditační technice se obecně zaměřují na její finanční náročnost a komercionalizaci i nejasný zdravotní přínos.

Dokument zároveň staví do přímé opozice Lynchovu sdílnost v uvažování nad meditací a absolutní nesdílnost, co se týká významů v jeho tvorbě. Zatímco vysvětlení role matek a žen ve svých filmech kategoricky odmítá, na následný dotaz o meditaci odpovídá několik minut. Zapáleně hovoří rovněž o tvůrčí intuici a místech, kde se rodí jeho nápady.

Krysy a Playstation. Lynch reklamním režisérem

Mezi lety 1988 a 2014 natočil Lynch více než deset reklam a spolupracoval se značkami jako Chanel, Yves Saint Laurent, Gucci nebo Nissan. Také v komerční tvorbě si přitom zakládal na svém osobitém stylu, na svá díla dokonce i přímo odkazoval.

Za zmínku stojí reklamní série z roku 1991 zaměřená na nápoje značky Georgia Coffee, určená pro japonské publikum. V reklamách se odehrává čtyřdílný příběh se znělkou a motivy Lynchova seriálového Městečka Twin Peaks (1990, 2017) i s hlavní postavou Dalea Coopera v podání Kyla MacLachlana. Ten napříč několika spoty pátrá po nezvěstné ženě, jejíž osud nápadně připomíná příběh hrdinky seriálu Laury Palmer. Sám Lynch byl sice milovníkem kávy, ale značka s reklamami příliš spokojená nebyla. Série se nicméně později objevila na jednom z DVD setů k seriálu. Ve stejném roce připravil Lynch také znělku pro newyorské oddělení hygieny (New York City Department of Sanitation). V hororovém spotu nic netušící obyvatelé metropole bez rozmyslu odhazují odpadky na ulici, zatímco mimo jejich pozornost sílí zástupy krys.

V kampani na Playstation 2 pro společnost Sony pak režisér pracuje s výraznou surrealistickou estetikou. Krátký reklamní film Welcome to the Third Place (2000) sleduje muže procházejícího industriálním objektem, jemuž se postupně oddělí od těla hlava a ruka. Nakonec stane tváří v tvář sám sobě ve společnosti muže v obvazech a mluvící kachny, která ho přivítá „na třetím místě“. David Patton, tehdejší marketingový ředitel Playstationu, uvedl v krátkém filmu o filmu, že Lynch byl pro firmu jasnou volbou, protože „žije na třetím místě už pěknou řádku let“.

Fascinace strojovou technikou a výtvarnou tvorbou, které se Lynch věnoval od mládí, se promítla do krátkometrážního dokumentu Idem Paris (2013), pozorujícího audiovizuální rytmus stejnojmenného litografického studia v Paříži.

Počasí a quinoa. Lynch youtuberem

Pomyslný protiklad Lynchovy mnohovrstevnaté a někdy obtížněji srozumitelné filmové tvorby jsou jeho krátkometrážní domácí videa, která umísťoval nejdřív na svůj web a později také na YouTube.

Ve dvacetiminutovém černobílém snímku David Lynch Cooks Quinoa (2007) si filmař vaří jídlo, kouří a ve světle svíčky vypráví o cestě po Jugoslávii. Mysteriózní příběh o vlaku, který zastavil uprostřed ničeho, je přerušován Lynchovými výlety do kuchyně, kontrolami quinoy a vařením brokolice.

Vlastní webové stránky spustil Lynch už roku 2001. Právě na ně kromě svých seriálů, merche nebo hudební produkce později umísťoval své pravidelné zprávy o počasí. Lynch s takzvanými „weather reports“ začal roku 2005, tehdy je připravoval pro ranní rozhlasovou show losangeleské stanice Indie. Později je umísťoval na svůj web, a roku 2010 s nimi na dlouhou dobu přestal.

K formátu se vrátil začátkem covidové pandemie, tentokrát šlo o krátká videa na YouTube, ve kterých hovořil o podnebí v Kalifornii. Publikoval je pravidelně, každý den, a v pandemickém chaosu si tak vytvořil rutinu. Zhruba minutové předpovědi z Lynchova studia navzdory standardizovanému formátu a prakticky neměnnému kalifornskému počasí vypadaly každý den jinak. A nešlo v nich vždycky pouze o „zlaté slunce a modrou oblohu“. V červnu roku 2020 svou zprávu předříkal s plakátem odkazujícím na hnutí Black Lives Matter v pozadí. Na podzim téhož roku zase se slovy „O tom je třeba dnes přemýšlet“ ukázal na kameru jablko. Jindy doporučil interpreta k poslechu, zmínky se dočkala například Lana Del Rey nebo kapela Cigarettes After Sex. V srpnu roku 2021 pronesl dnes již kultovní větu: „Mám černé brýle, protože vidím budoucnost, a ta je velmi zářivá!“

Celkem takových videí natočil Lynch více než devět set, poslední vyšlo 16. prosince 2022. Lynch je zakončil charakteristickým pozdravem „Přeji všem krásný den!“ a formát bez vysvětlení opustil. Pro časopis Cahiers du cinéma uvedl, že videa jednoduše jednoho dne skončit musela. Nápovědou k důvodu ukončení pravidelných předpovědí může být nenápadná zmínka v Lynchově posledním videu, věnovaná písni The World Spins. Tu vytvořil společně se zpěvačkou Julee Cruise a skladatelem Angelem Badalamentim. Lynch spolupracoval s Cruise na hudbě k seriálu Městečko Twin Peaks i filmu Twin Peaks: Ohni, se mnou pojď (1992), složila také píseň pro snímek Modrý samet (1986) a režisér společně s Badalamentim produkoval také její sólové album. Angelo Badalamenti byl zase dvorním skladatelem Lynchovy tvorby, společně pracovali na filmech Mullholand Drive (2001), Lost Highway (1997) nebo Zběsilost v srdci (1990). Právě Cruise a Badalamenti zemřeli v roce 2022, jen několik dní před Lynchovým posledním reportem o počasí.

Během roku 2020 umístil Lynch na svůj youtubový kanál také několik krátkých videí. Ve filmu The Story of a Small Bug Lynch nejprve odvypráví strastiplnou cestu malého brouka, později v reálném čase sledujeme putování housenky, kterou sní ještěrka. Krátkometrážní experimentální snímek doplňují dramatická hudba a znepokojivá ruchová stopa ještěrčina hodování. S podobnou estetikou pracuje také The Spider and the Bee (2020), dvanáctiminutový záznam pavouka likvidujícího hmyz chycený v pavučině. Každodenním prožitkům hmyzu se Lynch věnoval ještě v několika podobných dílech.

V osmnáctidílné sérii What Is David Working on Today? (2020) pak Lynch postupně představoval (nejen) svou řemeslnou činnost: výrobu stojanu na telefon, zrcadla a šuplíků na barvy nebo opravu roztrhaných kalhot. Prezentoval se tak v civilní a zároveň ironické poloze. V nesestříhaném rozhovoru Do You Have a Question for David? (2020) zase odpovídal na otázky diváků ohledně své tvorby, ambicí i pocitů z pandemie. „Tyto takzvané chmurné časy jsou nutné, abychom se dostali na mnohem lepší místo,“ řekl k tehdejšímu dění.

Na sklonku svého života David Lynch stále více opouštěl pozici tajnůstkářského filmaře a vystupoval především jako pozorný a empatický divák světa kolem sebe…